Mohlo by vás zajímat

Obrázky, které jste mohli vidět na facebooku. Pro zlepšení nálady Úžasná recenze vyšla na blogu idnes od Aleny Bureš, kousek níže a celé zde. Šílená babička prostě dokáže zvládnout skoro cokoli, ale vždycky tak, že to okolí bere jako klad a věc pozitivní. Okolí – s výjimkou její vlastní dcery...

Ve čtvrtek 7. března jsme byly já a Jindřiška Kracíková na "dvojbesedě", tentokrát v Kolíně ve velmi příjemné atmosféře tamní městské knihovny...

Tuhle byly moje děti s babi nakupovat. Janča táhla vozík, Vojta držel lístek se seznamem, který si sám vzorně psacím písmem připravil jako úkol do školy, který po něm o prázdninách nikdo nechtěl. Takže první slovo bylo dokonalé, jako předtištěné. Další pod ním - řečeno hantýrkou běžného uživatele...

...

Toto je Venca. A Venca je bígl. Proč na to takto upozorňuji. Mno, lidé říkají, že co se hlídání týká, jsou tu dva zásadní rozdíly. Jednak lidé mají psy a druzí mají bígly. Normální pes hlídá a my zase pro změnu musíme hlídat Vencu, abychom něčeho nelitovali. Venca má totiž svou hlavu. Při poklepání...

Před nedávnem jsem četla článek o tom, jak jsou dnešní lidé zhýčkaní a jak strašně s nimi jejich děti a domácí mazlíčci manipulují. To teda už z principu musím popřít. Jednak já děti nemám. To, že je nemám, je vedlejší. Nebudu to tady rozebírat, protože co kdyby si tento můj příspěvek přečetla mamka...

Jednou mi mamka řekla, že mít doma chlapa, je výhodné i z toho důvodu, že pokud se něco rozbije, on by to mohl opravit. Skvělé. Akorát nemám tušení, kde to vyčetla, neboť ani táta nikdy nebyl žádný kutil Tim. Zato uměl výborně organizovat práci! A možná i to se počítá, protože výsledky vždy stály za...

To byl zase víkend! Přesně takový, co by si zasloužil zresetovat a zkusit to s ním raději pěkně znova od začátku. A to jsem si plánovala, jak budu krásná a společensky na úrovni. A že když bude jídlo zdarma, nebudu se cpát, jako bych týden předtím nic nejedla...

ROZHOVOR – MARTINA BOUČKOVÁ Spisovatelka Martina Boučková se představila jičínské veřejnosti v rámci akce festival dětské knihy Šotek v sobotu 20. května 2023 ve Valdštejnově muzeu a mincovně. Mimo jiné uvedla knihu Tajemství jičínského orloje aneb Neuvěřitelné dobrodružství Terezky a Honzíka. Jsem...

Uběhl měsíc, ale stále nebyl Mendaceurus nalezen. Lidé už ani nedoufali. Avarus se po tu dobu vydal na cestu sebezpytování. Snažil se všem domácnostem, které přišly o otce, co nejvíce pomoci. Každá jednotlivá rodina od něho dostala omluvný dopis a vysoký obnos peněz, který odpovídal zhruba...

Pulchram hrůzou nemohla ani dýchat. Plameny se jí odrážely v očích jako v zrcadle. Podívala se směrem k Honorovi. Mával, aby se přidali. Pro ostatní museli při odchodu z náměstí vypadat jen jako skupinka zadržených, které odvádí palácová stráž. Přesto stále ze strachu uhýbali před ostatními...

Byl to skutečně zvláštní výjev. Slunce právě zapadalo a zlatorudá paleta se rozlila po obzoru. Postavy unavených, sehnutých a špinavých mužů pomalu kráčely a jejich siluety vypadaly z dálky jedna jako druhá. Proti světlu jim nebylo vidět do tváře a žádné z dětí, které se z hlavního města rozeběhlo...

Rána na Tempestatibově hlavě se brzy zacelila. Šamanský léčivý um byl k nezaplacení. Zranění se většinou snadno zahojí, těžko ale se se vším vyrovnává mysl. Tolik práce a úsilí! A pak v jednom okamžiku přijdou o všechno. Nemohou si vyčítat, že by snad šlo o chvilku nepozornosti. Chyba není na jejich...

„Víš, co je to časový paradox?“ Tempestatibus ztěžka zvedl hlavu ze země. Krev z rány na hlavě už přestala téct. Zabarvila mu jen část tváře a vytvořila pod jeho vlasy drobnou kaluž. Hlava ho stále bolela a vstát sám o sobě nemohl, protože jakmile se jen trochu nadzvedl, měl pocit, že se celý svět...

Avarus už několik dní čekal na zprávu od Notitiae, která ale nepřicházela. Začínal mít obavy, že špeh ztroskotal a mise nebude tedy úspěšná. Netrpělivě až vztekle toužil po každém řádku, ve kterém se dočte, jak jeho hloupý bratr se bláhově prochází džunglí a opuštěný uprostřed divočiny podléhá...

Vypustil člun a složil ho do batohu. Stejně tak sklidili i ostatní věci a zbytky masa odnesli na kraj lesa. Prostudoval si mapu, kudy se má vydat. Pro nezasvěcené mohla být na první pohled zhola nesrozumitelná, ale víceméně se skládala jen z azimutů a čísel, k nimž potřeboval svou buzolu, aby se...

