Často jsou uši zpychlých na upřímná slova hluchá

Po skončení celého divadla, jak Honorus nazval vystoupení svého bratra nad náměstím Hrdinů zapomenuté války, se mezi bratry strhla hádka.

„Avare, co to všechno mělo znamenat? Jaký obrovský stroj?“

„Jak jistě víš, bratříčku,“ jednal s ním, jako by snad Honorus byl mladším hloupým chlapcem, i když na svět přišel právě o dvě minuty dříve. „Doposud se nikomu nepodařilo tu krvežíznivou potvoru zabít. Kdokoliv, kdo se s ní setkal, zaplatil svým životem. Jediný, kdo v boji dlouho směle vytrvával, byl rytíř Bellator z 16. století, který nakonec stejně podlehl. Podle legend způsobil té bestii řadu zranění, ale ona jeho tělo roztrhala na kusy. A vidíš, v této souvislosti,“ nečekaně odběhl od tématu, „bychom mohli vzpomínku na temného rytíře zviditelnit. Nechme na jeho počest postavit na náměstí sochu. Nebudeme ji nazývat sochou Temného rytíře, ale přímo sochou hrdiny rytíře Bellatora. Hned vydám požadavek na výběr nejlepšího sochaře!“

„Snad aby sis nechal vytesat i vlastní sochu, bratříčku!“ odsekl.

Odvrácená Avarova tvář zračila škodolibý pohled a slastný zároveň. Že jeho socha a ne Honorova! Možná by byla obehnána jen shnilými rajčaty, pomyslel si.

„Tak nepředbíhejme událostem,“ odpověděl povýšenecky.

„Jak si to vůbec představuješ s tím tažením a s tou svou mocí! Ví o tom otec?“

„Jak jistě víš, otec je stále velmi nešťastný a už ani…“

„Ani co?“

„A myslím si, že už ani není schopen vlády.“

„Neměl bys takhle uvažovat! Pojďme to s ním probrat!“

„A o čem by ses s ním chtěl bavit? O tom, že jeho zdárný syn Avarus chce skutečně pomstít smrt své matky a jeho ženy, nebo o tom, že jeho druhý syn Honorus dělá všechno možné pro to, aby se vyhnul povinnostem? Viděl jsi ho? Viděl jsi otce poslední roky? Víš, čím trpí? Smutkem! A já jsem ten, kdo mu chce pomoci! Co chceš ty, Honore? O co jde tobě?”

„Neřekl bych, že ty jsi ten, kdo mu chce doopravdy pomoci.“

„Vážně? To myslíš vážně?!“ začal vztekle gestikulovat rukama. „Viděl jsi, co se před chvílí odehrávalo venku? Všichni to chtějí!“

„A to mě na tom nejvíc děsí.“

„Tebe děsí to, že jsme jednotní, nebo to, že ty jsi takový zbabělec?“

A než by mu bratr mohl odpovědět, otočil se k němu zády a zvolal na zbrojnoše, stojícího nehnutě u dveří. „Zavolejte Mendaceura!“

Honorus měl nutkavý vnitřní pocit, že od tohoto člověka nelze očekávat nic dobrého. Neměl žádné důkazy, jen mu jakýsi šestý smysl napovídal, že tento alchymista nepatří právě mezi čestné muže.

Vstoupil do haly s pokorně sklopenou hlavou, i když se jeho oči leskly dalšími výhodnými očekáváními.

„Ano, můj pane?“ pozdravil Avara a Honora úmyslně přehlédl.

„Napadlo mě, milý Mendaceure, že bychom měli nechat vystavit sochu rytíře Bellatora na jeho počest v boji proti hrůzné chobotnici, co myslíš?“

„Vynikající nápad!“ obratem pochleboval. „Naprosto geniální! Hned nechám svolat místní sochaře a vy si vyberete, který z nich vám bude nejvíce vyhovovat.“

„Nechám to na tobě! Vyber toho nejlepšího.“

Přikývl, sklopil hlavu a odešel.

