pracant Jirka jde opravit zámek v koupelně
Deník zoufalé třicítky

I mistr brilantních nápadů si může natlouct, přesto vyhrát


Dopřejte si také příběhy, které se do knížky nevešly, ale mohou vás stejně dobře pobavit.


To se stalo tehdy, když ségra byla ještě těhotná. A já musela dokola poslouchat, jak se strašně cítí , i když vůbec tak strašně nevypadala. (Tak víme, jak to bylo doopravdy, že)

„Něco s tím zámkem už musíš udělat!“ křičela tehdy na svýho Jirku. Jenže i když je Jirka ve všech směrech až na pár výjimek víceméně bezchybný, pořád je to manažer a ne zámečník. Seděla na posteli s podmračeným čelem a funěla jako sumo zápasnice po vítězném boji, ačkoliv spíš vypadala jako párátko s přivázaným balonkem kolem pupíku.

Image Alt

„S jakým zámkem?“ zkoušel to Jirka natahovat s akcentem natvrdlého dítěte, protože zlaté pravidlo říká: Čím víc duchem nepřítomných otázek položíš, tím máš větší šanci, že to Katka vzdá.

Možná ale za cenu, že s ní nebude nějakou chvíli žádná řeč.

(Berme to pozitivně: Vždyť i ticho má své kouzlo…)

„S jakým, s jakým! O kterém tady celé týdny mluvím?“

Nevěděl. Jenže tentokrát – byl fakt vážně mimo. Opět se totiž na maximum projevila schopnost, která byla bohem nespravedlivě poskytnuta pouze mužům, a to ignorovat všechno rušivé, zejména lze-li předpokládat, že by to mohlo obsahovat požadavky k nějaké domácí práci nebo manželčiny výčitky. Taky bych potřebovala umět občas vypnout. Těch příležitostí by bylo! Ale nějak tohle umění neovládám.

A protože to vypadalo, že mu Katka bouchne jako papiňák, neboť prý ve svém požehnaném stavu má příliš krátkou zápalnou šňůru, Jirkovi naštěstí včas sepnuly senzory na plné obrátky, a začal dávat bedlivý pozor: přímý kontakt, neuhnout pohledem…

„Zámek do koupelny! Málem jsem tam zůstala! Dovedeš si představit, že mi praskne voda, budu muset odjet do porodnice a přitom se nedostanu ani z koupelny?“

Jirka si to v hlavě celé zanimoval – jak jeho párátku praskne balonek kolem pasu, vyšplouchne voda, ta mlaskne o podlahu a už to jede jako na skluzavce – , což vedlo k tomu, že se mu nezodpovědně lehce nadzvedl pravý koutek úst, a obratem přišla reakce: „Je tu něco k smíchu?!“

„Ne, to není. Hned se na to podívám.“

Jenže Jirkovo hned neznamená ani „potom“, ale prosté „kdo ví jestli někdy vůbec“, a tak se Katka (znalá těchto drobných manželových nedostatků) postavila přímo k jeho židli. Na základě zastínění způsobené jejím tělem nakonec tedy v pudu sebezáchovy prohlížeč vypnul a vstal.

„Už na to jdu , miláčku,“ usmál se, jako by se nic nedělo.

Dveře zavíral, otvíral, ale vše se zdálo být v naprostém pořádku.

„Nevidím žádný problém.“

„Ale evidentně tam někde je, když jsem se nemohla dostat ven.“

„Tak se prostě nezamykej. Vždyť sem nikdo nechodí,“ moudře radil.

„Na to bych nesázela. Jednou by mohl někdo přijít a já prostě chci mít v koupelně soukromí a ne se bát, že někdo najednou trhne za kliku. Zejména, když máme koupelnu spojenou se záchodem.“

Tak tedy Jirka s tou zapeklitou klikou lomcoval jako o život, aby to vypadalo, že přesně ví, co dělá. Po té dveře zavřel, zamknul a zkusil zase odemknout. No, a nešlo to. Pochopitelně. Dveře se tak zvaně „šprajcly“..

„Máš pravdu, miláčku. Je tu nějaká překážka. Něco se … potento…“ volal nadšeně z koupelny s naivní představou, že když dá ženě za pravdu, bude pochválen.

Katce hlavou projela věta jako žiletka: „Vždyť jsem to říkala!“ Spolkla ji však plácnutím se do čela a jen dodala: „A proč máš bednu s nářadím na chodbě, když jsi zamčený v koupelně?“

Dvě vteřiny ticha. Pak znovu začal lomcovat se dveřmi a zámkem, aby asi dokázal, že to prostě nějak povolí. Vždyť i Katka se odtamtud přece nějak dostala. Tak se to holt šprajclo, ale nějak to půjde. A pak to opraví! Myslel si.