Acumen se brzy v balonu nudil. Bylo to sice zpočátku vzrušující dobrodružství, ale po několika hodinách se přejedlo a Acumen potřeboval nějakou aktivitu. Nejraději by se nechal přivázat provazy ke spodku koše a houpal by se ve vzduchu v jakési nebeské houpačce. To mu ale dovoleno nebylo. Stejně tak...

Avarus si zrovna četl zprávu o dalších krocích ve výrobě mechanického stroje. Zatím vše pokračovalo podle plánu. Následně vyzval dva zbrojnoše, aby zkontrolovali, zdali chýše, jak nazval Pulchramin příbytek, je již vyklizená, a po té ji podpálili, aby nezůstalo ani památky po takovém drzém...

A tak není divu, že stejně tak bez vyzvání vstoupil do tmavých komnat alchymisty Mendaceura. Seděl právě u stolu, na němž měl rozloženo na několik tlustých knih a obrovskou anatomickou mapu. Na každém rohu stolu stála jedna lampa a rovněž jich měl na železných řetězech různé délky několik dalších...

Honorus ale neměl v plánu vyslat jen tak nějakou výpravu. Když seděl u otcova lože a držel ho za ruku, přemýšlel o tom, co všechno si bude muset na cestu připravit a jak se nejlépe dopraví do cíle. Musí si všechno pečlivě naplánovat, protože vydat se sám, může být vskutku nebezpečné...

Po měsíci téměř marného pátrání po Tempestatibovi se blížila další oslava. Tentokrát se na náměstí Hrdinů zapomenuté války stavěla socha rytíře Bellatora. Při odhalování sněhobílé figury v nadlidské velikosti hrála místní kapela. Lidé mávali mávátky a cítili se být šťastní a poctění. Protože nebylo...

Honorovy pochybnosti, že bude moci zabránit masakru, rostly nebývalou rychlostí. S každou další zprávou a zejména s návštěvou dílny ztrácel půdu pod nohama. Musel však uznat, že ještě nikdy dříve nebyl svědkem něčeho tak monstrózního, gigantického a pyšného. S obdivem sledoval, jak lidstvo bylo...

Všichni postupovali až na konec chodby, kde byly za pomoci mechanického výtahu na kladkovém principu svezeni do hlubokých sklepení, odkud se táhla příkrá dlouhá tmavá chodba, letmo osvětlená několika plynovými lampami, ještě velmi hluboko dolů až do nejzazších prostor: dílen na výrobu obrovského...

V roce 2020 jsem napsala satirický román, který se snad jednou také dočká svého vydání. Ale zde alespoň zatím jedna ukázka: Naše rodina byla odjaktěživa spjatá s Texlanem Všichni si jistě pamatujete, jak si osud nebo chcete-li politické změny a chlad studené války s tímto podnikem...

Vašek zaplatil hotově. Nechal i vysoké dýško, na což nebyl číšník Matěj zvyklý, a proto chvíli rozpačitě váhal, zdali to není nějaký chyták. Sledoval bankovku na talířku a nakonec po ní prudce chňapl, jako by byla na provázku. Hned za skleněnými dveřmi si ji s Matějem starším, jeho otcem, proti...

Byli jsme tu asi měsíc, když jsem si ve svém bio záchvatu kvůli tomu, že se mi můj mozek přiotrávil čerstvým vzduchem, vedle zahrádkářského maniakálního ataku pořídila také zvěřinec. K několika slepicím přibyl jeden páreček do králíkárny. Teď máme devět plných kotců. Kdo by to zabíjel! Dále štěně...

Mezery ticha rušily údery do oken. Studené kapky rozostřovaly obraz. Jen chvíli bezděčně hleděl do prázdna odpolední ulice, než se znovu otočil směrem do středu pokoje. Muž svlečený do půli těla ležel břichem na koberci. Ústa dokořán, jako by chtěl křičet. Vytřeštěné oči. Ruce i nohy pokroucené...

Už dávno ten třeskutý mráz přestal vnímat. Tlustý kabát, beranice do čela, silné mozolnaté prsty v kožených rukavicích. Její šálu měl omotanou až k nosu. Nechal si ji, aniž by to věděla. Jen chvíli ji hledala, než to vzdala. Když člověk pálí mosty, nebývá moc trpělivý. Přes záda měl přehozený tlustý...

Co to zkouší? Ona je šílená! Posunula jsem na další fotku. V šoku jsem se málem udusila vlastními slinami. Byla jsem to já. Tehdy, jak jsem měla ty obří holinky. Jak to? Takže madam stála někde poblíž a fotila si nás? Vypadala jsem jako strašák. Vlasy mi čouhaly z pod čepice jako mokré zkroucené...

Vyvolala ve mně pocit viny a nezodpovědnosti. Má pravdu. Jsem naštvaná na Nicky a kvůli tomu by to měla odskákat celá rodina? Navíc to tady všem svědčí a mně se tu taky líbilo, hlavně kvůli Filipovi, a neměla bych se hned vzdávat. Taková přece nejsem! Takže spíš se konečně vzpamatuju a vydám se do...

