sršeň nemá smysl pro humor
Past na sňatkového podvodníka

Náš první poslední den

Ukázka z knížky PAST NA SŇATKOVÉHO PODVODNÍKA

Nikdy jsem nebyla stavěná pro traumata. Narodila jsem se totiž za bouřlivého smíchu, který se v tu chvíli odehrával na porodním sále, neboť zdravotní sestra po celý čas vyprávěla historky ze své víkendové narozeninové oslavy. Moje mamka měla ale docela jiné starosti. A kombinace vtipné pointy a kontrakce jí nepřinášela kýžený výsledek, jaký by si příběh zasloužil.

šťastné miminko

Nicméně, kdo by neměl svět rád a netěšil by se na to, co mu přinese, když do něj spadne, respektive vklouzne do náruče lékaře, který se řehtá s otevřenou pusou plnou krásných bílých zubů bez jediné plomby. A obě sestry se nad ním doslova lámou ve svém úzkém, záviděníhodném pase. Smály se, když mě myly. Smály se, když mě vážily, měřily a zabalovaly do zavinovačky.

Sice si nic nepamatuju, ale pokud jsem mohla mít nějaký první vjem, tak leda takový, že mají obrovskou radost z toho, že jsem se konečně po těch dvanácti hodinách úmoru vyloupla na světlo.

Jako dítě jsem se mnohokrát snažila z mamky vydolovat, o čem se to tenkrát všichni bavili. Jako bych tím mohla vyvolat první vzpomínku. Ale ani jedna z nás nebyla schopná dát něco konkrétního dohromady.

Nicméně mnohokrát v dětství, v těch chvílích, kdy se ptáme rodičů, jaké to tenkrát bylo, když jsem byla malá (jako bych v tu chvíli byla kdovíjak velká), jsem si navymýšlela řadu potenciálně úspěšných historek, které by tehdy mohly zabodovat. Lišily se jen podle mého věku a aktuálních zájmů.

Ačkoliv je mi jasné, že se mi tento vjem nikdy nevybaví, na druhou stranu zase vím, že mi jich mnoho dalších zůstane. A nejspíš je odpářu leda tak s alzheimerem.

Takže když jsem se konečně dostala do fáze, že jsem mohla uzavřít jeden příšerný debakl, jímž bylo manželství s Frantou, nakonec si vážně ani nevybavuji soudcův monotónní hlas, čtení spousty formulí, paragrafů a vět v takové podobě, aby nevyvolávaly dvojsmysly (na což byl jinak Franta machr), ale po čase mi ulpěly v hlavě docela jiné vzpomínky.

Jako třeba to, že až v soudní síni jsem si všimla, že můj ex je vlastně vážně starý a dost opotřebovaný a vůbec na něm není nic, co by ještě stálo za hřích. Proč jsem to dřív neviděla?

Past na sňatkového podvodníka

A mnohem silnější zážitek následoval o chvilku později. Chlapi totiž mohou být krásní nebo opotřebovaní a vztahy čerstvé, zevšednělé nebo narušené, ale nakonec může do života přiletět něco malého, co naprosto přeruší celou dějovou linku. Hele, romantičky, nemluvím teď o nenadálém štěstí, které po devíti měsících začne nabourávat váš rozpočet a soukromí. Tak se uklidníme, stále jsme v soudní síni a probíhá poslední jednání rozvodového řízení.

Otevřeným oknem totiž místnosti jen tak vlétla sršeň. Plula si v klidu vzduchem jako zpomalená vystřelená nábojnice, která ještě nebyla rozhodnutá, jestli a koho by stálo za to zasáhnout. Nejprve letěla kolem Franty a jeho advokáta. Protože jsem ji hned nezaznamenala, považovala jsem manželovo trapné koulení očima a trhání hlavou za jedno z jeho mnoha gest, jež vysílá, když chce zpochybnit mou inteligenci, potažmo svéprávnost. I když upřímně, kdo v tu chvíli vypadal nesvéprávný, že? Jelikož však i jeho advokátovi se začala hlava na krku jaksi nestandardně kymácet, nasadila jsem si brýle, zavěšené na řetízku v dekoltu, abych zaostřila.

Bez brýlí houby vidím. Na nose je ale pořád nenosím. Někdy je lepší vidět svět trochu rozostřeně. Z podobného důvodu jsem si je i před chvílí sundala úmyslně. Totiž poté, co mi konečně došlo, že Franta není žádný krasavec, jsem si další naše již poslední společné momenty nechtěla nijak dál vizuálně kazit. A pořád pokukovat po jeho advokátovi, abych si spravila chuť, mi přišlo zase nevhodné.

