Skrytý hudební talent – nové příběhy hrdinky z Deníku zoufalé třicítky

Jmenuji se Lenka, je mi 32 let a bydlím se svým kocourem Rudou

Před nedávnem jsem četla článek o tom, jak jsou dnešní lidé zhýčkaní a jak strašně s nimi jejich děti a domácí mazlíčci manipulují. To teda už z principu musím popřít. Jednak já děti nemám. To, že je nemám, je vedlejší. Nebudu to tady rozebírat, protože co kdyby si tento můj příspěvek přečetla mamka a pak mi večer bude volat: „Ale Leničko, já ti to pořád říkám. Musíš se líp voháknout. Pokud budeš chodit do práce jen ve vydojeném triku a riflích, nikdy se vnoučat nedočkám.“ Předně: To triko není vydojené, ale cíleně dlouhé, aby zakrylo všechno, co zakrýt má. A pak navzdory všemu vždycky nosím ty nejvíc sexy botičky: ať to jsou lodičky nebo sandálky, vždycky jedině na podpatku. Když už jsem teda moc nevyrostla…

To, že svět je nespravedlivý, je obecně známo. Já jsem toho zářným příkladem: Zatímco moje sestra je vysoká štíhlá blondýna, já vypadám jako její trapné malé zavazadlo.

No, a k té druhé části: k domácím mazlíčkům. Tak jasně, každý ví, že bydlím se svým kocourem Rudou, že. Je tlustý, rozmazlený, líný a otravný. Prostě typický chlap, jak by ironicky potvrdila Monika. Jenže v jejím případě je to o opačném pohlaví explicitně zkreslená představa. Monika je totiž rozvedená a pochopitelně již z toho důvodu silně vysazená proti chlapům. Takže ji v tomto ohledu nemůžu brát vážně.

Ruda je tedy sice tlustý, líný, rozmazlený, ale jen proto, že je to můj Ruda. Zatímco já musím být přes den v práci, on po dobu mé nepřítomnosti vzorně spí a to jen proto, aby pak byl čilý a mohl se mi plně věnovat. Obzvláště v noci, když dovádí se svou plyšovou myškou, s kuličkou z alobalu nebo s nějakou jinou krávovinou, jež jsem nestihla před spaním před ním schovat.

Ale nedávno se fakt překonal.

Bylo to minulé pondělí, když jsem uklízela ve sklepě a objevila mezi haraburdím svou starou kytaru. Držela jsem ji jako znovunalezený poklad romantických vzpomínek nerozumného mládí, ačkoliv jsem s ní fakticky původně mrskla dost naštvaně se slovy: Nikdy více! Ale to už je historie.

Zkoušela jsem na ni totiž kdysi dávno hrát jen z prostého důvodu, abych udělala dojem na jednoho kluka. Moc mi to nešlo. Tedy ani jedno, ani druhé. Veškeré své hudební ambice jsem promptně vzdala, jakmile se provalilo, že ten kluk o mě stejně nemá zájem.

Takže to pondělí jsem si pěkně odnesla kytaru do bytu. Pohladila po jejím dlouhém krku a na prstech mi zůstala vrstva hustého prachu. Posteskla jsem si, že má jen dvě struny. Pochopitelně: Moc dobře si pamatuju, proč ty ostatní nevydržely. Otřela jsem tedy alespoň ten hnusný prach a začala na ni drnkat.

Nicméně i kdyby měla všech šest strun, neznělo by to o moc lépe. Ruda po mně hodil pohledem, který říkal něco ve smyslu: Nevím, o co ti jde, ale už v tom radši nepokračuj. Tak jsem ji frustrovaně opřela o komodu a šla si po svých: Do komory na čokoládu.

Zatímco jsem na své umělecké ambice promptně zapomněla, Ruda nejspíš nikoliv. Nebo jsem se aspoň domnívala, že co jiného by mohlo být důvodem, aby mě ve dvě ráno budil. Ruda totiž stál na zadních tlapkách, drápy tahal za strunu a u toho vytrvale mňoukal, prskal a tak podobně. Po pár rozpačitých vteřinách, co se to proboha děje, jsem s dojetím zírala na svého geniální a talentovaného kocoura. Aby mi vzápětí v hlavě proběhl závěr onoho článku (o němž to vlastně celé začíná): „A proti veškeré logice je rozněžní sebemenší pitomost…“

No, je to tak. Beru tedy zpět. Jsme zhýčkaní a manipulováni svými dětmi a domácími mazlíčky. A víte co? S radostí!

Ještě to mělo ale dovětek:

Až později mi došlo, že Ruda v sobě doopravdy neprobudil žádnou kreativitu ani umělecké sklony, na nichž bych eventuelně mohla zbohatnout v případě tréninku a sdílení na internetu. Jen si prostě do otvoru pod struny (a určitě úmyslně) v rámci hry hodil tu svou příšernou plyšovou myšku. Jediné, o co mu celou dobu šlo (!!), bylo vydolovat ji zpátky.

Ale stejně: kdybych ho v tu chvíli nahrála na mobil a vložila na Facebook s komentářem, že mám doma reinkarnaci hudebního génia (začala bych Kurtem Cobainem), všichni by to obdivně lajkovali, aniž by měli páru, jak to doopravdy je!

No, ale víte co, takové jsou stejně skoro všechny fotky na sociálních sítích. Takže co.

Ovšem nejen na kytaru si kocour rád zahraje. Tady si dovádí s jinou hračkou

Nový příběh, který v knížce nenajdete. Ale humoru je v Deníku zoufalé třicítky na rozdávání.

Martina Boučková