Markétky stránka
Já a Anastázie, Sedmikrásky pro dědečka
Příběh o pravém holčičím přátelství.
V něžné a zároveň vtipné knížce se děti dozví řadu zajímavých věcí. Zjistí, jak vytvořit solný náhrdelník, proč ještěrky ztrácejí ocásky, jak vypadají věci po mikroskopem a mnoho dalšího. Ale také, že lidé mohou být rozdílní, svět je plný nástrah a jak tím vším bezpečně proplouvat. Procházejí příběhem hlavních hrdinek, ale v podstatě jsou to hlubší témata, než se na první pohled může zdát.
I vaše děti se mohly setkat se šikanou, možná slyšely o domácím násilím, nebo žijí v neúplné rodině. Třeba ani netuší, že v tom nejsou samy. Stejně tak přemýšlejí o tom, jaké si zvolí povolání, až budou velké… Musí se dělit s mladším sourozencem o svůj pokojíček… Je toho spousta, s čím se potýkají, a co nám může připadat banální.
Tato knížka jim může pomoci ulehčit různé situace, ale i příjemně pobavit.
Je psána očima podobně staré holčičky. Žádné poučování nebo moralizování. Prostě život jaký je! Umět ho zvládat s úsměvem a lehkostí.
Já a Anastázie má své vlastní stránky na Facebooku, kde jsou vloženy různé básničky a říkanky, vztahující se k příběhu, hlavní protagonistce nebo obecně k dětem.
JÁ A ANASTÁZIE, SEDMIKRÁSKY PRO DĚDEČKA NA DATABÁZI KNIH
Ukázka
NEBOJÍM SE ŽÁDNÉ ZÁHADY
Štědrovečerní hledání
Upřímně, letošní zima se příliš nevydařila. Alespoň co do počasí. Sněhu moc nenapadlo. Byl to spíš jen takový poprašek před Vánoci a potom sněžilo asi týden v lednu, jenže to už bylo stejně po prázdninách. V prosinci tedy sídliště chvíli vypadalo jako cukrem posypaná bábovka, ale asi jen proto, abychom chytli tu správnou předvánoční atmošku. Na Štědrý den nakonec pršelo. I když mi je jasné, jak to chodí, stejně pravidelně 24. prosince po večeři vyrážíme s mamkou, taťkou a letos i s Ádou v kočárku ven, abychom zahlédli první hvězdu, která má být podle rodinné tradice tím znamením, že už nadešel čas na rozbalování dárků. Jelikož vím, že naši na této tradici trvají, opravdu se snažím najít na nebi hvězdu, a to samozřejmě co nejdříve, protože jsem nedočkavá, co bude pod vánočním stromkem.
A tak nejednou vítězoslavně vykřiknu na celé sídliště, že už ji mám, i když záhy zjistím, že šlo jen o blikající světlo z letadla. Lidi nemají rozum, když cestují i ve sváteční den. Měli by radši zůstat doma s rodinou, cpát se cukrovím a dívat se na televizi anebo třeba jako my pobíhat venku v dešti a hledat za zamračenými mraky hvězdu, i když to třeba může vypadat, že to ve své podstatě vlastně moc smyslu nedává. Ale co, prostě nás to baví. Některé věci, co lidé dělají, nemusí mít vždycky na první pohled nějaký rozumný důvod. Nakonec ve výsledku mohou být užitečné. Jak by taťka dodal: „Hlavně ty vzpomínky, Markéto! Ty se tě budou držet dlouho.“
„Dokud nedostaneš sklerózu…“ doplnila by mamka. „A to ti pak bude stejně jedno.“
Vzpomínky jsou důležité. Na nich se dá stavět. Děda je nazýval stavebním kamenem života. A taky je přirovnával k pavoučí síti. Vždycky to vysvětloval tak hezky. Já to nebudu umět podat úplně přesně, ale bylo to asi takhle: Se životem je to stejné jako s pavoučí sítí. Pavouci splétají nitku po nitce, z jednoho konce větve na druhý, dokud z toho nevznikne celé to jejich umělecké dílo. Podobně naše prožitky se skládají jeden za druhým. Při pohledu zpátky se změní ve vzpomínky. A celá upletená síť pak vytváří náš celý život. Jeden velký příběh.
Tak to je: Život je prostě jeden velký příběh.
Často si na něj vzpomenu. Na všechna krásná slova, co říkal. A taky, jak si se mnou hrál, když jsem byla menší. A jak s námi jezdil na výlety. A to mě pak nějak u srdce zahřeje. V tu chvíli se usměju. I když ta pravá chvilka je dávno pryč. Vrátila se jen na okamžik. Jako vzpomínka. Jako bych prstem přejela přes tu nitku života.
Děda byl mistr vypravěč a všechno říkal tak moc hezky, že i obyčejné věci vždycky vypadaly tak nějak lepší. Teď už leží několik měsíců v nemocnici a s nikým nemluví. Když si to jen představím, sevře se mi srdce. Pomyslím na to, jak tam leží, dívá se do okna, vidí, jak vychází slunce a pak zapadá, a ani se nepohne. Co mu asi probíhá hlavou? Jaké se mu tam honí myšlenky?
_________________________________________________________________________________
O pašíkovi s červenou mašlí
***
RECENZE NA MEGAKNIHY:
Slepýš je ještěrka bez nohou
Jednou jsem slepýše držela v ruce. Když jsme byli u dědy, zrovna sekal trávu kosou a zavolal na mě, ať se jdu podívat.
„Odnes ho prosím někam na druhý břeh.“ Tím myslel na lou-ku za cestou, aby byl v bezpečí. „Ale opatrně, slepýš je chráněný.“ Tak mi bylo líto, že si ho nemůžu nechat. Najednou jsem se strašně lekla.
„Dědečku, dědo, slepýš je zraněný, má ulomený ocásek!“
A opravdu. V jednom místě měl velkou škvíru, jako by měl vykrvácet, ale žádná krev netekla. Vypadalo to, jako by ho děda sekl kosou. (…)
Do školy jsem musela běžet, abych to stihla dřív, než zazvoní.
Fintila ale na mou nabídku nereagovala, jen zase zasyčela a otočila hlavu na druhou stranu. Podpírala si ji rukou, jako by vážila tunu, přitom v ní skoro nic nemá. Na rozdíl ode mě vůbec nečte, nebo aspoň říká, že knížky jsou jenom pro hlupáky. Ale to není pravda. To ví přece každý. Kdo čte knihy, je vždycky chytřejší než ten, kdo je nečte.
Holky do mě pak dloubaly prsty, proč prý Fintile nadbíhám, jestli jako od toho něco očekávám, a tak jsem jim řekla, že bych ji chtěla odnaučit být protivná. Holky si myslí, že se mi to nepodaří. Já nevím, jestli jo nebo ne, ale uvidíme. Říká se: Neříkej hop, dokud nepřeskočíš. A můj strejda dodává, neříkej hopla, dokud nemáš opela. Ale to nevím, jestli se to sem hodí. (…)
POKRAČUJTE NA DALŠÍ STRÁNCE S BONUSOVÝM PŘÍBĚHEM ZDARMA
.
Stránky: 1 2