Překvapení na konci světa otvírá další stránky knihy života
A to se ani nestíhal podivovat nad skutečností, že jemu, synovi vládce, jakýsi obyčejný Tempestatibus tyká.
„Zjistil jsem některé skutečnosti a díky nim mi teď v Orbisu hrozí smrt. Nepřišel jsem všem věcem na kloub, ale jedno je jisté. Smrt vládkyně nebyla žádná náhoda. A věřím, že na seznamu byl i sám Imperius. Už tenkrát. Jestliže se nepovedlo ho zabít před lety, někdo jistojistě má zájem svou práci dokončit nyní. Všechno musí být absolutně neprůhledné a neprokazatelné. Proto se vrah snaží být maximálně nenápadný a volí pomalou cestu. Jak je vůbec na tom tvůj otec?“
Honorova tvář zcela zbledla. Sklopil zrak a potichu dodal. „Jeho zdravotní stav je dost špatný. Palácový lékař mě vyslal do těchto končin nalézt vzácnou rostlinu Herba Vitale, která by mu mohla pomoci k uzdravení.“
„Ano, to všechno vím. Dovedu tě k Herba Vitale. Takže poslední zprávy jsou stále stejné: tvůj otec leží na lůžku a jeho stav se nijak nezlepšuje. Aby taky ne!“ vykřikl.
„Co tím chceš říci?“
„Protože byl otráven!“
„Kdo by tohle mohl chtít? A odkud víš, co se děje v paláci? Vždyť jsi tu již několik měsíců…“
Nezbývalo nic jiného, než aby se Tempestatibus dal do vyprávění. Mluvil dlouho, ale Honorus se necítil vůbec vyčerpaný. Naopak. S každou další minutou měl pocit, že příběh sám o sobě se stává spletitější a napínavější a celý svět, co kolem sebe znal nebezpečnější a zamotanější.
Tempestatibus vyprávěl o moci genoinženýrství, kdy existují možnosti, jak přinutit počasí, aby se chovalo tak, jak potřebujeme. O rozhánění mraků a naopak přivolávání deště. O schopnostech chemických látek, které mohou vyvolat bouře, což nad hladinou moře může způsobit i nevídané škody. Vyprávěl o tom, jak jemu samotnému přišlo dost podivné, že v celém okolí bylo před lety tak poklidné počasí a jen v místech, kudy proplouval palácový koráb, se strhla ukrutná bouře, jejíž následky jsou všem známy.
Vyprávěl o tom, že byla sic zakázána pitva zesnulé vládkyně, ale věří, že byla otrávena. Nasvědčují tomu okolnosti, kdy sama navzdory tak kruté bouři seděla strnule za stolem s pozvednutou číší a s prázdným pohledem stále hleděla před sebe. Jako by nějaký toxin proplouval jejími žilami a omálil celý nervový systém natolik, že nebyla schopna žádného pohybu, ani grimasy.
Možná ani nevnímala, co se kolem děje, zůstala v jakémsi bezčasí, dokud se celá loď nerozbila o skály Temného rytíře, kde už poslední dílo dokončila obrovská chobotnice.
Proč však nebyl otráven i vládce? Tempestatibus předpokládá, že jed byl v nápoji. V právě oné sklence červeného vína. A kdyby mohl hovořit s vládcem, jistojistě by mu potvrdil, že on se nápoje ani netknul. Je tedy vysoce pravděpodobné, že Mirabilis upila z otráveného vína.
Kdo by měl v úmyslu spáchat tak strašný čin? Těžko říci. Na to Tempestatibus odpověď nezná. A ani netuší. Kdo by si tím pomohl? V případě že by oba manželé na této cestě zahynuli, komu by to bylo ku prospěchu? Moci by se ujal někdo ze soudního dvora, v současné době pak stařičký Sapienti. A vládnul by po dobu šesti let, než by osiřelí bratři nabyli věku patnácti let. Jaký smysl by to dávalo? Nebo snad někdo jiný z poradního sboru soudců? Někdo další, kdo by nahradil Sapientiho?
„Zde jsem skutečně na mrtvém bodě. Pokud by platila moje hypotéza, chybí mi viník. Motivem budiž chuť po moci, ale kdo? Pravidla a zákony jsou jasné, nedává mi to smysl a chybí mi onen poslední článek.“
Jakmile však chtěl zveřejnit příspěvek v meteorologickém periodiku o svých pochybnostech a závěrech, nejen že mu jeho zveřejnění bylo zamítnuto, dokonce byl vedením pokárán a požádán, aby se podobným spekulacím vyhýbal. Ještě tutéž noc do jeho domu vstoupily neznámé osoby, zahalené v černých pláštích. Ani do tváře jim vidět nebylo. V rukách držely kovové tyče a dorozumívali se jakýmisi podivnými zvuky. Snad nechtěli vzbudit pozornost nebo probudit majitele domu. Jenže Tempestatibus rád ponocoval a pozoroval noční oblohu. Takže ani tenkrát nespal a dobře věděl, kolik udeřilo. Z obavy o svůj holý život, schoval se tedy do skříně. Nezvaní hosté začali rozhazovat věci ze skříní a šuplat. Možná něco hledali a nebo jen chtěli vystrašit a varovat.
Když odešli, bál se ještě vylézt ze svého úkrytu. Udělal to až k ránu. Celou noc prospal v nepohodlné almaře. Sotva posbíral rozbité kusy a poklidil zpátky věci do skříní, snažil se lépe zabezpečit dům. Nevěřil, že návštěva byla náhoda a že se něco podobné brzy nebude opakovat. Nezvaní hosté nic neodnesli. Ale důvod jejich návštěvy mu zůstával neznámý. Jen ho napadlo, že by to mohlo mít souvislost s jeho zamítnutým článkem.
Pokračování na další straně.
Jeden komentář
Pingback: