Deník zoufalé třicítky

.

A rozhodla jsem se, že se od nynějška soustředím na něco jiného. Nepotřebuju chlapa! Mám přece Rudu. Najdu si nějakého koníčka! Ano! Něco vyberu… na internetu… na sociálních sítích… vždyť lidi toho dělají spoustu. Něco z toho bude určitě vhodné i pro mě.

A tak jsem okusovala konec tužky a přemýšlela. Přitom mi na stole přistál zmačkaný papírek. Nebyla to žádná šlupka, však říkám, jen papír, ale parádně jsem se lekla a probralo mě to ze snění. Zvedla jsem oči a vyděšeně se dívala kolem sebe, co mohlo zapříčinit tento útok. Lída si mě otráveně změřila, jako by nevěřila vlastním očím, protože ona na rozdíl ode mě má prý pořád co na práci, a pak prstem ukázala směrem ke stolu u okna.

Pohledem jsem fixovala jasnou přímku jejího ukazováčku až k místu, odkud měla ta legrácka připomínající zamrzlou pubertu vystřelit. Aleš se na mě šklebil, jako by mu uletěly včely, pak zaťukal ukazovákem u zápěstí, kde většina lidí mívala hodinky, než přišly mobily, následně roztáhl ruce nejspíš v nepochopení, proč tak plýtvám draze placeným časem ‒ což by mi mělo vždycky dojít při pohledu na výplatní pásku, ale evidentně nedochází ‒ a pak hýbal prsty ve vzduchu, jako by hrál na klavír… Ne, špatně jsem si to přeložila, jako že já mám psát na klávesnici, než okusovat tužku číslo dvě s logem firmy, protože od toho tu fakt nejsem. Jsem tu přece proto, abych psala zákazníkům a komunikovala s celníky a finančním… Jasně, chápu.

.

POKRAČUJTE NA DALŠÍ STRÁNKU

Stránky: 1 2 3 4 5 6