„Avare, pojďme za otcem. Promluvme si s ním.“ začal vlídnějším hlasem Honorus.

„Nemám s tím problém, jen pořád netuším, co chceš řešit. Měl bys ho nechat spíš v klidu než více trápit.“

Když spolu opouštěli halu, zastavil je na chodbě muž v dlouhém bílém plášti a kožených leteckých brýlí.

Měl ulíznuté vlasy dozadu sepnuté drobnou gumičkou ve výši sedmého obratle. Nadechoval se, aby Avarovi něco rychle sdělil, když si všiml Honorova tázavého pohledu směrem k jeho brýlím.

„Jsou dioptrické,“ poznamenal, neboť se zdálo, že na podobné otázky je již zvyklý. „Pane Avare, mám pro vás skvělé zprávy. Skvělé, skvělé zprávy.“

Působil až komickým dojmem. Jeho pohyby byly křečovité a i jeho úsměv vypadal jako natažený na jakýchsi pružinkách, které se vždy nějak setrvačně stahovaly zpátky. Vzápětí když si uvědomil, že opomíjí tvářit se duchapřítomně a šťastně, znovu roztáhl rty, zvedl lícní kosti a dovolil očím, aby vymodelovaly patřičné vrásky.

Zvláštní člověk, pomyslel si Honorus, i když spíš chtěl říci: blázen.

„Dovol, bratře, abych ti představil profesora Inventora. Ten je právě hlavním koordinátorem při výstavbě našeho stroje na likvidaci příšery.“

„Těší mě,“ poznamenal profesor a přitom si až dvě vteřiny po vyslovení této věty uvědomil, že by se zároveň měl dívat Honorovi do očí a podat mu pravici. S opožděním to chtěl napravit, když už zase naopak Honorus svou ruku chtěl stáhnout dolů. Vědec se dostal do rozpačité situace, chvílemi měl pohnutky se natahovat po Honorových prstech a dlaň stisknout a místy už zase sahal do vnitřní kapsy, kde měl uložený složený papír, kvůli němuž přišel, aby ho mohl Avarovi ukázat.

Jakmile rezignoval na společenské nutnosti, přistoupil k nejbližšímu stolku, na němž stála vzácná dva tisíce let stará váza, jíž posunul ke zdi jako kus překážejícího bezcenného doplňku, a začal rozkládat připravený list.

„Nic si z něho nedělej,“ mluvil tiše Avarus. „Je to génius, ale co se společenských zvyklostí týká, je naprosto nepoužitelný.“

„Pane, pane,“ mával Inventor pravicí směrem k Avarovi. „Přešli jsme již z fáze jedna do fáze dvě.“ Než se však stihl Avarus zorientovat ve složitém nákresu, což by možná stejně bez odborného výkladu nezvládl, Inventor už stejně papír skládal zpátky do vnitřní kapsy a pokračoval. „Musíte se vydat do dílny. Musíte ho vidět.“

„Vy poroučíte synu našeho vládce?“

Honorus se ohlédl a spatřil přikrčeného alchymistu. Zdá se, že svůj úkol splnil hbitě a již byl zpátky.

Inventor se dostal do rozpaků. Byl si vědom, že nejspíš překročil nějaké určité meze společenského vychování, jen netušil, jak to ospravedlnit a jak tomu předcházet.

„To je v pořádku, příteli.“ Avarus poplácal vyděšeného profesora po zádech. „Pojďte mi tedy ukázat ten zázrak.“

„Ach ano, budete nadmíru spokojen. Je to velkolepé. Je to skvostné. Je to prostě geniální.“

„A vy, milý Mendaceure, pojďte s námi. Však jste můj milý druh a rádce za všech okolností.“ Slizký alchymista se zaculil jako malé dítě, které bylo pochváleno. Vzápětí se ale narovnal a upevnil své rysy do strnulosti a přísnosti.

Pokračování zde.

Martina Boučková