Penzion pro zoufalce – ukázka z knihy Past na sňatkového podvodníka

Vašek zaplatil hotově. Nechal i vysoké dýško, na což nebyl číšník Matěj zvyklý, a proto chvíli rozpačitě váhal, zdali to není nějaký chyták. Sledoval bankovku na talířku a nakonec po ní prudce chňapl, jako by byla na provázku. Hned za skleněnými dveřmi si ji s Matějem starším, jeho otcem, proti světlu nevěřícně prohlíželi.

„A kdo že to byl?“ ptal se Matěj starší.

„Nějaký chlápek.“

„Jak nějaký chlápek?“

„Tamten chlápek.“

„To mi hlava nebere.“

Mezitím Vašek už postával pár metrů před nevábně vypadající budovou s nápisem Penzion U Růženky. Snažil se zaplašit předpojaté myšlenky: Nesuď knihu podle obalu, neboť fasáda byla značně oprýskaná, klika u vchodových dveří omotaná elektrickou izolační páskou, což vůbec nedávalo smysl, a skleněná výplň byla tak špinavá s nespočtem otisků prstů a kdoví čeho za celá léta, že stěží prosvítala cedule: otevřeno. Vlevo od dveří ležel obrovský huňatý pes, strašně slintal a budil ve Vaškovi respekt víc než tragický penzion. Polkl a učinil první kroky. Pes, který původně vypadal, že by se nehnul ani pro kus žrádla, i kdyby mu lítalo kolem huby, se s medvědím klidem zvedl a upřel na Vaška falešně lhostejný pohled.

Dva kroky zpátky. Pes lehl. Minuta pauza. Krok vpřed. Pes se zvedl. Dva kroky doprava, pes otočil hlavu a natáhl ji s krkem dopředu. Jako by to byla hra, při níž nemohl najít tu správnou kombinaci.

„Vy chcete dovnitř?“ uslyšel hlas nějaké ženy za svými zády. Přikývl. „Tak to vás teda obdivuju.“ A pokračovala dál. To nepomohlo. Uvědomil si, že není včerejší. Trval na tom, že jeho zbraní je bezpochyby brilantní důvtip. A tak zamířil mobil na dveře a zazoomoval. I přes nedbalou nebo spíš totálně zanedbanou čistotu rozluštil jméno majitele, DIČ a hlavně telefon. A tak zavolal.

„Ježíši, co zas je?“ ozvalo se místo pozdravu.

„Penzion U Růženky?“ zeptal se s podivem.

„No, jasně, co by to jako mělo bejt.“

Možná to mělo být dalším varováním a důvodem k ironickému obdivu, ale Vašek v tu chvíli hodlal trochu zariskovat, protože si nebyl upřímně moc jistý, kam jinam by se v těchto končinách měl vydat. Ale protože byl z reakce poněkud v šoku, ozvalo se z druhé strany: „Hele, vo co jako jde? Já nemám času nazbyt.“

„Hledám ubytování.“

„Jasně. A kde jste?“

„Před penzionem.“

„A proč jako nejdete dovnitř?“

„Je tu pes… a…“

„Jo takhle, moment.“ A pak zaslechl řev linoucí se jak z budovy samotné, tak z reproduktorku jeho telefonu: „Haryku, zalez do boudy!“ I když reagoval rychle a hned odsunul mobil na vzdálenost délky paže, stejně to bylo zbytečné. Mužský řev mu projel až do mozku, stejně jako myšlenka, zdali na pravé ucho již neohluchl. Přitom se díval před sebe, odkud povel původně vycházel, ale nikoho nezahlédl.

„Jste tam ještě?“ ozývalo se z mobilu. Vašek přiložil sluchátko raději k levému uchu. Přiblížení k pravému vyvolávalo palčivou bolest.

„Tak sakra, jste tam?“

„Ano,“ odpověděl nejistě. Po tolika letech si připadal jako školák, který něco provedl.

„Už ten rafan zalezl?“

Vašek sledoval psa, jak se pomalu zvedá a velmi líně se přesouvá, až zmizel za rohem budovy. Evidentně reinkarnace lenochoda. Co jiného to mohlo být?

„Ano, je pryč.“

„A proč teda ještě nejste uvnitř?“

Pokračování na další stránce:

Stránky: 1 2