Komentářů pod videem a fotkou přibývalo, až jsem je nestačila číst. Ale ani jsem je číst nechtěla! Vždyť co věta, co zkratka, co nenávistný gif, tím víc jsem se cítila příšerněji, absolutně k ničemu, prázdná a nejhorší na celém světě. Už jsem ztrácela i pevnou půdu pod nohama, že jsem opravdu ta...

Mamku popadl gruntovací amok a potřebovala k tomu ještě nějakou další ženskou, protože evidentně uklízení je jen ženská práce a chlapi nemají pro to buňky. Stačí se podívat na bráchův stůl, pokoj nebo skříň. Asi na tom něco bude. Jenže mamku popadl úplně extra crazy amok. My jsme i vyndávaly věci ze...

Já si zase myslím, že člověk nejvíc pochopí, jak ubíhá čas, když dlouho nikoho nevidí, a pak je překvapený, jak se změnil. Jako Filip. Už to není žádný nějaký obyčejný kluk, ale fakt mu to sluší. Nebo jako jeho babička a děda. Já si někdy taky připadám stará, když vidím, jak udělali nový remake ke...

Náš barák je hned zkraje, ze tří stran nás tedy obklopuje les. Se světem nás spojuje jedna silnice. Hned vedle nás jsou ještě další čtyři baráky, Suchánkovi, NickyS, a pak dva domy, ve kterých nemám ani tušení, kdo tam bydlí, protože tím, že nejsme místní a přijedeme občas, se vlastně známe jen...

Viděla jsem, jak z toho má Filip špatné svědomí. Ani já jsem se necítila nejlíp. Chtěla jsem zpátky svůj život a své soukromí a ano, Filip měl pravdu, zašlo to až příliš daleko a to jsme teprve kousek předtím, než umožníme, aby Nicky zjistila, že nejsme takoví nímandi, že jsme o krok napřed, že...

A já budu ještě raději, až se nám podaří vyhrát nad NickyS, říkala jsem si pro sebe. V tuto chvíli mi sice vadila úplně nejmíň na světě, protože jsem měla plnou hlavu a srdce jen Filipa. Ale kdesi hluboko mě stále drželo varování, abych na to nezapomněla. Já ji můžu ignorovat, ale jestli ji baští...

Jako dítě jsem sníh milovala, teď už z něho neblázním, ale zase na druhou stranu, když přijde v zimě, umím si ho užít. Jednou, dvakrát a pak už se nemůžu dočkat, až bude zase teplo. Poslední týdny je ale obzvláště ošklivě, pořád prší, je i větší zima, říká se, že to je jeden z nejstudenějších březnů...

A pak odešla. Ve zprávě mi přistála fotografie Filipa. Pravá ruka s mobilem ve vzduchu, levou se opíral. Fialové legíny byly vtipné, ale jeho tvář byla nádherná. Bez roušky. Připadala jsem si, jako v nejodhalenější intimitě. Když někoho vídám pořád zakrytého, jen oči jsou mu vidět, ty krásné modré...

Když to řekla takhle, tak mě polil studený pot. Mně je šestnáct! Já tahle vůbec neuvažuju! O tomhle. Teď. Proč jako? To snad... Filip je super. Jsem ráda, že je to můj kluk. Ale že bych nakonec patřila do... Vybavila jsem si momenty, než jsme sem jeli. Jak jsem byla v obýváku a naši mi oznamovali...

Normálně člověk chodí s mobilem všude, i na záchod. Taková je prostě doba. Rodiče už nekroutí očima, protože to dělají taky tak. Ale babička má ještě tlačítkový mobil bez přístupu na internet, takže ta to ještě nechápe. Je k tomu hodně vtípků, jeden třeba říká: „Já na záchodě bez mobilu: v koupelně...

Sklopila jsem vička. Potřebovala jsem tmu, abych lépe slyšela své vlastní myšlenky. Asi není ode mě moc vyzrálé, abych ho takhle přehlížela, když mi vlastně tolik pomohl. Přece mi bylo s ním tak hezky. Jak se tehdy svlékl do plavek a vlezl do toho ledového písáku! Jak jsme se procházeli lesem...

Vzali jsme z domova taky dalekohled, o který si původně řekl táta, a nakonec o něj měla zájem celá rodina. Já jsem s ním sic chtěla nenápadně nahlížet Suchánkovým do oken, ale udělala jsem to jen na pár vteřin, protože jednak jsem přes záclony nic neviděla a taky mi došlo, že jsem trapná, ale brácha...

A tak jsme si dali sraz na zastávce, jako vždycky a jeli. První Filip, protože to tu zná lépe a chtěl mi i něco ukázat. Po naší obci není těžké jezdit, jedna rovná silnice, domy, les, domy, les, domy, domy, domy, pole, konec obce. Ale dá se i odbočit. A za hospodou, která už ztratila naději, že se...

Odpoledne jsem se konečně pustila do toho, co jsem si tak trochu plánovala ještě před příjezdem a to už uběhl týden. Vlastně mě k tomu přivedla mamka. Upravit si pokoj podle svého. Brácha s tátou už ze sebe osprchovali všechnu bílou barvu a čekali, až to v garáži oschne, aby mohli nanosit věci...

