Hmyzí pohádky

Kouzelné příběhy ze světa hmyzu

Za to, že si ničeho nevážíš, poznáš, jaké to je být stejně tak malým. Až si uvědomíš, že vše kolem je důležité, můžeš se vrátit.“

.

„…Když Jiřík otevřel oči, svět byl zase plný barev. Všechno kolem vonělo a lákalo k prozkoumání. Krajinou se táhl potok a kolem něho louka plná květin. Včelky pospíchaly, aby opylovaly květy, zlatohlávek se v letu třpytil na slunci. Jiřík sledoval mušky, motýly, po zemi pospíchajícího svižníka a mnoho dalších tvorů, které ani neznal jménem.“

„Kdopak jsi?“ zeptal se Jiřík.
„Kdopak bych asi byla?“ chichotala se. „Já jsem motýlice, přece.“
„Takže jsi motýl? Ale motýl vypadá jinak,“ dumal Jiřík. A jak si ji prohlédl, hned mu břinklo do hlavy: „Ty jsi přece vážka!“ Když jezdili s rodiči k vodě, přesně takové vážky tam podél rybníka poletovaly. Byly zelené, tenounké jako ostrá jehla s křídly. Některé děti pištěly a bály se, že je vážky bodnou. Ale ony žádné žihadlo nemají. Mají prostě jen tenounké tělíčko.
„Pojď se honit, ty chytrolíne,“ postrkovala ho. „Já jsem motýlice jako ty. Jsi úplně stejná motýlice jako já.“ A zacvakala legračně zubisky, jako by ho chtěla pokousat. „Co říkáš, dáme si to až k tamté vrbě a zpátky? Schválně, kdo bude rychlejší?”
Vážka vystartovala a letěla jako o závod. Jak by ne! Když provokovala Jiříka k soutěžení. Jiřík se přidal. A to byla zábava! Jak byl jen hbitý! Svižník je neuvěřitelně rychlý na zemi, ale ve vzduchu? Tam je super rychlá vážka! Letí jako vítr, je neuvěřitelně mrštná, a přitom se jí svět kolem očí nerozmazává. Jiřík také všechno stíhal sledovat. Byl to úžasný závod! Jak si jen mohl myslet, že hmyz je jen otravné cosi, co je potřeba zašlápnout, rozmáčknout nebo třeba postříkat sprejem? Být vážkou je super!