Svatba sestřenky Jitky – nové příběhy hrdinky z Deníku zoufalé třicítky

Jmenuji se Lenka, je mi 32 let a bydlím se svým kocourem Rudou

To byl zase víkend! Přesně takový, co by si zasloužil zresetovat a zkusit to s ním raději pěkně znova od začátku. A to jsem si plánovala, jak budu krásná a společensky na úrovni. A že když bude jídlo zdarma, nebudu se cpát, jako bych týden předtím nic nejedla.

V sobotu se totiž vdávala moje sestřenka. Posledních několik let, co jsme dospěly a přestaly jsme jezdit na rodinné sešlosti, jsme se takřka vůbec neviděly a ani si nechyběly. A tak mě pochopitelně překvapilo, když byla před pár týdny ve schránce u našich pozvánka na svatbu, na níž jsem byla „srdečně“ zvána jak já, tak moje sestra. Nakonec dorazilo kolem sta lidí. Dost stresující. Pro mě rozhodně. Připadala jsem si spíš jako na demonstraci než na něčí svatbě. To už byl tedy první podnět, kdy jsem začala přehodnocovat své původní předsevzetí. Jediné pozitivum, co mě napadlo, bylo, že v takovém davu by se mohl člověk snadno ztratit. Skoro nikoho z přítomných jsem ani neznala! Nicméně, mezi nimi se vždy jako naschvál objevila nějaká milá duše, která mě naopak znala velmi dobře. Jak jsem později zjistila, bylo to především kvůli fotografiím Jitčiny mámy a jejím zaručeným historkám. Ano, za všechno mohla ona. To ona pozvala tolik lidí a pak jim na vypnutém prostěradle promítala snímky, mezi nimiž jsem byla pochopitelně i já. Sic v ještě docela roztomilém věku, avšak dřepící na bobku a strkající si hrst písku do pusy. Abych předešla masové identifikace, tiše jsem se hrbila za meníčkem a tvářila se, že nikoho na těch obrázcích nepoznávám, včetně sebe. Což se ne vždy úspěšně zadařilo.

Ale asi jsem si to zasloužila. Karma umí být přísně spravedlivá. Určitě by se našlo mnoho důvodů, avšak nejposlednější byl asi ten, jak jsem se pár hodin předtím smíchy lámala v pase, když…  Ale nepředbíhejme. Stejně jsem nakonec nebyla jediná. Začalo to tak: Po obřadu lidé vytvořili špalír a jak jim bylo poručeno, házeli po novomanželích rýži. To je takový asijský zvyk, který se u nás dobře uchytil a má prý přinést šťastnému páru hodně dětí a hojnosti.

Vzhledem k tomu, že porodnost v Česku spíše klesá, zdá se, že buď se hází rýže málo, nebo to prostě nefunguje. Nicméně, co skutečně zafungovalo, byl dojemný kousek strejdy Ivana, Jitčina otce, vášnivého chovatele holubů, jenž si nejspíš přál nejhezčí den své dcery ještě o něco víc obzvláštnit. A tak když svatebčané vycházeli, špalír po nich házel rýži, z reproduktorů se spustilo Zpívám ptákům, zvlášť holubům, strejdy oblíbená píseň, tak ten v tu chvíli rovněž vypustil své ptactvo z klece, aby zamávalo křídly a vzlétlo do nebes, kde se měli otočit a vrátit domů.

Fotografové ze všech stran aktivně cvakali, lidé jásali, tleskali a ano, první snímky byly skutečně dokonalé. Nicméně po pár vteřinách to již připomínalo Hitchcockovy Ptáky. Neboť holubům došlo, že vzduchem nazdařbůh poletuje jídlo.

Krásné, krásné, měli byste to vidět. Hlavně, jak je nevěsta odháněla svým obřím pugetem. Oprostím se od dalších detailů, protože zase až tak moc si tu karmu nechci pošramotit. Ale jak jsem uvedla, nejen mně to přišlo k smíchu, jiní ten trapas o sto šest fotili.

I proto jsem si nejspíš zasloužila, aby mě pak všichni viděli na tom obřím prostěradle. Třeba tak, jak jsem s obdivem pozorovala své naducané bříško, zatímco má krásná sestra se sestřenicí Jitkou se vedle mě vzorně usmívaly do objektivu. Ano, vždy jsem patřila mezi ty děti, které v okamžiku, kdy je rodiče chtěli vyfotit, měly spoustu jiných věcí na práci. A tak se při troše snahy vydařila možná tak dvacátá fotka v pořadí. Tenkrát děs, dnes to všichni komentovali jako skvělé momentky.

Nicméně, až já se budu jednou vdávat, tak takovou skvadru si na svatbu nepozvu. Postačí mi jen pár lidí. Já, ženich (pochopitelně), svědci a možná pár nejlepších kamarádů.

Nový příběh, který v knížce nenajdete. Ale humoru je v Deníku zoufalé třicítky na rozdávání.

Martina Boučková