Pozdě večer jsem si po pár nepovedených klicích, krkolomných dřepech a zoufalých sklapovačkách, s nádhernou pletí díky masce z droždí, jejíž aroma o to víc svádělo mou mysl na lívance, psala se Simčou o příšerné NickyS, která za každou cenu musí být středem pozornosti, chce mi ukrást Filipa, ale...

Ráno zpráva od Koblihy. „Žiješ?“ Čas odeslání jedna hodina ráno. Co mu jako na to mám napsat? Spím, ne? No, taky je pravda, že kdybychom nebyli na chalupě, ale doma, tak je docela pravděpodobné, že bych v tu hodinu ještě byla vzhůru. Scrollovala jsem výš. Aha, on to zkoušel víckrát. Sháněli mě do...

Za chvíli jsem uslyšela známý zvuk přijíždějícího a brzdícího kola. Seskok. Lehký dupot podrážek... Zvedla jsem hlavu. Nicky. Seskákala ke mně, nohy se jí podkluzovaly. Bylo tu taky hodně mazlavého bláta ze včerejšího deště. Chytla mě ze zadu v podpaží a snažila se vytáhnout. Nešlo to, nohy se jí...

Když jsem otevřela oči, chvíli jsem nechápala, kde to jsem, co je za den, co se stalo. Takové to zlomení v čase a v prostoru. Nahlédla jsem do mobilu vedle postele. Byl plný zpráv, hlavně od Filipa. Ostatní ve skupinovce neměli tušení, co se stalo, tak jen tak klábosili a mně tam naskakovala...

Když se mě brácha večer ptal, jestli nevyužiju úraz ve prospěch, že bych se ulila ze školy, na chvíli mě ta myšlenka zaujala, ale pak jsem si uvědomila, že klikat myší ještě zvládnu a většinu zápisu dostáváme v powerpointové prezentaci a vlastně ruku budu potřebovat jen pro vyplňování pracovních...

Nevím, jak to mají kluci, ale pro nás holky je opravdu to sebeovládání nejtěžší věc. Když jsme zamilovaný, tak bychom se na svýho kluka nejraději pevně nalepily, abychom s ním mohly být pořád, ve dne v noci. Netoužíme po ničem jiném, než po tom úžasném pocitu, chceme jeho pozornost, polibky, úsměv...

Stála jsem na podobném místě, protahovala si lýtkové svaly, proběhla kolem mě, uhlazený účes, na kterém se ani vlas nepohnul tak, aby jí byť trochu rozcuchal. V obličeji pořád dokonalá, já už bych byla rudá. Legíny, mikina, rozhodně víc šik než já, i když jsem si už sundala zimní bundu, abych...

A tak jsme spolu ještě chvilku telefonovali. Mluvila jsem potichu, aby mě nebylo po domě moc slyšet. Nevím, jestli brácha poslouchal, nebo třeba mamka s taťkou, to je fuk, chtěla jsem prostě soukromí. Řekla jsem mu, jak jsem v tom viděla hodně spojitosti s dnešní dobou a naší situací. I když nás...

Filip teda rozhodně vypadá v pohodě a naši i babi, kdyby chtěli, tak by to mohli překousnout. Ale když to prostě nejde, no co no, aspoň si budeme psát na discordu. Udělala jsem pár snímků z grilovačky, poslala je Filipovi a taky do skupinovky, aby ostatní v panelácích viděli, jak si i v takové...

S Filipem jsem si psala skoro do půlnoci. Žádný Fortnite, Netflix, i když to poslední jsme si slíbili, že se druhý den společně podíváme na jeden film. Jako bychom byli v kině. Budu sdílet obrazovku a přitom pokecáme. Pomalu se z toho stává závislost. Je to teprve třetí den a já se těším na další...

„Taky mě zemák nebaví,“ konstatovala jsem. Normálně bych ho vyškrtla z osnov. Nebo! Mám lepší nápad. V hodině bychom měli na očích brýle virtuální reality a cestovali místem, které bychom měli zrovna probírat. A když už teda musíme vědět to hospodářství, tak bychom třeba cestovali i hnědouhelnými...

neprůstřelný a přitom pružný a prodyšný. Nejnovější módní trend dvacátého druhého století, doplnění o stylovou roušku. Jsou vidět jen oči, vše ostatní je zakryté. Před viry, před nebezpečným slunečním zářením. Ještě doplnit o brýle a ochrannou přilbu a nic se nemůže stát...

 sedm hodin se z přízemí rozproudila hudba. Možná tam řvala dýl, ale mě probrala ze spánku až pár minut po té sedmé. Nahlas puštěné rádio, ale ať hrálo cokoliv, měl by to někdo vypnout, protože já jsem měla v úmyslu jen spát. Nechápala jsem, kdo přišel o rozum a může tohle dělat v nejlínějším dni...

Babička stejně celou cestu jela s respirátorem na obličeji, ale nevadilo nám to. My jsme si taky nechali roušky. Mamka zářila a Jakub taky. V autě na tabletu ukazoval babičce různé fotky, které nedávaly žádný smysl ani umělecký pohled. Vyfotil skříň a svůj bordel na židli a úspěchy v Minecraftu. Ono...

