LOVID

LOVID, 1. kapitola z e-knihy pro YA, zdarma

Rozkvetlá jarní louka. Jasné tyrkysové nebe. Naprostý klid. Sedím na měkkém polštáři z bílých květů. Blíží se. Přes sluneční jas mu nevidím do tváře, ale přesto moc dobře vím, kdo to je. Usmívám se, protože mi vůbec nic nemůže zkazit tento okamžik. Slyším jeho hlas: „Ty dnes nemáš školu?“ Cože? Prudce otevřu oči. Byl to jen sen?

Stejný pokoj jako včera a před týdnem a posledních několik let. A podezřelé světlo v místnosti. Rychle mrknu na hodinky.

Jak to že mi nezvonil budík? Křáp jeden, potřebovala bych nový mobil, rozčílím se. Vzápětí mi ale dojde, že takhle bych se k němu určitě chovat neměla. Loni jsem strávila půlku úmorného léta na brigádě v zaprášeném skladu prodejny s prostěradly, povlečením a ručníky, k tomu jsem měla něco ještě našetřeno od Vánoc od babičky, a když jsem si ho pak konečně koupila, projel mnou takový zvláštní skvělý pyšný pocit hřejivého zadostiučinění: bylo to peklo, ale stálo to za to. Ona taková brigáda má hodně do sebe: už druhý den mi došlo, že se ve škole musím fakt učit. Takovou práci bych opravdu celý život dělat nechtěla. Na druhou stranu jsem zase měla neuvěřitelnou radost, kterou jsem nikdy dříve nezažila, a to, že jsem si mohla dovolit Apple za svoje vlastní vydělané peníze! Hned jsem si vyrobila designované pouzdro a nevyšla s novým miláčkem mobilem z baráku dřív, než mi přišlo z e-bay ochranné sklíčko.

Ano, beru svá slova zpět. Omlouvám se. Není to křáp. Já jsem prostě jen naštvaná a rozmrzelá, že mě neprobudil budík, který ale určitě dozajista zvonil, jen já jsem ho nejspíš vycvakla a v klidu si spala dál. To je těžký, ale prostě logický: když člověk do dvou do rána sleduje TikTok, hned se zvyšuje pravděpodobnost, že ráno ve tři čtvrtě na osm ho neprobere ani sbíječka před barákem. A to si dávám ještě časovou rezervu. V 7:45 budíček, takže mám ještě deset minut k dobru, abych se opravdu probrala, pak si odskočím na záchod, zapnu comp a přihlásím se na hodinu. V 7:59 jsem ready.

Jenže na displeji svítilo 8:45. „Hey Siri. You are a betrayer!“

„Really? What happend?“ odpověděl mi asertivní falešně emotivně nešťastný ženský hlas.

Zase by to nemusela být taková pohroma. Přišla jsem jen o první hodinu, uklidňovala jsem se. Mohla jsem se taky probudit před obědem, jako minule. Mé podvědomí to se mnou myslelo dobře, a proto ústy onoho neznámého mi oznamovalo, že je čas vstávat. A taky jsme měli němčinu a upřímně, ať dělám, co dělám, dokonce se šprtám, koukám do knížky, pak s ní usínám, pouštím si videa, stejně mi do hlavy nějak neleze. Evidentně na tenhle jazyk asi nemám buňky. Na základce mi mamka říkala, že když mám první jazyk angličtinu a přidám si k ní němčinu, bude se mi to motat. Ale ony se mi ty dva jazyky nepletou, protože angličtinu už mám tak nějak v krvi, vsunula se mi do genetického kódu, zato němčina je prostě pro mě jakási cizorodá látka, neslučitelná s mým chápáním. A v tom je zásadní průšvih, proto ji nejsem schopna se normálně naučit. A to, že bych dokonce jednou mluvila plynule německy, je stejně tak pravděpodobný, jako že Jeff Bezos zavede pobočku Amazonu na Měsíci.

Tak… skladovacích prostor by tam bylo dost, ale… že, ale…

Pokračuj na další stránku

Stránky: 1 2 3

Jeden komentář

Zanechat Odpověď

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

error: Content is protected !!