Tajemství dědečkova deníku
-
Můj táta je pan profesor Klídek s ručením omezeným
Babička mě přivítala s otevřenou náručí. Jenže já jsem musel pořád koukat na ty její vlasy. Dostal jsem z toho chuť na pouť, houpačky a kolotoč a pochopitelně na cukrovou vatu. Poté co mě babička umačkala ve svém širokém objetí, začala mou mamku líbat na obě tváře „Nemáte, děti, rozum. Copak nevíte, co se teď děje v Řecku?“ úpěla babička. Děsně mi rve uši, když slyším, jak mé mamce a taťkovi říká „děti“. „Ale mami, v těchhle turistických lokalitách se nedemonstruje,“ řekla moje mamka. No, jen aby.
Mohlo by se vám také líbit
O tom, jak jsem zakotvil u babičky Vodněnky
O tom, jak paní Lázníčková rozpůlila stůl
-
O tom, jak paní Lázníčková rozpůlila stůl
Janička se tedy jako správný chovatel potkanů neprojevila. Kdybych ji měl oznámkovat, tak by dostala čtyři minus. Ale pořád to asi bylo lepší než vloni, kdy nám Macka hlídala paní Lázníčková. To se děly věci! Sotva jsme tehdy zaparkovali kufry do chodby, už zvonila za dveřmi s klecí omotanou nějakým hadrem.
Mohlo by se vám také líbit
O tom, jak jsem zakotvil u babičky Vodněnky
Můj táta je pan profesor Klídek s ručením omezeným
-
O tom, jak jsem zakotvil u babičky Vodněnky
Ukázka z knížky Tajemství dědečkova deníku Naši se mají. Zatímco oni si odletěli na Kefalonii, já jsem musel zakotvit u babičky Vodněnky v Přelouči. Moje babička, které na hlavě roste cukrová vata, se jmenuje Albína Vodněnská. Tak se totiž jmenovala i moje mamka za svobodna. Teda ne Albína, ale Eva. Vodněnská. Jakmile babičce její černé havraní vlasy zbělaly, rozhodla se pro ráznou změnu svého zevnějšku. Svou hlavu možná nezodpovědně svěřila dceři paní Kacafírkové, která bydlí o dva bloky vedle. Vodněnka nejspíš nemá čuch na lidi. Každému přece musí být hned podezřelé, že když se někdo dobrovolně obarví nazeleno a navíc mu z hlavy do všech stran trčí bodliny, nemůže to…
Mohlo by se vám také líbit
Můj táta je pan profesor Klídek s ručením omezeným
O tom, jak paní Lázníčková rozpůlila stůl
