hradební brána
Království loutek

Nenávist se snadno druží a sílí s každým člověkem

Pokračování příběhu KRÁLOVSTVÍ LOUTEK. Předchozí kapitola zde
Více o knize – zde

Na visutém balkóně, směřujícím k náměstí Hrdinů zapomenuté války, čas od času vystoupil vládce ke svému lidu s nějakou důležitou zprávou.

.

Široké náměstí tvořilo pravidelný osmistěn, jehož strany byly obklopeny po celé délce čtyřpatrovými budovami. Dostat se vně bylo možné jedině přes obloukové průchody na první pohled připomínající jen jedny z mnoha vstupů do budov, jejichž těžké kovové dveře se zavíraly až teprve v pozdních hodinách a posléze znovu otvíraly po šesté ranní. Tento postup byl zaveden, aby se zabránilo vstupu cizích nebo nežádoucích osob. V noci na náměstí vždy vládl naprostý klid a ticho k uctění památky hrdinů zapomenuté války.

kovová brána

V květnu už tomu bude dvě stě let od doby, kdy tato válka skončila či neskončila, neboť nebyla nikdy podepsána žádná mírová dohoda či list o příměří. Ale historici pak stanovili jedno z nejpřesnějších datumů, které by mělo sloužit jako připomínka toho, že války samy o sobě nikdy nedávaly smysl.

Tato vznikla na základě jakési malicherné půtky mezi dvěma občany Orbisu. Snad šlo o kus pole, nebo že dobytek jednoho se pásl na pozemku druhého, těžko dnes přesně stanovit. Postupně se přidávali obyvatelé na jednu či druhou stranu podle toho, zda byli příbuzní či známí. A protože jak známo v Orbisu žije stejnorodá společnost, nebylo tak těžké po čase rozdělit zemi na dva silné znesvářené tábory. Ty však navíc ale měly řadu vzájemně se nesnášejících podskupin, které vznikaly nejvíce z důvodu sňatku – když nevěstiny příbuzní fandili spíše protivníkovi, ale ona chtěla držet po boku svého manžela. Válka trvala několik dlouhých měsíců, až všechny postupně natolik vyčerpala, že už je přestala zajímat a pomalu vyprchala z povědomí. Po nějaké době zase bylo vidět, jak sousedky, které se ještě před pár dny nesnášely a schválně vysypávaly odpadky před dveře té druhé, najednou znovu stály na tržnici a pomáhaly si při dohadování cen s rybářem za jeho čerstvé úlovky.

Hrdinou se pak stal každý, kdo zahodil všechny příležitosti tropit si naschvály. Datum, který historici stanovili, připadlo na svatbu jedné z dcer vlastníka polností se synovcem majitele onoho drze pasoucího se dobytka.

Sváry a války nepřinášejí nikdy nic dobrého až na zkušenost, že věci se dají řešit i jiným způsobem.

Poslední dobou však vládce Imperius už na balkon nechodil. Stále častěji ale této příležitosti začal využívat jeho syn Avarus. Stejně jako po jeho úspěšném zakončení bojových slavností svolal toto setkání na nedělní odpoledne a za zvuku zlatých úzkých dlouhých trub se lidé srotili na náměstí, aby vše viděli a slyšeli hned z prvé ruky. Zbytek národa si pak mohl jeho projev přečíst v ranním zpravodaji, nebo poslechnout po drátkách místního rozhlasu.

Už jak vstoupil na balkon, lidé začali jásat, tleskat a křičet: „Hrdina, náš hrdina!“ Avarus byl sic v oblibě, ale ne zase tolik, aby někoho z nich samotného napadla až tak silná slova. Připravený Mendaceurus však najal pár ubožáků, kteří je za drobný peníz z davu zvolávali. A čím byli hlasitější, tím víc se stali inspirací pro zbytek zúčastněných. Nakonec křičel celý srocený dav pod balkonem: „Ať žije náš hrdina, Avarus! Náš budoucí vládce, Avarus!“

Byla to nejspíš příliš drzá a odvážná myšlenka, která však Avarovým uších tolik blažila. A jak to bylo jednou vysloveno nahlas, všem tento nápad bezpochyby tak cizí a neuskutečnitelný už nepřipadal.