A tak jsem ji náhle uviděla. Sršeň visící ve vzduchu tak dvacet čísel před žalovaným a jeho sexy advokátem. Jelikož to vypadalo, jako by oba šilhali, když se jejich panenky stáhly zaostřením k nosu, chtěla jsem obratem vytáhnout mobil a vyfotit si momentku na památku. Moc hezky by se to vyjímalo ve fotoalbu velkých životních událostí. Poslední den mého manželství a oba v tu chvíli vypadali značně… bez inteligence. Ale bohužel to nebylo možné.

Záhy manželův advokát strnule oznámil směrem k soudci, že jednání je narušeno neočekávanou událostí. Jak víme, v soudní síni nejsou povoleny zbraně. Proto se dole prochází rámem, že… Ale tenhle na jednu stranu drobný tvor, hmyz, který stejně lidské oči přefiltrují do mozku jako gigantického agresivního obra, byl vlastně svým způsobem živou zbraní, co si jen tak halabala přiletěla oknem a při troše štěstí by mě mohla s ohledem na manželovu alergii před svědky stihnout ještě udělat vdovou a dědičkou. Geniální alibi. Po tom všem, co jsem kvůli němu musela poslední měsíce vytrpět, mě díky mé docela zákeřné fantazii zaplavil příjemný vzrušující pocit zadostiučinění. I proto jsem nemohla pohledem uhnout ani o píď. Přece jenom, co kdyby…

„Mohu toho sršně odstranit?“ zeptal se advokát žalovaného. Soudce bouchl kladívkem se slovy „Povoluje se“.

Advokát tedy zvedl důležité listiny týkající se našeho rozbitého manželství a začal s nimi dráždit dříve poklidnou sršeň. Na to Franta obratem reagoval tak, že se opřel o podrážky, aby se na židli odrazil jako na bruslích. Jenže si neuvědomil, že tato nemá kolečka. Místo, aby tedy židle odjela do bezpečné vzdálenosti, se velmi nebezpečně zaklonila dozadu. Ustál to líp jak v Matrixu, vyskočil a hbitě odstoupil až ke zdi. Hrdina.

Záhy začalo všem docházet, že sršeň není motýl. I soudce vstal, aby jednal. Jenže když vstane soudce, musí povstat i všichni ostatní. Nebo jsme se aspoň hned zvedli jako vystrašené děti ve škole. Moje advokátka přidala faktický argument: „Kolego, tohle není efektivní. Zkusme ji zahnat zpátky k oknu.“

Načež advokát místo akce začal polemizovat, zdali u sršně se jedná o „něho“ nebo o „ni“. A tak zatímco ti dva slovíčkařili, sršeň si svobodně poletovala po místnosti od jednoho k druhému, aby nás postupně všechny zapojila do hry. A víte co? V klidu jsem se usadila, sundala si znovu brýle a sledovala mírně rozmazané divadýlko. Ono to mělo své umělecké kouzlo. A taky nejsem hysterka. Narodila jsem se na vesnici. Sice jsem tam pobyla jen tři roky, ale i to se počítá, ne? Takže jsem se bavila tím, jak advokát běhá s rozvodovými papíry, můj ex se pokouší zalézt za katedru a soudce mává vším možným, co mu přišlo pod ruku.

Nakonec si to sršeň namířila k nám, ke straně žalující. Moje advokátka instinktivně hrábla do kabelky, vytáhla deodorant a stříkala jako divá. Těžká sladká vůně se rozlila prostorem. Se sršánem to neseklo, zato já dostala palbu deodorantu přímo do očí.

Inu, jak dopadlo poslední kolo, ve kterém se uzavřelo naše společné manželství? Sršeň nikoho nebodla. V klidu si to zase zamířila k oknu a odletěla. A jestli má aspoň špetku smyslu pro humor, tak se jistě výtečně pobavila na náš účet. A já měla vše rozmazané víc než obvykle. Přímým zásahem mi otekly oči a zrudlo bělmo. A odnesla jsem si ponaučení, že i malý tvor může nadělat velkou neplechu. Zejména když jsou všichni kolem sakra kompetentní danou situaci účinně řešit.

Ukázka z knížky Past na sňatkového podvodníka, CPress 2022, Martina Boučková

A četli jste už DENÍK ZOUFALÉ TŘICÍTKY?

Deník zoufalé třicítky jede vlakem směr Jaroměř

Zanechat Odpověď

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

error: Content is protected !!