V jídelně se střídají někteří učni z oboru kuchař a číšník v rámci praxe. A na Kláru se nedá zapomenout. Polila totiž Podivína polívkou. A to dokonale. Nejspíš se na ni podíval tak jako na ostatní holky, takže se pochopitelně lekla a vychrstla mu talíř omylem do klína. Dostala tehdy od své mistrové...

„Budu potřebovat posilu. Kdo se mnou pojede na nákup?“ zeptal se táta. Pochopitelně jsme s bráchou vrčeli. „A nemůže jet mamka?“ snažil se Kuba najít východisko. „Myslím: ještě další posilu,“ zdůraznil táta. „Bude toho hodně.“ To se mi teda strašně chtělo. Nasadit respirátor, takže jsem musela...

Takže budu na konci světa, nemám kluka a v noci mě sežerou komáři. Jasně, v tomhle ročním období ještě nejsou. Kdepak! Na naší chalupě je určitě možný všechno. Jsem dokonce ochotná připustit, že tam žije ten nejodolnější celoroční druh. Hlavně právě proto, že hned na kraji pozemku u lesa protéká...

Když se mamka vrátila z práce, našla nás, mě a bráchu, prakticky v podobném stavu, v jakém nás ráno opouštěla. Oba jsme byli v pyžamu, brácha rozcuchaný, já jsem měla vlasy nějak pospínané, aby mi nepadaly do očí, a hlavně byly už taky trochu mastný, měla bych si je umýt, ale doma člověk tak...

Rozkvetlá jarní louka. Jasné tyrkysové nebe. Naprostý klid. Sedím na měkkém polštáři z bílých květů. Blíží se. Přes sluneční jas mu nevidím do tváře, ale přesto moc dobře vím, kdo to je. Usmívám se, protože mi vůbec nic nemůže zkazit tento okamžik. Slyším jeho hlas: „Ty dnes nemáš školu?“ Cože?...

Sedmikráska má velmi tenký, a ne příliš dlouhý stonek. Nedá se jen tak svázat. Nechce to. Ale když jsem jich měla už hodně, přiložila jsem kolem nich jakési listí z trávníku a sepnula tou gumičkou. Vypadalo to nádherně. Najednou mi už nebylo tak strašně zle. Měla jsem prostě pocit, že dědovi něco...

Ráno mě do školy vždycky budí mamka. Áda ještě spí v její ložnici a ona po špičkách přichází do mé laboratoře, hladí mě po vlasech a políbí na čelo. Strašně moc se mi to líbí, a tak předstírám, že stále spím, jen abych si to příjemné buzení doušek po doušku vychutnala. Ale ve středu ráno mě...

Člověk by měl za každých podmínek udržovat dobré a pravidelné vztahy se svými rodiči, nejvíce pochopitelně se svou matkou, protože se mu to jinak vrátí. Jako bumerang. V žádném případě neplatí, že pokud dítě dospěje a odstěhuje se, už všechno ví. To ani náhodou. Maminka totiž vždycky ví vše nejlépe:...

Přestože mi kámoši říkali: do čeho se ženeš, jsi blázen a k čemu ti to jako bude, já jsem trval na svém, že Ivu při první vhodné příležitosti požádám o ruku. Přemýšlel jsem o různých netradičních způsobech a romantických místech, abych tomu dal punc jedinečnosti. Prostě tak, jak to holky mají rádi...

Sem tam už i brzy ráno člověk jaksi tuší, že den bude perfektní. Taky jsem se probudila o půl hodiny dřív, než měl zvonit budík, a to naprosto čerstvá a plná energie. Protože jsem mohla v posteli ještě v klidu ležet a plnými doušky vychutnávat posledních pár desítek minut, proč toho nevyužít. A byl...

Opírala jsem se o zábradlí, poslouchala šumění moře a zírala na hvězdnou oblohu. Přesně takhle jsem si to představovala: pohoda a luxus. Byl by hřích nevyužít svých zbraní! A Michael si stejně takovou ženskou, jako jsem já, k sobě zaslouží. Tu, která by jako krásný doplněk utrácela jeho peníze. Když...

„Tamhle je ještě volné místo. Vidíte, hned za tou paní v těch červených šatech,“ chrlila u dveří zadýchaně jednu větu za druhou urousaná lektorka inženýrka Lachoutová. Schválně píšu „urousaná“, protože jsem si ji původně představovala docela jinak. Nejspíš v dlouhých batikovaných nebo květovaných...

Nikdy jsem nebyla stavěná pro traumata. Narodila jsem se totiž za bouřlivého smíchu, který se v tu chvíli odehrával na porodním sále, neboť zdravotní sestra po celý čas vyprávěla historky ze své víkendové narozeninové oslavy. Moje mamka měla ale docela jiné starosti. A kombinace vtipné pointy a...

Uběhl měsíc a knížka získává mnoho pozitivních čtenářských ohlasů. Přicházejí fotografie, komentáře a hodnocení na Databázi knih. Mám z nich upřímnou radost. Jsem velmi šťastná a vděčná, že se vám líbí. Smích je kořením života. Pokud vám mohu také trochu "okořenit" váš život, pozvednout koutky a...

