Můj táta je pan profesor Klídek s ručením omezeným

Ukázka z knížky TAJEMSTVÍ DĚDEČKOVA DENÍKU – pořídit si můžete za pěknou cenu třeba na MEGAKNIHY.

„Nemáte, děti, rozum. Copak nevíte, co se teď děje v Řecku?“ úpěla babička. Děsně mi rve uši, když slyším, jak mé mamce a taťkovi říká „děti“.

„Ale mami, v těchhle turistických lokalitách se nedemonstruje,“ řekla moje mamka.

No, jen aby. V televizi ukazovali hořící auta a davy lidí a policajty…“

„Klid, maminko,“ řekl taťka. „Všechno bude v naprostým pořádku. Co by se mohlo stát?“ A řekl to tak, jako by babičku hypnotizoval. Jako to dělal ten kouzelník v cirkuse, co před prázdninami přijel k nám na sídliště. Ten se taky dlouho díval lidem do očí jako táta babičce, jenže měl vedle sebe ještě ženskou v plavkách, které se kolem krku a pasu motal strašně dlouhý had. Ale jí to nevadilo, ba naopak. Ještě se u toho usmívala a tančila.

Babi zhluboka vydechla, povolila ramena a usmála se.

Můj taťka je mistrem v uklidňování. Vůbec by neměl pracovat jako strojní inženýr, ale jako profesor Klídek s ručením omezeným. Takový ten doktor, ke kterému jdete rozklepaní strachy, jako byste vylezli z ledové vany, zuby vám drkotají, že nemůžete ani souvisle mluvit, ale to jen proto, že se něčeho bojíte. Pak přijde pan profesor Klídek, podívá se vám do očí, řekne nějakou větu, která vždycky začíná slovy: „Klid, to bude v pořádku,“ a vy odcházíte naprosto v pohodě.

Maminka říká, že by nikdy nedala ani korunu žádnému psychiatrovi, psychologovi nebo knězi, protože má na všechno taťku. A taťka taky vždycky dopředu ví, že se není čeho bát. Když to totiž řekne taťka, tak to platí.

Babička nás pozvala dál. Taťka postavil do předsíně můj kufr a menší batůžek. V tom kufru mám samé věci, které mamka považuje za důležité. A v batůžku mám zase takové věci, které považuju za důležité já. Máme prostě rozdílný pohled na to, co je podstatné, ale to nevadí, nakonec se kufr i batoh do auta vešly zcela bez problémů, a jak říká taťka: „Klid, auto to uveze.“

Zatímco mamka s taťkou a babičkou popíjeli kafíčko a jedli domácí štrúdl, já jsem si šel do svého nového pokoje vybalit věci. Dřív to býval mamčin pokoj. Ještě tam po ní zůstaly stopy. Třeba díry ve zdi od připínáčků, kam si věšela oblíbené plakáty. Ani ten nápis pod oknem za opěradlem postele úplně nepřikryl nový tenký nátěr. Pořád tam bylo vidět: „Miluji Pavla Horňáka.“

Vodněnka se totiž nijak nenamáhala starý pokojíček zvelebit.

Odvezly se odsud nějaké věci a možná jedna skříňka, zdi se jednou přejely válečkem s bílou barvou, a jinak tu všechno zůstalo při starém. Taťka už mockrát navrhoval, že by místnost hezky vymaloval a zařídil, ale Vodněnka o tom nechce ani slyšet. A tak není divu, že celý její byt vypadá, jako by se propadl do hluboké minulosti. Do doby, kdy ještě lidi koukali na černobílé televize a děti poslouchaly před spaním pohádky z rádia. Já si teda taky rád pouštím pohádky do ucha, ale z cédéčka. Mamka si totiž myslí, že nejlíp se večer usíná, když člověk může poslouchat něčí příjemný hlas. Rozhodně to funguje. Dám si do uší špunty. Teda ne ty špunty, co si dává do uší táta, aby mohl spát, protože prý ze spaní strašně mluvím. „Nemluvím,“ povídám mu, „já spím.“ Ale táta trvá na svém. Prý ze spaní kopu, bojuju a pořád dokolečka na někoho volám. Ale to bych přece musel vědět, ne? Já si dávám před spaním do uší malá sluchátka, kterým táta říká pecky a já špunty. Opravdové pecky bych si totiž do uší nikdy nedal, ty se plivou ze švestek nebo broskví. Jednou jsem na ně vzal kladívko a podíval se, co je uvnitř. Ne na sluchátka, ale na skutečné pecky z broskve. Dalo to strašně moc práce, párkrát jsem se klepl přes prsty, zakřičel, ale nakonec jsem to objevil: bylo tam schované malé semínko.

Mně ale nevadí, že babiččin byt je takový staromódní, protože jsem za okny objevil naprostou novinku. Postavili tu hřiště a je fakt obrovský. I s lanovkou a hradem, kterému čouhají ze stran hned tři prolézačky, různé průchody a pekelná zóna, jak přezdíváme u nás doma na sídlišti síti, přes kterou se těžko přechází.

Když mamka s taťkou odjeli, padl na mě první smutek. Tak mě babička poslala na hřiště.

Čerstvý vzduch, to je všelék,“ dodala. „A vem si na hlavu kšiltovku, abys nedostal úžeh.“

Tak jsem si proti své vůli nasadil čapku kšiltem dozadu, a než jsem si obul boty, babička mi ji otočila kšiltem dopředu. Naštěstí ještě než jsem vyšel z domu, tak jsem si ji stihl otočit zase zpátky, abych nedělal ostudu.

Martina Boučková