kočárek s miminem
Deník zoufalé třicítky

Deník zoufalé třicítky: Mamka v tom měla vždycky jasno

I když se to snažila často a ne vždy moc úspěšně maskovat. „Holky, až vystudujete, tak se vdáte a pak…“ zasněně vydechla, aby vzápětí zdůraznila, „ale nikam nespěchejte, jasný?“ To abychom si nemyslely, že myslí jen na jedno. Na vnoučata.

Snažila se nás udržovat v představě, že je duchem mladá a rozhodně bez předsudků podporuje současný trend užívat si života co nejdéle. A až později zakládat rodinu. Ale nikdo z nás jí to nevěřil. Zejména když se rozněžňovala v blízkosti cizích dětí, kočárků a reklam na pleny. Někdy se dostávala až do prekérních situací, kdy musela před náhodně procházejícím příslušníkem vysvětlovat, že skutečně tu spící ratolest v kočárku jen obdivovala, jak je roztomilá, jaké má malé ručičky a nožičky a buclaté tvářičky a pěknou pletenou čepičku. A rozhodně neměla žádné vedlejší úmysly. A to, že se dítko během té romantické chvilky rozeřvalo na celou ulici jako siréna, až z toho začali výt i okolní psi, za to opravdu nemůže.

Člověku by jí mohlo být líto a vnoučata by jí pro klid duše dal, ale aby bylo jasno: Když chcete mít děti, hodilo by se mít alespoň nějakého oplodnitele. To znamená spolehlivého, věrného, inteligentního muže, který nemusí každou volnou chvilku trávit v hospodě jako třeba Milan, jemuž jsem před pár měsíci málem podlehla, a to se jen předváděl, jak je vtipný a nikdy mu nedocházejí peníze, když jde o to pozvat kamarády na panáka.

Image Alt

Ukázka z knížky Deník zoufalé třicítky s podtitulem: Pletla svetr pro tučňáka (CPress). Vyjde 21. 7. 2022!

Deník zoufalé třicítky, Martina Boučková

Ulovit toho pravého není jen tak.
Někdo má ve vztazích kliku. Já to teda rozhodně nejsem. Občas mám pocit, že jsem pro chlapy neviditelná. Za to jsem bezpochyby nejlepší magnet na trapasy. Je mi 32 let a dávám si předsevzetí: pokud do konce roku nenajdu toho pravého, tak s chlapy končím. Je to se mnou marný. Mamce jsem rovněž oznámila, že spíš uplete svetr na tučňáka než na vnouče. Kdo by ale tenkrát tušil, jak se to všechno vyvrbí! A že nakonec ten tučňák v tom hraje dost důležitou roli.

Nebo si najít někoho, kdo by pořád nevysedával u počítače jako Láďa, kterému jsem navzdory varování bohužel podlehla docela rychle. Když jsem ho pak chtěla odtrhnout od stolu pochopitelně, protože ke mně by se nepřilepil na tak dlouho ani náhodou ‒ nešlo to, v tu chvíli se totiž zrovna odehrávala ta nejdůležitější bitva. Jednou se mi to přece jen povedlo, jenže místo „Děkuju, miláčku, konečně mohu žít reálný život!“ jsem akorát schytala: „A jsem mrtvej! Chápeš to? Mrtvej!! Bože, to snad ne! A zase od začátku! Víš, kolik mi to dalo práce?! Deset hodin! A k ničemu!“

Ve skutečnosti vůbec netuším, kdo víc trpěl, jestli jeho družka, nebo prostata. V tomhle svazku jsem nemohla být nikdy první, dokonce ani druhá, protože místo pro žádnou nikdy neexistovalo. Láďa byl zásadně věrný jen svému počítači.

Ale ani Luděk nebyl o moc lepší. Tomu jsem z časových důvodů vlastně ani nestihla podlehnout. A to jsem měla namále. Neseděl sice u počítače ani neutrácel peníze za kamarády, ba naopak ‒ dokonce mě vzal i ven! Nekecám! Byly to nádherné tři týdny do doby, než jsme ruku v ruce procházeli Fáblovkou a on pak náhle zastavil u prokopnutých skleněných dveří polepených pomačkaným kartonem a s přeškrtnutým nápisem Nonstop, na kterém byla tlustou lihovkou opravena otvírací doba.

Nejprve, že by si potřeboval odskočit. Později proběhl už jen velmi krátký rozhovor. Pamatuji si to přesně. Jako by to bylo včera. Tolik vášnivé, až erotické pozornosti, co obratem věnoval všem těm blikajícím světýlkům, mně za celý ten krátký vztah nedopřál ani jednou. Možná jsem se měla omotat řetězem vánočních světýlek zapojených do zásuvky a pak by se nejspíš mamka těch vnoučat dočkala.

Jenže na mou otázku „To jako vážně?“ prohodil kysele: „Hele, vždyť je to jen pár drobných. Hned jsem zpátky.“ V tu chvíli jsem začala tušit, že z toho nic nebude. Potkali jsme se po několika dnech a mně bylo jasný, že by mi už ani blikající podprsenka nepomohla.

Abych nekazila atmošku, jen to shrnu: Místo omluvy mi vynadal, že to byla moje vina, protože jsem ho táhla tou ulicí, a přece vím, jaké má problémy. Ne, nevěděla jsem. Zase tak dlouho jsme se neznali. Věděla jsem jen, že byl vysoký, hnědooký, a když jsem chtěla dostat pusu, musela jsem si stoupnout na třetí schod, nebo aspoň na špičky na obrubák, aby ho za krkem tolik nebolelo.

Takže to by bylo za poslední dobu vše. Do hlubší minulosti raději sahat nebudu, aby to víc nebolelo.