Jenže se nedařilo.

„Mám dojít pro pomoc?“ zeptala se.

„Ne, ne… to je dobrý, to zvládnu,“ trval na svém. K přemýšlení, jak se postavit k této nové překážce, si na chvíli sednul na toaletu. Po pětiminutovém vysedávání a vyprázdnění dostal brilantní nápad. Otevřel okno: To bude snadné, vyškrábe se nahoru, je to jen kousek střechy, pak seskočí na terasu a zpátky do ložnice. Musí jen najít způsob, jak by se tam dostal , a pak nesklouznul těch prvních pár metrů šupem ze střechy. Ale je přece chlap! To dá.

„Seš tam ještě?“ ťukala Katka na dveře. „Tak je mi jasný, že tam seš, ale jsi ticho… Tak jen, co máš v plánu?“

Po chvíli se však z koupelny začínaly ozývat skutečně velmi podivné zvuky. To jak se Jirka snažil dostat k tomu oknu. Když se lehce zapřel podrážkou o umyvadlo, hned mu mozkem projela palčivá bolest. To nebyl úraz, ale předtucha: Hlavou mu totiž prosvištěla Katčina ještě nevyřčená slova: Chceš strhnout umyvadlo? Kvůli jednomu zámku zdemoluješ celou koupelnu? Proto dal hned raději nohu stranou, čím se málem převrátil a rozplácl na dlažbu. Zápas nakonec vyhrál a po pár minutách se soukal z okna. A byl rád, že přeci jenom nebylo užší.

Opatrně se přesouval po okapu na střeše. Cítil, jak mu srdce buší až v hrdle a duní v uších. Čeho se však nejvíc bál, to už tedy zvládl. Ale pak koukal na terasu a znovu doloval z mozkovny nápad, jak skočit, aniž by se sedřel. Nebylo to příliš vysoko, spíš to byl takový nešikovný úhel.

Což stejně vedlo k tomu, že se při skoku svalil, praštil do brady a pohmoždil si levé předloktí. Zasyčel jen zlehka. Spíš pro sebe. I když by nejradši zařval. Ale toho by se pak mohla chytnout Katka a navázat na nějaké moudro začínající větou: Já jsem to říkala, nebo To jsem mohla tušit, nebo To jako myslíš vážně?! A proto se hned jakoby nic narovnal.

Rána to ale byla pořádná. Když ze střechy sletí sto kilo, to už je šupa. Člověka by hned napadlo: že by zemětřesení? Nebo projel náklaďák? Zahradou?

„Co tady vyvádíš?“ prskla na něj.

Polkl jedovaté sliny a snažil se potlačit bolest. „Tak. Co by. Vzal jsem to druhou stranou, ale to ty nezkoušej, miláčku. V tvém stavu v žádném případě. A jindy taky ne. To je jen pro CHLAPY.“ Vstal, oklepal se, uvnitř si nadával, nebylo to slyšet. I když občas, když člověk mluví sám se sebou, tak to proletí i přes rty, aniž by to tušil. „A teď to obejdu ke dveřím a opravím zámek,“ dodal nahlas.

Deník zoufalé třicítky, Martina Boučková

„A jinak tě nic nebolí? Byla to docela řacha,“ litovala ho.

„Ne, všechno je v pohodě. Nic mi není,“ zalhal.

Odšrouboval zámek, pak se vrátil ke stolu, dlouho přehraboval v šuplíkách a nakonec vesele dodal: „Věděl jsem to, že tu ještě musí být!“ Vrátil se ke dveřím a pověsil na kliku cedulku: OBSAZENO.

„Tohle tam dáš vždycky, když budeš chtít soukromí. A tak se nikdy nezasekneš.“

„Děláš si ze mě legraci?“ zlobila se Katka.

„Ne, miláčku, nedělám. Myslím jen na tvou bezpečnost.“

Akce: zámek v koupelně měla ještě dohru. Všímavý soused pan Mělička, jemuž táhne už na pětasedmdesát, v soukromí bděle informoval Jirku, že sice neměl na očích brýle, přesto si moc dobře všiml, jak od Katky přes střechu prchá milenec. Jestli tedy ví o tom, že za ní takhle brousí cizí chlapi. A kdo ví, koho by taky mohlo být to mimino, co čeká.
Na to ale Jirka zareagoval naprosto brilantně: „Ale kdepak… to nebyl její milenec. Tenhle byl můj!“

Martina Boučková

4 komentáře

Zanechat Odpověď

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

error: Content is protected !!