Jak jsem volala opraváře – nové příběhy hrdinky z Deníku zoufalé třicítky

Jmenuji se Lenka, je mi 32 let a bydlím se svým kocourem Rudou

Jednou mi mamka řekla, že mít doma chlapa, je výhodné i z toho důvodu, že pokud se něco rozbije, on by to mohl opravit. Skvělé. Akorát nemám tušení, kde to vyčetla, neboť ani táta nikdy nebyl žádný kutil Tim. Zato uměl výborně organizovat práci! A možná i to se počítá, protože výsledky vždy stály za to! Moc dobře si pamatuji, když se rozbil šicí stroj, jak brilantně mamku instruoval, kde má jaký šroubek povolit, aby mohla odklopit vnější plasty, odkud pak stačilo jen vytahat chuchvalce prachu, a následně na přesná místa kápnout olejíček. Ano, takhle můj táta mamce spravil šicí stroj.

Jenže já jsem neměla po ruce nikoho, kdo by mi dobře poradil, co mám dělat s pračkou, která z ničeho nic přestala prát. Kocour Ruda jen seděl na kraji koupelny a sledoval, jak marně chodím kolem své Whirpoolky a opakuji: „Proč? Proč trucuješ? Co jsem ti udělala?“ Jako by mi měla rozumět a zpytovat svědomí.

„Mrkni na YouTube. Můj ex tam vždycky našel návod na všechno,“ poradila mi Monika.

A tak jsem hledala, studovala, ale asi jsem u toho neměla popíjet to červené dvě v akci za cenu jednoho, protože záhy jsem zjistila, že mi přestávaly docházet některé zprvu banální souvislosti. Navzdory tomu, že ten bodrý chlapík na videu se tvářil, jako by o nic nešlo.

.

Takže jsem volala opraváře. Ovlivněna negativními komentáři na facebooku jsem předpokládala jen to nejhorší: že pokud už se někam dovolám, řeknou mi: „Heleďte se, paninko, mám diář plný až do června přespříštího roku, takže nemohu sloužit. A do té doby si perte na valše nebo u souseda.“ Bože, jen ne u souseda! K mému překvapení se však na druhém konci telefonu ozvala sympatická paní s tím, že pan Sýček může přijet ve čtvrtek ráno. „Hodí se vám to?“ Na takovou otázku neexistuje odpověď „ne“; byla jsem radostí bez sebe. Škoda jen, že takový opravář mi nemůže dát razítko jako lékař, protože za mě je to bezpochyby objektivně omluvitelný důvod. To je totiž fakt krutý, když si jako civilizovaná žena jednadvacátého století nemohu ani vyprat své spodní prádlo v automatické pračce. Tak jsem si musela vzít půl dne volna. A styděla jsem se jako malá holka, u níž matka na konci letních prázdnin našla v aktovce červnovou svačinu. Co když Sýček zjistí, že neumím pračku ani pořádně používat? A tak abych udělala alespoň dobrý dojem, uklidila jsem celý byt, jako by měla přijít inspekce z hygieny.

No, a Sýček dorazil. Sjela jsem výtahem dolů, oblečená do šatů, nalíčená, načesaná, jako by šlo o rande. Ne, vážně, ruku na srdce, dámy: Už jste některá z vás přijala opraváře pračky v teplákách a s mastnými vlasy? Takže tak. Pokud si už mám zkazit reputaci neschopné hospodyňky, tak ať u toho vypadám kultivovaně.

A tím to nekončilo. „Ne, ani se nezouvejte,“ povídám. Další fakt: Všimli jste si, že když přijde do domácnosti opravář nebo řemeslník, jako by vstoupil bůh? Ne, nezouvejte se! Nedáte si něco k pití? Smutně hledíte na svou pračku a říkáte: Tak co myslíte? Zachráníte ji?

Sýček se zastavil uprostřed koupelny. Zamlaskal. Podíval se vlevo, vpravo. „Takže nepere?“

„Nepere.“ Proboha, kvůli čemu tady asi jsi, Sýčku? Ještě se mě zeptej: Jak dlouho a čím ji krmím? Práškem na praní! Jo, a taky prádlem. Přece. Bílý zvlášť. Černý zvlášť.

Sýček ji něžně pohladil po jejich objemných bocích až směrem dolů, přičemž měl mírně přivřené oči, jako by byl šaman, který podle hmatu hledá tu pravou bolístku.

A našel. Úplně vpravo dole je totiž takové malé kulaté víčko. To prsty jemně odšrouboval, strčil do otvoru ruku a vytáhl jednu černou ponožku. „A filtr jste někdy čistila?“

Zrudla jsem. Krve by se ve mně nedořezal. Taková blbost! Ne, já vážně vygruntovala celý kvartýr, vzala si půl dne dovolené, ale to malé kulaté tentononc tam dole jsem viděla poprvé.

Nový příběh, který v knížce nenajdete. Ale humoru je v Deníku zoufalé třicítky na rozdávání.

Martina Boučková