Karlíkova stránka
O tom, jak jsem zakotvil u babičky Vodněnky
Naši se mají. Zatímco oni si odletěli na Kefalonii, já jsem musel zakotvit u babičky Vodněnky v Přelouči. Moje babička, které na hlavě roste cukrová vata, se jmenuje Albína Vodněnská. Tak se totiž jmenovala i moje mamka za svobodna. Teda ne Albína, ale Eva. Vodněnská.
Jakmile babičce její černé havraní vlasy zbělaly, rozhodla se pro ráznou změnu svého zevnějšku. Svou hlavu možná nezodpovědně svěřila dceři paní Kacafírkové, která bydlí o dva bloky vedle. Vodněnka nejspíš nemá čuch na lidi.
Každému přece musí být hned podezřelé, že když se někdo dobrovolně obarví nazeleno a navíc mu z hlavy do všech stran trčí bodliny, nemůže to dobře dopadnout.
Babička nám své vlasy poslala. Teda jen na fotografii v mobilu. Ale my jsme to hned nepoznali, protože Vodněnka byla na snímku rozmazaná, a tak jsme si mysleli, že ta růžová věc nad jejím čelem je určitě nová čepice. A maminka dodala, že by to babička s těmi módními výstřelky neměla vzhledem k svému věku přehánět. Ale táta řekl, že je dobře, že si užívá života, a odepsal: „Babi, cepice super. A jak se jinak mas?“
Podívejte se na pokračování ukázky z knížky ZDE.
Úžasný malý čtenář
Knížka pro všechny dobrodruhy TAJEMSTVÍ DĚDEČKOVA DENÍKU – oblíbená nejen u dětských čtenářů.
Babička mě přivítala s otevřenou náručí. Jenže já jsem musel pořád koukat na ty její vlasy. Dostal jsem z toho chuť na pouť, houpačky a kolotoč a pochopitelně na cukrovou vatu. Poté co mě babička umačkala ve svém širokém objetí, začala mou mamku líbat na obě tváře.
„Nemáte, děti, rozum. Copak nevíte, co se teď děje v Řecku?“ úpěla babička. Děsně mi rve uši, když slyším, jak mé mamce a taťkovi říká „děti“.
„Ale mami, v těchhle turistických lokalitách se nedemonstruje,“ řekla moje mamka.
No, jen aby. V televizi ukazovali hořící auta a davy lidí a policajty…“
„Klid, maminko,“ řekl taťka. „Všechno bude v naprostým pořádku. Co by se mohlo stát?“ A řekl to tak, jako by babičku hypnotizoval. Jako to dělal ten kouzelník v cirkuse, co před prázdninami přijel k nám na sídliště. Ten se taky dlouho díval lidem do očí jako táta babičce, jenže měl vedle sebe ještě ženskou v plavkách, které se kolem krku a pasu motal strašně dlouhý had. Ale jí to nevadilo, ba naopak. Ještě se u toho usmívala a tančila. (POKRAČOVÁNÍ)
SCIO SVĚT GRAMOTNOST DOPORUČUJE TAJEMSTVÍ DĚDEČKOVA DENÍKU
Krásná malá čtenářka
Janička se tedy jako správný chovatel potkanů neprojevila. Kdybych ji měl oznámkovat, tak by dostala čtyři minus.
Ale pořád to asi bylo lepší než vloni, kdy nám Macka hlídala paní Lázníčková. To se děly věci! Sotva jsme tehdy zaparkovali kufry do chodby, už zvonila za dveřmi s klecí omotanou nějakým hadrem..
„Děkuji, ale až budete chtít toho hlodavce pohlídat příště, zeptejte se radši vedle. Já asi nebudu doma.“
„Vy se budete stěhovat?“ zeptal jsem se mezi dveřmi.
„To ne, synku,“ odpověděla paní Lázníčková. Vždycky mi říká synku, i když její syn nejsem. „Ale jak bych ti to řekla, ten tvůj hlodavec je pro mě až příliš hlučný a divoký společník. Já už jsem starší osoba a dlouho i trvá, než v noci usnu. A sotva zaberu, tak on začne dělat kravál, hrabe, hryže, naráží do klece…“
„To on chce drbáníčko,“ poznamenal jsem rozumně.
Načež paní Lázníčková nakrčila čelo a dodala něco v tom smyslu, že by na něho nesáhla ani v gumové rukavici. Klec vyklízela lopatkou, na kterou Macek útočil nebo naskakoval.
Karlík se vydal za svou babičkou Vodněnkou o letních prázdninách z Prahy do Přelouče
Naši se mají. Zatímco oni si odletěli na Kefalonii, já jsem musel zakotvit u babičky Vodněnky v Přelouči. Moje babička, které na hlavě roste cukrová vata, se jmenuje Albína Vodněnská. Tak se totiž jmenovala i moje mamka za svobodna. Teda ne Albína, ale Eva. Vodněnská.
Karlík si v divočině odpočinul u památného dubu. Není jediným v okolí, ale rozhodně byste ho nepřehlédli.
Brzy jsem si našel jedno úžasné místečko. Na jakési rozlehlé louce stál obrovský dub. Chtěl jsem si ho vyfotit na mobil, ale musel jsem udělat dozadu aspoň milion kroků, aby se mi vešel na displej. Nic takového jsem předtím neviděl! Kmen měl široký jako celý dům. Vysoký byl jako panelák. A ta koruna! V té bych si mohl udělat hned několik dětských pokojíků, obývací pokoj a salon se střelnými zbraněmi a loveckými trofejemi. Napadlo mě, že tohle určitě musí být největší strom na světě.
Divím se, že jsme se o něm ještě neučili ve škole. Ale je docela možné, že to budeme probírat později, třeba ve čtvrté nebo až v deváté třídě. Takhle aspoň budu vědět něco navíc a paní učitelka mě určitě pochválí.
Kousek od sebe rostou hned dva obrovské duby. Jeden dosahuje výšky 18 metrů a v obvodu kmene má 350 centimetrů, druhý měří 20 metrů a v obvodu kmene byste naměřili 440 centimetrů. Kolik lidí, děti v řadě by muselo stát a držet se za ruce, aby takový kmen mohli obejmout?