LOVID – 8. kapitola z e-knihy pro YA, zdarma

Jen teď s tím nic nenadělám. Je mi jasný, že bych to neměla bagatelizovat jen proto, že Filip k nám nemůže. Jsou lidi, co to nesou těžce. Třeba Jáchymův táta s tím ležel v nemocnici a nevypadalo to s ním vůbec dobře. Byl na umělé plicní ventilaci. A Jáchym kvůli tomu nebyl asi tři dni na online výuce, protože se nemohl na nic soustředit. Byl absolutně mimo. Vyresetovaný.

Filip teda rozhodně vypadá v pohodě a naši i babi, kdyby chtěli, tak by to mohli překousnout. Ale když to prostě nejde, no co no, aspoň si budeme psát na discordu. Udělala jsem pár snímků z grilovačky, poslala je Filipovi a taky do skupinovky, aby ostatní v panelácích viděli, jak si i v takové kritické situaci umíme užívat života. Ach jo.

Hned mi problikla zpráva.

„Otoč se.“ Filip.

Obrátila jsem se k jeho baráku. Stál na tý jejich placatý střeše a mával na mě rozsvíceným mobilem. V  nastupujícím šeru se v té rychlosti světlo mobilu táhlo jako dlouhá světelná čára. Odpověděla jsem stejně.

„Tak vidíš, není tu a přitom vlastně je,“ pousmála se mamka.

„Ale neochutná,“ dodal posměváčsky táta s mastnou pusou.

„Zeptej se ho na tu kočku. Zeptej se, jak se má,“ naléhal Jakub.

Napsala jsem. Filip poslal hlasovku. „Míca si už asi našla nějaký místo. Na večeři nedorazila, tak asi brzy porodí.“

„Mami, mami, mami! Mami, že si můžeme pak vzít jedno kotě. Mami!“ otravoval Jakub.

„Kubíku, neblázni,“ pohladila ho mamka. Otravoval ale dál, až ho musel táta okřiknout, že teď to stejně nebude řešit, protože má jiné starosti.

„Já taky to kotě nechci přece teď,“ pokračoval Jakub. „Až bude větší,  potom. Jen se na to musíme připravit.“

„A jak si to vůbec představuješ?“ naléhhal táta. „Že ho budeme mít u nás v bytě? A ty po něm budeš uklízet hovínka?“

„Já?“ ulekl se. „Já ne, někdo jiný. Já se o něj budu starat se vším ostatním. Aby měl v misce jídlo a pití, budu se s ním mazlit…“

„A kdo po něm bude uklízet záchod?“ zeptala se mamka.

Kuba mlčel. Já se nehlásila. Snědla jsem si svůj špekáček, na ugrilované maso mi v břiše už moc místa nezbylo. Babička s mamkou taky jen tak lehce uzobávaly, za to brácha se napráskal, až pak jen chodil v předklonu a dokola opakoval, jak mu je špatně. Ještě jsem ho později slyšela skučet v jeho pokoji.

„Jak voníš?“ přistála mi zpráva na discordu.

Poslala jsem přemýšlivého smajlíka s prstem na rtech, co tím jako chtěl říct.

„Mně se třeba líbí, když se vracím od ohně, jak voní vlasy a kůže,“ pokračoval Filip.

„Už jsem osprchovaná.“

Ze skupinovky dorazily samé obdivné gify a taky krátká meme většinou spíš pro pyromany než pro klidnou rodinou grilovačku.

„Jestli si tam budeš takhle užívat každý den, tak nám už nepiš, jaká to je hrůza bydlet na konci světa.“ Straka.

„OK, beru zpět. Je to tu super, pokud nás máma nebude brzo ráno budit.“

Zakřikla jsem to. V pondělí ráno už v sedm znovu z přízemí vyhrávala hudba. Vyučování začíná až v osm. Protože toaleta je jen dole, stačilo by mi probudit se třeba v 7:55, ale hodinu před vyučováním, to je fakt krutý.

Sestoupila jsem po schodišti jako naprosto vyčerpaná zombie.

„Mami, proč to děláš?“

„Kdybys chodila normálně do školy, tak vstáváš ještě o hodinu dřív. Sedm je náhodou fajn. Aspoň se v klidu připravíte a já se budu moct stejně v pohodě připojit na home office, aniž byste na mě pak s něčím hulákali. Třeba že máte hlad. Takže si tu hezky pober snídani, svačinu a můžeš se jít připravit.“

„A neříkej, že táta zase spí,“ dodala jsem mrzutě.

„Táta bude vždycky dopoledne spát, protože pracuje přes noc. On si na rozdíl od nás může vybrat, kdy bude pracovat, a jemu vyhovuje noc.“

„Mně taky!“ zakňučela jsem.

„Jenže mi tu možnost nemáme, milá zlatá. My musíme fungovat spolu s ostatními. Táta píše jen kódy, které pak uloží do systému a ráno to spustí ostatní na testu. U toho už být nemusí. Počká si na výsledky testování, chybové hlášky a tak, však to znáš, jak to říkal…“

„Chci tátovu práci!“ řekla jsem rezolutně.

„Třeba budeš mít. Matika ti jde. Proč ne.“

Rozhodně, rozhodně se má nejlíp. Spí do oběda, pak přes odpoledne blbne a po desáté večer nebo ještě dýl zapne notebook a teprve začne něco dělat. To je život.

Popadla jsem všechno jídlo, mamka mi na to dala proutěný košík, jako bych byla Červená Karkulka v pyžamu, odnesla si to i s pitím nahoru a znovu zapadla do peřin. Ještě pět minut, ještě půl hodiny, nechte mě být!

Pokračování v další kapitole zde.

Vrátit se na předchozí kapitolu zde.

Přejít na hlavní stránku zde.

Martina Boučková

Stránky: 1 2 3