Překvapení na konci světa otvírá další stránky knihy života

Pokračování příběhu království loutek. Předchozí kapitola zde. Vše o knize zde.

Vypustil člun a složil ho do batohu. Stejně tak sklidili i ostatní věci a zbytky masa odnesli na kraj lesa. Prostudoval si mapu, kudy se má vydat. Pro nezasvěcené mohla být na první pohled zhola nesrozumitelná, ale víceméně se skládala jen z azimutů a čísel, k nimž potřeboval svou buzolu, aby se mohl vydat správným směrem. Nejprve ale zamířili k řece, kde předchozího večera Honorus ulovil kapybaru, protože se zde nacházela pitná voda. Naplnili si měchy, Honorus se rozhlédl po krásné rozmanité zelené krajině, kde nebylo jediné stopy pochopení pro symetrii a systém. Položil buzolu na dlaň a zavelel směr dalšího pochodu.

„Všechno tu vypadá stejně. Jsi si jistý, že jdeme správně?“ zapochybovala Pulchram.

Přikývl. „Nemáme jinou možnost. Musíš mi prostě důvěřovat. Tady žádné stezky nevedou. Je tu čistá příroda a cestu si zde musíme udělat my. Jen se mějme na pozoru, abychom se nestali kořistí pro jiná zvířata.“

Pulchram si musela přiznat, že takto si to nepředstavovala. Myslela, že dorazí k břehům jižního kontinentu, kde bude stát nějaká vesnice, či jiné známky civilizace, a ona zde nalezne nový domov. Místo toho přijela do míst, které vypadají jako konec světa a spíš než začátek něčeho nového v ní vyvolávají obavy z blízké smrti.

Nervozita v ní rostla, když takto pokračovali už několik hodin. Po tvářích jí stékaly slzy a v hlavě hučel hněv, ale neřekla ani slovo.

Vykřikla až, když zpoza houští k nim vyskočil malý snědý mužíček s rovně střiženou ofinou.

„Makurabá, pojď,“ řekl a i když byl Honorus značně podivený, co to má znamenat, následoval ho. Rád by se ho zeptal, ale v té husté divočině, kde vládly jen zvuky ptáků a opic, a protože mužíček se proplétal mezi velkými listy a kmeny stromů tak hbitě, jako by tudy měla vést pomylsná, ale pro ně neviditelná stezka, nechtěl narušovat tu plynulost. A připravoval si otázky až do cíle cesty.

Asi po tři čtvrtě hodiny se dostali do místa, kde stálo několik nízkých domků v kruhu vyrobených nejspíš z lián či z jiných úzkých kmínků a se střechami z palmového listí. Zvolal cosi ke vstupu jednoho z nich, z něhož vyšel postarší muž se zdobeným náhrdelníkem a za jeho zády podstatně vyšší člověk bílé pleti.

„Kam jsme se to…? Co je to…?“ špitla Pulchram.

Ti dva muži si vyměnili pár poznámek a pak ten bílý promluvil.

„Honore, vím, že jsi teď v šoku, ale není se čeho bát. Čekal jsem, kdy dorazíš.“

„Kdo jsi? A odkud znáš mé jméno?“

„Jmenuji se Tempestatibus. A já jsem ten, kdo ti poslal zprávu za pomoci mechanického holuba.“

Bylo vidět, jak se Honorovi podlomila kolena a málem by upadl na zem. Musel se zachytit vedle stojící Pulchram, zatímco Acumen už nahlížel do příbytků a brzy byl obklopen veselými dětmi. Nevadilo, že neslyšel a nemohl mluvit, ani nemohl odezírat z jejich úst, protože neznal jejich řeč, společně našli cestu, jak se domluvit.

„Doufám, žes dorazil se zprávou, Honore?“

„Ano, mám ji tady sebou. Spolu s tamtím chlapcem jsme šifru rozluštili,“ trochu se styděl, že na to nepřišel sám. „Ale tebe jsem již dříve hledal. Kvůli tvému článku v meteorologickém časopisu. A nakonec, jak ses dostal do těchto končin? Myslím, že mi toho budeš muset hodně co vysvětlovat.“

Pokračování na další straně.

Stránky: 1 2 3