LOVID – 8. kapitola z e-knihy pro YA, zdarma

„Potkala jsem tu starýho známýho,“ hned jsem se chlubila Simče.

„Kostlivce ve skříni? 😄.“

„Jednoho kluka. Jako děti jsme si párkrát spolu hráli, sic moc často ne, ale tak nějak se známe.“

„Kluka povídáš? A je hezkej?“

„No… rozhodně vypadá líp než předtím. 😄. A je hezčí než kluci od nás ze třídy.“

„Tak to vypadá zajímavě. Máš jeho fotku?“

„Bohužel. Zkusím příště. Hele, právě píše. Počkej.“

„Něco pro tebe mám,“ napsal a pak mi začal posílat fotky. Byly to ofocené kinofilmy staré asi deset let. Bylo mi šest a po tom létě jsem měla nastoupit do první třídy. Filip už měl první za sebou. Moc si na tu událost nepamatuju. Jen nepatrně. Někdo u Suchánků slavil narozky, byli jsme tam my, Filip s Kačenou, jejich rodiče a z dětí ještě nějaký kluk z vesnice, na jehož jméno si zaboha nemůžu vzpomenout. Na zahradě byl nafouknutý bazén, necelé tři metry na téměř dva metry a mně přišel naprosto gigantický. Teď na těch obrázcích už ne. Měla jsem tehdy vlasy jen pod lopatky, vlnily se mi, mokré obzvláště. Ani plavky jsem neměla, skákala jsem do vody jen v kalhotkách. Bazén se nafoukl to ráno a voda napustila hadicí z potoka. Barvu to mělo nahnědlou nebo nazelenalou, studená byla, ale nám dětem to bylo docela jedno. Pamatuji si taky matně, že stará Suchánková do toho chtěla vylít savo, aby se to prý pročistilo, když jsme ty děti z města, ale mamka ji včas zastavila. Měla totiž nakročíno tam nechat skoro celou láhev.

Honili jsme se kolem bazénu, nemilosrdně do něho skákali z jakékoliv strany, takže nakonec by sebelepší očišťovací péče neměla cenu, protože jsme do něho natahaly trávu, co se nám zachytila mezi prsty u nohou. Házeli jsme si míčem, který se odrážel o hladinu a rozstříkal kolem spoustu kapek. A já přivírala oči, aby mi do nich nešla voda, ale pusu jsem měla smíchy dokořán.

I když si nepamatuju další detaily z toho dne, ale jen to kolem bazénu, tyhle staré fotky mě najednou vrátily do těch dávných časů, kdy jsem byla pořád a maximálně šťastná, jen jsem pištěla a smála se a nic mi nemohlo zkazit náladu. Od té doby se toho hodně změnilo. Člověk jak dospěje, tak některé postoje a vztahy přehodnotí. A už se na svět pořád tak pitomě nesměje, protože se to nepovažuje zrovna společensky příhodné. Možná to je škoda: byla jsem naprosto volná… cítila jsem se jako pták, který na okamžik přistál, než znovu vzletí. Kdyby mi někdo tvrdil, že neumím lítat, vím, že bych roztáhla ruce, začala s nimi mávat a hlasitě křičela: Ale vždyť já letím, letím, letím! Copak to nevidíš? A věřila bych tomu jako všemu, co jsem si umanula. Dokázala jsem si hrát s neviditelným světem a přetvářet věci na něco úžasného, i když se zpátky podívám a ty věci vypadají dost neuměle, nešikovně, já je viděla úplně jinak. Vlastně celý vesmír byl plný světla, tepla a žluté a zelené barvy.

„Jak jsem dnes říkal, že ses změnila…“ dopsal. „Třeba to, že ti hodně vyrostly vlasy 😄.“

„Asi je nechám ostříhat.“

„Neblbni. Takhle to máš pěkný.“

„Dik.“ Stejně bych chtěla a obarvit na nějakou nestandardní barvu, abych se nějak odlišila. Jsem strašně nevýrazná a přitom nechci jen zapadat. Na druhou stranu, teď je to vlastně jedno, když jsme stejně už tolik měsíců jen doma.

„Já si tě moc dobře pamatuju. Pořád ses všemu jen smála. Víš, že jsem do tebe byl asi ve dvanácti zamilovaný?“

Cože? „Jak se ti to prosím tě stalo?“

„Tehdy jste taky přijeli na prázdniny. A asi sis mě všimla, jak jsem tě pořád sledoval.“

„Kde?“ Nevšimla!

„No, vždycky jsem sedl na kolo, objel jsem jsem to zadem, abych se dostal u obecního úřadu na vjezd do lesa a pak zpátky až k vám. Byl jsem pak přikrčený u potoka. Myslel jsem, že o mě víš, že jsem strašně nápadnej.“

„Ne, věděla jsem. To zní trochu … divně, jako… Proč jsi nevylezl?“

„Byl jsem strašně plachej. Ty ses se mnou ani bavit nechtěla. Pořád jsi něco dělala. Třeba jsi stloukala ta prkna, nebo jsi něco hrabala na zahradě, pořád jsi byla strašně vytížená.“

Jasně! Protože se sousedovic děckama nic nebylo, s bráchou taky ne, tak jsem se musela zabavit sama.

„Strašně jsem tě žral. Jak jsi třeba seděla na tý střeše. Jak já ti záviděl! Chtěl jsem to taky vyzkokušet, ale my máme takovou plochou… to není ono.“

„Neděláš si ze mě legraci, že jo?“ nevěřila jsem vlastním očím.

„Počkej, ještě ti něco pošlu. Dej mi chvilku.“

Pak mi přistály další fotky. A jedna byla právě ta, jak jsem seděla rozkročmo na střeše. Neuvěřitelný! Existují důkazy, že jsem tam byla! To pošlu Simče, ta mi vůbec nevěřila. Ha, a nekecám!

„Ty seš teda špion. A ještě se k tomu přiznáš. Dobrovolně.“

„Byl jsem malej a blbej.“

„A teď už seš normální?“

„Teď už nejsem malej 😄.“

Hned jsem přepinkla fotku Simče. „Vidíš! Byla jsem na střeše. To jsem já, když mi bylo asi jedenáct.“

A pak jsem hned zase psala Filipovi. „Takže ty máš všechny ty fotky doma?“

Pokračování na další stránce.

Stránky: 1 2 3