„Holky, proč já mám na chlapy takovou smůlu!“ kňučela jsem v kuchyňce, když jsme si daly už druhou kávovou pauzičku, protože nás to v pondělí v kanclu nikdy neudrží, jak by mělo. To už je tradice. „Sestra má dvě děti, a to je mladší. A co já?“

„Tak děti, ty si zařídíš snadno. Ale jakýho má chlapa?“ zeptala se Květa. Snadno? Ach, Květo!

Ale zamyslela jsem se, jako by to byla otázka v soutěžním kvízu za milion. Odpověď vyžadovala možnosti výběru padesát na padesát. Nebo přítele na telefonu, který by poradil? Kdepak, z toho nebude ani zlatý bludišťák.

„Jirka je náhodou fajn,“ odpověděla jsem nejistě.

„Podívej se, žádnej chlap není dokonalej.“

„Lenko, ty si pořád jen stěžuješ,“ přidala se Monika. „Podívej na mě. Já jsem šťastně rozvedená, lepší už to ani být nemůže.“

To jsem si teda vybrala kámošky!

barevný proužek

Moje sestra Katka taky tyhle strasti nechápe.

blondýna

Kdekoliv se mihla, byla doslova magnetem na chlapy. Ona si mohla dokonce i vybírat! Vysoká štíhlá blondýna a stejně taková zůstala i po dvou dětech. Nechápu. Já jsem teprve před dětmi, teda kdoví jestli, a už vypadám, jako bych odrodila půlku školky. A opravdu miluju věty typu: „Ne, ty nejsi tlustá, ty jsi jen nedorostla stejné výšky jako tvoje sestra, tak je pak jasný, že ta hmota se… musela… víš…“

Katka má skoro metr osmdesát, já metr padesát pět. Mrňaví chlapi na ni hledí s obdivem, vysocí ji zvou kamkoliv a ona si nakonec rozumně vybrala Jirku, manažera s domem bez hypotéky.

Když jdu s Katkou po ulici a ona si ještě schválně vezme boty na vysokém podpatku, tak jsme ta nejkomičtější dvojice v okolí. V tu chvíli vypadám spíš jako její napěchované cestovní zavazadlo na nožičkách. Jako tlustý stín, díky kterému je zdůrazněna její krása. Vlastně jsem jako ženská absolutně neviditelná.

„Lenko, já s tebou chodím vždycky tak ráda ven,“ řekne sladce.

„Já vím,“ zamručím.

„Víš, s tebou to je jiné. Můžeme se projít jen tak. Jako kámošky. Svobodně. Žádné povinnosti.“

„To víš, že jo,“ zamručím podruhé. A sleduju, jak si chlapi mohou vykroutit krky jako surikaty, dokud si nezablokují krční páteř. A když jí třeba na zem spadl papírový kapesník (jestli ho však neodhodila schválně), jeden z nich se obratem ohnul, aby ho sebral… a pak mě – samozřejmě, jak jinak ‒ při předklonu srazil, až jsem zavrávorala o pouliční lampu. Normálně mě neviděl! Jsem malá, tlustá, vlastně celkem objemná… Přesto neviděl! Možná to není moje nevýhoda, ale superschopnost: Když přes všechno dokážu být neviditelná!

A pak spolu sedíme na zahrádce v cukrárně. Ona si nabírá šlehačku ze zmrzlinového poháru a vypadá u toho, jako by ji právě natáčeli do lechtivého filmu, což samozřejmě opět připoutává pozornost všech okolních mužů, a to i těch, kteří si už ale vážně musí dávat pozor, aby z roztoužení neotevřeli panty příliš, až by poté z rolád a věnečků museli dolovat své zubní protézy.

„Je to nespravedlivé. Ty můžeš sníst cokoliv, a nepřibereš ani gram. Já se jen podívám na tvůj pohár a už cítím, jak mám o kilo navíc.“

„Nepřeháněj,“ zasměje se, přimhouří oko, je na to zvyklá. „Taky si musím dávat pozor. Víš, jak je těžké udržet si takovou postavu?“

„Vážně?“ Sice jí podle intonace mohlo dojít, co si o tom doopravdy myslím, ale jako by to nezaregistrovala.

„Vážně. Každý den tak hodinu cvičím, do práce často chodím pěšky a o víkendech jezdíme na kolech nebo na inlinech. Jinak bych si nemohla dovolit ani tenhle pohár, co tě nemá!“ Mávne rukou.

„Aha,“ polknu na sucho. Tak trochu rozdíl tu mezi námi nejspíš bude. Do práce jezdím autobusem, nejvíc se naběhám leda tak na záchod, protože se nachází až na druhé straně kanceláře. Poslední sport jsem provozovala, když nám v baráku rekonstruovali výtahy. Dva měsíce jsem musela chodit po schodech do pátého patra a to bylo fakt peklo.

„Taky sportuješ, ne?“ zeptala se.

Pozorovala jsem vosu, jak poletuje vzduchem

„Jasně,“ přikývla jsem. A hlasitě polkla. „A co děti?“ raději jsem hned obracela list. „Jo, dobrý. Jsou šikovný. Nemůžu si stěžovat. Alenka půjde po prázdninách do školy, už zná všechna písmena a umí počítat a…“ a najednou jsem zjistila, že vůbec neposlouchám. Pozorovala jsem vosu, jak poletuje vzduchem, jak lehce klesá a stoupá, jak se blíží ke Katčiným vlasům, k rameni a pak zase nahoru a hned letí k vedlejšímu stolu.

Martina Boučková

Zanechat Odpověď

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

error: Content is protected !!