Babička mě přivítala s otevřenou náručí. Jenže já jsem musel pořád koukat na ty její vlasy. Dostal jsem z toho chuť na pouť, houpačky a kolotoč a pochopitelně na cukrovou vatu. Poté co mě babička umačkala ve svém širokém objetí, začala mou mamku líbat na obě tváře „Nemáte, děti, rozum. Copak nevíte...

V práci jsem si o pauze jen já a Monika vyšly před barák. Květa má teď docela jiné starosti. Trochu závist. Ale tak jednou to snad taky klapne mně. Venku bylo luxusní počasí, jak jen jaro umí nabídnout! A my jsme přitom doposud musely trčet v kanclu! Děs! Kuřáci si každou chvilku u stromu s...

Když jsme si přivezli tygry domů, rozhodně z toho neměli takovou radost jako my. Člověka blaží příjemný pocit, protože kočky, psi a mnoho dalších domácích mazlíčků ho dokážou už na první pohled okouzlit svou osobností, často tím upřeným, zpočátku vyděšeným pohledem a na dotek hebkou srstí, které se...

Nastěhovali se k nám dva tygři. Pravda, pokud jsou tu mezi vámi zoologové nebo alespoň tací, kteří prošli vzděláním mateřské a základní školy, nejspíš zprvu právoplatně zapochybují o mém zdravém rozumu. Pruhy ještě nedělají tygra. Ovšemže, co by na to potom zebra, že. Rovněž pokud tygr patří do...

Samozřejmě na mě Fintila házela kyselé obličeje a uvítala mě slovy: „Jdeš pozdě, máš průšvih.“ Ale nebylo zase tak pozdě. Stihla jsem ještě zaparkovat u lavice a vytáhnout si penál, pak teprve zazvonilo. Paní učitelka stejně přichází tak o tři minutky později, to už jsem měla všechno připravené, jen...

Ten, kdo nic nedělá, nic nezkazí. Zase další příklad, že kdybych seděla dál na židli, a neměla v úmyslu udělat něco správného v tom nejlepším slova smyslu, možná bych teď nebyla rudá až na... na tom místě, které se setkává právě s onou židlí. Na stole mám vázu. Ve váze je kytka. Jsou to karafiáty...

Ukázka z knížky JÁ A ANASTÁZIE, Sedmikrásky pro dědečka (Fragment). Knížka o opravdovém holčičím přátelství, o přírodě, nápadech, volbě povolání (nebo spíš nerozhodnosti, co si vybrat?), o zvídavosti, o šikaně (Proč je ta holka ve třídě tak zlá? Není to nakonec tím, že kopíruje nějaké domácí...

Víkend byl super. Jela jsem na oslavu narozenin své prababičky, nepamatuji si z toho sice úplně všechno, ale to podstatné mi v hlavě utkvělo. Teda aspoň doufám. Ono stejně, co si člověk nepamatuje, jako by se ani nestalo. Není čeho litovat, ani si co vyčítat, dokud nepřijde nějaký chytrolín a...

Není nad to, když nás kancelářské síly pošlou na čas do provozu, abychom si vážili toho, co máme. Naštěstí po nás nikdo nechce, abychom popadli nástroje a sami něco vytvářeli, neboť by se to jistě minulo s požadavky zákazníka a rozbilo statistiku povolených zmetků. Zejména já, která jsem na manuální...

To se stalo tehdy, když ségra byla ještě těhotná. A já musela dokola poslouchat, jak se strašně cítí , i když vůbec tak strašně nevypadala. (Tak víme, jak to bylo doopravdy, že) „Něco s tím zámkem už musíš udělat!“ křičela tehdy na svýho Jirku. Jenže i když je Jirka ve všech směrech až na pár...

Moje sestra Katka byla vždycky dokonalá. Už jako dítě mohla provést cokoliv. Jak se dospělí zadívali do jejich andělských očí a hezké tvářičky, všechno jí prošlo. Není divu, že jsem vedle ní vypadala spíše jako genetický odpad, podobně jako byl Danny DeVito ve Dvojčatech, i když mezi mnou a Katkou...

I když se to snažila často a ne vždy moc úspěšně maskovat. „Holky, až vystudujete, tak se vdáte a pak...“ zasněně vydechla, aby vzápětí zdůraznila, „ale nikam nespěchejte, jasný?“ To abychom si nemyslely, že myslí jen na jedno. Na vnoučata. Snažila se nás udržovat v představě, že je duchem mladá a...

doživotně nesmazatelné. Dříve jsem si naivně myslela, že takové situace se stávají jenom v dětství a v pubertě, a jak budu dospělá, pochopitelně vše získá svou úroveň a nic trapného se mi už v žádném případě nemůže stát. Když opominu některé katastrofy, pro které bych si nejraději strčila hlavu do...

Páté pokračování strašidelného příběhu Domov ztracených duší. Předchozí díl zde. Byl oblečený jak ze starého filmu a hlavně měl na sobě kraťasy a žádné boty, i když v tom starém domě byla docela obstojná zima. „Co seš zač?“ zeptal jsem se. Vojta se schovával za mými zády, ale moc dobře si toho...

Čtvrté pokračování strašidelného příběhu Domov ztracených duší. Předchozí díl zde. „Co je to?“ Vojta se ke mně ještě víc přitiskl. . „Asi vítr. Je tam přeci jenom to rozbité okno. Po včerejší bouřce. Pojď se tam podívat.“ Možná se ve mně probudilo trochu sebevědomí. Už bylo na čase. Ta věc...

Vzal jsem za kliku. Branka byla zamčená. Ale všiml jsem si, že laťka u plotu je uvolněná. Strčil jsem do ni rukama. Moc to nešlo, jen tolik, aby dovnitř mohli proklouznout dva kluci...

Říká se, že je v něm asi dvacet pokojů. Nad hlavními dveřmi je napsáno MDCCCL. To je římskými číslicemi rok, kdy byl dům postaven. 1850. Povím vám, co jsem všechno slyšel: Tehdy prý jedna zámožná rodina skoupila několik místních levných pozemků a nechala zde postavit obrovský dům s krásnými okolními...

Janička se tedy jako správný chovatel potkanů neprojevila. Kdybych ji měl oznámkovat, tak by dostala čtyři minus. Ale pořád to asi bylo lepší než vloni, kdy nám Macka hlídala paní Lázníčková. To se děly věci! Sotva jsme tehdy zaparkovali kufry do chodby, už zvonila za dveřmi s klecí omotanou nějakým...

Nahlédněte do povídky, která byla publikována v Adventním kalendáři povídek pro zimní nečas (Brk 2021) Když se mě holky v kuchyňce zeptaly, co bych si přála k Vánocům, pokrčila jsem rameny a tvářila se chladně. „Copak ty doopravdy nic nechceš?“ propichovaly mě pohledem. „Je ještě brzy,“...

Zařehtání koně je vyrušilo. Na zlomek vteřiny na sebe pohlédli a uskočili do křoví. Brzy ke kašně dorazili čtyři muži se čtyři koňmi a na každém z nich byly zavěšeny dva měchy z telecí kůže. Nabrali do nich vodu a sami také hojně pili. A svítili!...

okrádali je, pro zlatý zub nebo šperk se rvali a pak vykopali velkou jámu, kam všechny naházeli jako shnilá jablka. Když je zakryli zeminou, v těch místech nezbylo po životě ani památky. Ani kříž do země nezapíchli, ani modlitbu nepřečetli. Nikdo neměl nad nimi slitování...

Čtení na pokračování. Předchozí díl zde.Kde jsme skončili? Eric vykřikl: „Jenže já vím, kde je Ztracené město!“ Rytíř mu obratem zakryl ústa. „Psst, zbláznil ses? Tohle je nebezpečné. Všichni tady do jednoho jsou už šílení. Za taková slova tě mohou rozsápat. Nikdo si tu neudrží zdravou mysl. Taky...

Snažil se zadržet ostny svých kovových rukavic, co mu síly stačily, ale kameny se mu jen pod rukama drolily. Visel ve dvoumetrové hloubce z útesu, kam ho srazila pomsta boha uragánu. Bůh si myslel, že své dílo s úspěchem dokončil. Usoudil tak podle Flagranova křiku a následného hluku, který způsobil...

„Jak jistě víš, bratříčku,“ jednal s ním, jako by snad Honorus byl mladším hloupým chlapcem, i když na svět přišel právě o dvě minuty dříve. „Doposud se nikomu nepodařilo tu krvežíznivou potvoru zabít. Kdokoliv, kdo se s ní setkal, zaplatil svým životem. Jediný, kdo v boji dlouho směle vytrvával...

bylo možné jedině přes obloukové průchody na první pohled připomínající jen jedny z mnoha vstupů do budov, jejichž těžké kovové dveře se zavíraly až teprve v pozdních hodinách a posléze znovu otvíraly po šesté ranní. Tento postup byl zaveden, aby se zabránilo vstupu cizích nebo nežádoucích osob...

Avarus se rozhodl uspořádat ke svým čtrnáctým narozeninám první bojové slavnosti s názvem „Zabij si svou chobotnici“, které se měly od té doby konat každý rok ve stejný čas. Nechal vyrobit na desítky kostýmů ve tvaru nenáviděné nestvůry, do nichž pak jeho sluhové oblékli caprapusy, což jsou místní...

Ukázka z knížky Tajemství dědečkova deníku Naši se mají. Zatímco oni si odletěli na Kefalonii, já jsem musel zakotvit u babičky Vodněnky v Přelouči. Moje babička, které na hlavě roste cukrová vata, se jmenuje Albína Vodněnská. Tak se totiž jmenovala i moje mamka za svobodna. Teda ne Albína, ale Eva...

V dalekém Orbisu, v ostrovní zemi, jejíž břehy lemovaly zvláštní, jinde na světě nevídané, „děravé“ hory, žilo podle posledního sčítání na tři miliony lidí. Protože byli odděleni od zbytku světa, tvořili bez výjimky všichni obyvatelé místní domorodci...

li poklidnou hladinu moře. V lehkém povětří se vládce Imperia halil do dlouhého pláště, který si přehodil přes královské šaty, zdobené zlatými vzory ozubených koleček. Tyto motivy patřily na ostrově Orbis k velmi oblíbeným. I vládkyně Mirabilis si pro tuto příležitost oblékla vznešené šaty v barvách...

