LOVID

LOVID – 11. kapitola z e-knihy pro YA, zdarma

S Filipem jsem si psala skoro do půlnoci. Žádný Fortnite, Netflix, i když to poslední jsme si slíbili, že se druhý den společně podíváme na jeden film. Jako bychom byli v kině. Budu sdílet obrazovku a přitom pokecáme. Pomalu se z toho stává závislost. Je to teprve třetí den a já se těším na další, až si od něho přečtu zprávy a budu moct odpovědět. Večer se mi usíná při vzpomínce na to, o čem jsme se bavili, jak jsme byli u písáku, jak vlezl do té ledové vody (proboha!), jak má opravdu moc pěkné tělo (kristepane!), a hlavně, jak se hezky usmívá. Poslal mi i nějaké své legrační fotky. Skákal třeba na trampolíně a cvak ve vzduchu, vlasy mu trčely, jako by jimi projela statická elektřina, pusu dokořán, oči vypoulené, bylo to legrační a před spaním jsem se na tu fotku dívala, stejně jako na tu, kde si dal selfíčko s jejich slepicí. Oba koukají do čočky s podobně vypoulenýma očima. Nebo když se vyfotil s tím jejich starým Harykem, kdy si se psem dával high five. Tam mu to slušelo nejvíc.

Zítra bychom si před spaním mohli pustit Upíry z Bronxu nebo nějaký jiný horor, protože na ty bych se sama dívat nechtěla. To by ani nebylo ono si to jen pustit. Ten strach musí být sdílený. Popcorn máme, táta totiž koupil všechno, takže to nebude mít chybu.

Ráno v sedm zase hudba z přízemí. Když jsem otevřela oči, měla jsem pocit, že jsem jak Princezna zakletá v čase. Zase stejná postel, počítač na stole, za oknem to vypadá stejně, žádná změna. A hluk ze zdola. Asi už budu muset něco udělat s čarodějnicí Murien, aby se každé ráno neopakovalo ve stejném duchu.

Seběhla jsem dolů, šlo mi to o dost líp než první den v neděli. Babička seděla u krbu, pila čaj a jedla buchty.

„Mami, tys pekla?“ podivila jsem se. Kynutý buchty a mamka? Jako upeče cokoliv, peče i chleba, ale tyhle buchty ještě nikdy nedělala. Že by změnou ovzduší?

„Ty dělala babička.“

„A kdy, babi?“

„Tak… nemohla jsem spát. Tak jsem si přivstala. Jsou tam s tvarohem a ty druhý z povidly.“

Luxus. Kvasnic máme v mražáku mraky, to vím, právě proto, že mamka peče chleba v pekárně, ale čím že to táta koupil povidla?

„Chtěl vzít od každé marmelády a nerozezná marmeládu od povidel,“ odpověděla mi mamka.

„Však taky dobře,“ radovala se babička.

„Jsou výborný!“ zajásal Jakub. Obličej pocukrovaný, kam až dokousl. Tak takhle jsme se doma tedy neměli, to je pravda. Mamka sice pořád vaří, bere to jako svou povinnost a někdy vypadá dost zdrceně, když se nás zeptá, co chceme k jídlu, a my odpovíme jen „nevím“. Ale k snídani většinou máme jen jogurta nebo chleba nebo nějaký ty cereálie do mlíka. Za to tady…

„Já se ráda nechám rozmazlovat,“ dodala jsem. Hodila jsem přes sebe bundu, do ruky buchtu a vyšla ven.

Vím, že se mamka s babičkou na sebe podívaly se zvednutým obočím, abych vytáhla paty z baráku, dobrovolně a ještě tak brzo. „Svědčí jí to tady,“ řekla mamka.

„Mně se tu taky líbí,“ dodala babička. „Mně se nebude chtít ani vracet. Zase si pak zvykat na tu samotu.“

„Tak se pak přestěhuj k nám.“

„A kam, prosím tě? Máte jen tři pokoje. Kam bych se vešla?“

„Kruci, to je pravda,“ zakousla se mamka do rtů. „Leda bychom zůstali pořád tady. A to zase budou mít děti daleko do školy.“

„Jo jo, bude to škoda, až to skončí…“ povzdychla.

„Mami, ještě času dost. Třeba do té doby něco vymyslíme. Možná prodáme tvůj byt a náš byt a koupíme nějaký velký…“ jela do fistule.

„Dneska jsou nemovitosti tak drahý, Jani … Na to slušný člověk ani nemůže ušetřit.“

„Vezmem si hypotéku.“

Pokračovat na další stránce.

Stránky: 1 2 3

2 komentáře

Zanechat Odpověď

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

error: Content is protected !!