To tak prostě bývá: když dav křičí stejná slova, jejich jednotný zvuk dostává zvláštní sílu. Rozléhá se po prostoru a z úst přechází k uším, od nich k srdci a mozku. Jeho magická moc spočívá v tom, že všechny dokáže snadno spojit. Každičký člověk hned cítí celou svou duší, že není sám a že souhlasí se vším, co křičí celý dav. Jako by je spojovalo něco zvláštního a velikého, co je slyšet dál, než by jeden člověk zvládl. Společně jsou mocní a jednotní jako ta nejsilnější armáda světa. Jejich srdce plane nadšením, neboť cítí, že jsou součástí velkého celku.

„Copak je nezastavíš?“ ptal se Honorus, který přistoupil ke svému bratrovi na balkon. „Vždyť otec ještě žije! Tohle není správné.“

Avarovy oči však plály pýchou. Přitáhl svého bratra kolem ramen k sobě a zvolal k lidu.

„Chtěli jsme vás s mým bratrem pozdravit a popřát vám všem hodně zdraví a bohatou úrodu. A dodat, že nás vaše slova hřejí u srdce. A na jejich podporu bych rád zdůraznil, že neustáváme v přípravách po pomstě  zabít krutou a nelítostnou chobotnici!“

obří chobotnice

Lid nadšeně zařval a zvedl pěst nad výše svých hlav.

Honorus vytřeštil oči a ujal se slova. „Ale bratr také chtěl dodat, že nejdříve chceme prověřit všechny okolnosti, jak k oné tragické události došlo. Abychom zbytečně nevystavovali životy našich mužů v další zbytečné válce.“

Dalo se očekávat, že se z davu ozve hlasité bučení. A najatí ubožáci pak jeden přes druhého křičeli: „Ta zabijácká chobotnice si nezaslouží nic jiného než smrt!“

„Jak se jen můžeš nazývat synem své matky, když ti je zhola jedno, jak zemřela!“

„Tvoje matka se musí zármutkem otáčet v hrobě!“

Honorus byl překvapen takovým jednáním. A Avarus zvedl paži na sklidnění hněvu na náměstí.

„Milí přátelé, můj bratr to určitě tak nemyslel. Ano, jistě, budeme bojovat proti té nestvůře. Bratr se jistě právem obává o životy našich mužů, kteří by mohli být její další obětí. A to nikdo z nás nechce! Nikdo si nepřeje, aby chobotnice zabila někoho dalšího!“

Lid souhlasně zajásal.

„A proto jsme se s bratrem rozhodli,“ poplácal Honora po zádech, „vybudovat tak obrovský a silný stroj, který by pod naším vedením z bezpečné vzdálenosti na chobotnici zaútočil a zlikvidoval ji, aniž by padl jediný lidský život!“

Lid opět propadl bouřlivým ovacím a křičel: „Avarus, náš hrdina! Ať žije Avarus!“

„Jak jsme se dohodli?“ podivil se Honorus. Nebyl však přes hluk slyšet. „Avare, jak jsme se dohodli?“ šťouchl do něho.

„Teď neruš a vychutnej si tu chvíli.“

„Jakou chvíli? Že ti holdují, i když nejsi vládce? Co je tohle za divadlo?!“

Když znovu šťouchl do bratrova ramena, zbrojnoš za Avarovými zády zachytil jeho paži a zeptal se. „Je vše v pořádku?“

Byla to vskutku neuvěřitelná drzost zachytit paži synova vládce. Bylo nad výsost jasné, že i tento zbrojnoš není nestranný a považuje Avara za možná nejdůležitějšího muže v této zemi.

„Ano, všechno je v pořádku,“ ušklíbl se Avarus. Bylo mu hned zřejmé, jak jeho moc roste a jak se Honorus ztrácí. Ten jen zakroutil hlavou a odešel dveřmi zpátky do paláce.

„Milí přátelé, výstavba tohoto stroje zabere hodně času. Nejde ho postavit ze dne na den. Potrvá to dlouhé měsíce, ale buďme trpěliví! Náš čas přijde. A naše srdce se opět zalijí pokorou a láskou.“

Další kapitola zde

Více o knize zde

Martina Boučková

Nenávist se snadno druží a sílí s každým člověkem

2 komentáře

Zanechat Odpověď

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

error: Content is protected !!