Vstupujete do strašidelného příběhu pro děti. Knížka DOMOV ZTRACENÝCH DUŠÍ jistě získá vaši pozornost, protože v sobě skrývá mnohem víc než se na první pohled může zdát. Opuštěný podivný dům se zvláštními obyvateli a těžkou minulostí…. Zase jsem ho soustředěně pozoroval a přemýšlel, jak bych...

Áda už byl taky vzhůru, seděl na polštáři u hlav mezi rodiči a maloval mámě modrou fixou něco obličeji. Všimla jsem si, že táta už byl celý počmáraný, stejně tak Ádovy ruce a pyžamo. Nechápu, kde k ní přišel, protože je má zakázané a já jsem si ani žádné fixy s sebou nebrala. Přemýšlela jsem, jestli...

Ale to bych předbíhala. Celý to byla pohroma a myslím si, že si naši budou příště hodně dlouho rozmýšlet, zdali se ještě někdy vydáme za mými bratránky, nebo si je nedej bože ještě pozveme k nám domů...

Pamatuji si, jak mi ještě v květnu připadalo, že to bude trvat celou věčnost, než konečně začnou letní prázdniny. A potom ty dny před koncem pololetí byly tak přeplněné písemkami a zkoušením a já se na ně musela pořád připravovat! Měly jsem tak málo času na naše průzkumné cesty a přitom prázdniny...

Pan školník se usmál a se zvednutým obočím dodal: „Tak to asi nebude tak jednoduché. Od té doby uběhla pěkná řádka let. Marek bude nejspíš dnes už pán v letech. Zatímco ty ses s ním rozloučila před pár minutami, pro něho uběhlo několik desítek let. A možná si na tebe nebude už ani pamatovat.“...

A už jsme byly zpátky. Čas na hodinách na mobilu nás obě překvapil. Neuběhla ani minuta. Jako bychom nikde nebyly! Je to vůbec možné?...

Marek na ni zíral s úžasem. Otáčel ji na obě strany. Pak vytáhl z kapsy svou jednu korunu. Na jeho minci klečela žena, po boku měla rýč a sázela malý lipový stromek. Na mé koruně pod velkou číslicí byla vyobrazena jen svatováclavská koruna...

„V budoucnosti už ano. Proto mám na sobě tohle oblečení a někdy se tváříme, jako když nechápeme, co říkáš. Ale mám ještě jeden důkaz, počkej. Ukážu ti to,“ uvědomila jsem si...

I když se to napoprvé nepovedlo, tahle výprava za hledáním psiskova páníčka se mi moc líbila. Tohle není jen tak lecjaká věc! Takovému psímu škvrněti se musí najít domov stůj co stůj. A kdo jiný by to mohl dokázat, než právě tahle naše bezvadně sehraná parta. Dost možná by Haryka leckdo nechal jen...

sem překvapená, že existuje nějaká kniha, ve které jsou uvedená všechna telefonní čísla lidí ve městě. Rozhodně je to geniální nápad a měl by se zavést i u nás...

Zatím jsme všichni dorazili na náměstí. A opravdu! Byla tu spousta lidí, kteří tleskali a něco vykřikovali. Vpředu na schodech oprýskaného divadla stál člověk s tlampačem a něco všem říkal. Když domluvil, lidé vytáhli z kapes klíče, dali je nad hlavu a začali s nimi cinkat...

Ale jakmile jsme se přiblížili víc k centru, začínalo to být podstatně zajímavější. Všude možně, na sloupech a na výlohách bylo vylepeno nespočet plakátů. Třebaže některé byly úplně stejné, tak se mačkaly jeden vedle druhého a dokonce pod sebou a přes sebe a rovně a šišatě. Ale nebyly to žádné...

Kam ty stopy vedou? Jako by něco bylo jinak!: Opatrně jsme vykoukly do chodby. Bylo tam šero, ale nikde nikdo. Naštěstí. Potichu trochu přikrčené jsme pokračovaly dál. Na konci se rozkládala velká hala s pověšenými hodinami a nástěnkou ode zdi ke zdi. Vlevo nahoře jsme spatřily velký nápis SČSP 1948...

I. VELKÉ TAJEMSTVÍ Čtení na pokračování Po chodbách se běhat nemá. Je to ve školním řádu a je to škoda. Protože jsou dlouhé s kluzkým povrchem a snadno k tomu svádějí. Myslím, že kdyby dospělí doopravdy nechtěli, aby se po nich běhalo, klouzalo a skotačilo, tak by je takové nestavěli...

Kolik pro vás znamenají prarodiče? A co pro vaše děti? Mezigenerační vztahy jsou stále na pořadu dne a možná to nebude nikdy dokonalé. Určitě bychom si ale neměli ukrajovat od společně strávených chvilek. Zejména když prarodiče mohou dětem přinést tolik nových impulsů...

Blíží se nejkrásnější období roku. Snad bude i navzdory okolnostem, tak specifickým pro rok 2020, alespoň částečně hřejivý a milý, jak si jen budeme přát. Nejen letos, ale pokaždé to nejvíce záleží hlavně na nás samotných. Tak si to nepokažme. Těžko budeme vracet stránky kalendáře, abychom napravili...

Být upřímný, zvídavý a nebýt lhostejný. Tak by se dalo shrnout motto knížky Já a Anastázie, Sedmikrásky pro dědečka...