Nemilé překvapení je součástí náhody nebo úmyslu zamést stopy?

Pokračování příběhu království loutek. Předchozí kapitola zde. Vše o knize zde.

Honorovy pochybnosti, že bude moci zabránit masakru, rostly nebývalou rychlostí. S každou další zprávou a zejména s návštěvou dílny ztrácel půdu pod nohama. Musel však uznat, že ještě nikdy dříve nebyl svědkem něčeho tak monstrózního, gigantického a pyšného. S obdivem sledoval, jak lidstvo bylo schopno bez čar a kouzel vystavit pyramidy, po jejichž boku pak kdokoliv vypadá jako nepatrný červ. A nyní stál jen v blízkosti jednoho z mnoha článků trupu obrovského mechanického štíra, který byl prodchnut nejen silou, ale i samotným géniem a úžasnou schopností využít všechny možností známé z fyziky.

Přesto tu byly stále ty hlodavé myšlenky: je opravdu nutné chobotnici, která je nejspíš jediná svého druhu, zabít? A nespolyká nakonec tato obří zbraň spoustu peněz a surovin, jež by se daly využít jinde? Až bude chobotnice zabita, jako že před tímto sveřepým plánem nejspíš nemá šanci se zachránit, co po té bude se strojem? Nezpychne snad jeho majitel ještě více a nevzroste v něm chuť dál zabíjet a přivlastňovat si nová území?

Kolikrát už to tady bylo! Jakmile někdo vlastní natolik odstrašující zbraň, snadno se stává mocnějším. A moc zaslepuje. Staví druhé do podřadné role, je panovačná a sebestředná, až brzy sama sebe pohltí v ničivý strach z možných zrádců. Nikdy nepřináší štěstí, pohodu a mír. Přinese jen strach a ztrátu v důvěru v přátele a své nejbližší.

Chtěl by si promluvit se svým bratrem, zdali mu ambice již nepřerostly přes hlavu. Vždyť to není tak dávno, co oba byli ještě malými chlapci a spolu dováděli v zahradách při střílení z kuší po šiškách, usazených v co nejvyšších větví. Když soutěžili, kdo holýma rukama uloví největší množství říčních hadů.

A dnes jako by Avarus chtěl ulovit jen nejvíce pochval od pochlebovačů, titulních stran v tisku a obdivu celé země. Jako by jen chtěl usednout na trůn jako nejmocnější vládce Orbisu.

Sic vnitřně rozpolcený přesto se Honorus rozhodl postoupit v objasňování celé téměř šest let staré záležitosti a vydal se za hradební brány do blízké obce. Při projížďce na čerstvém vzduchu chtěl vyhledat bývalé bydliště meteorologa a redaktora Tempestatiba.

Dříve pobýval v malé vesničce zvané Parvalla, odkud mohl velmi dobře sledovat a měřit nejen počasí, ale i noční oblohu plnou hvězd, neboť byl zároveň i vášnivým hvězdopravcem, znalcem hvězd, souhvězdí a pohybů těles ve vesmíru. Napsal mnoho článků nadšeně popisující matematickou harmonii celého vesmíru. Protože ho zajímaly vždy různé zvláštnosti, považovali ho místní lidé spíše za podivína, který někdy celé dny prospal, pokud se na obloze po západu slunce dělo něco neobvyklého či pro něho dechberoucího.

Nikdy nešel s hlavním proudem, a tak věřme, že kdyby žil ve středověku, byl by prvním, kdo by se vzpříčil teorii, že země je placatá a Slunce obíhá kolem této desky. A tak není divu, že před časem se proslavil připojením k jinému vzdornému postoji: k plazmové kosmologii.

Protože ho akademici nechtěli přijmout mezi sebe, nemohl své názory sdílet ve vědeckých publikací, a tak je šířil za pomoci meteorologického zpravodaje. Často to byly články prodchnuté houževnatou bojovností dokázat, že počátek vesmíru velkým třeskem je plané stavění z ničeho. „Je to k smíchu!“ uvedl ve svém článku Největší síla je jedině ta elektromagnetická, „Jak někdo může tvrdit, že musel nastat třesk, aby mohl vzniknout vesmír!“ Jako zastánce plazmové kosmologie dodává: „Elektromagnetická síla je tou nejzákladnější a spolu s elektrickou vodivostí plazmatu lze dosáhnout až nekonečna! V celé naší galaxii jsou jasné spirály magnetických polí. Už děti na základní škole se učí siločáry magnetického pole kolem magnetu. Magnetické pole spolu s gravitací, to je to, co ovlivňuje chování a vytváření hvězd. Magnetické pole je prostě všude, na Zemi i v celém vesmíru. A o tom není žádných pochyb.“

Pokračování na další stránce.

Stránky: 1 2