LOVID – 23. kapitola z e-knihy pro YA, zdarma

„Chtěl bych, aby mezi námi nebyly žádné tajnosti,“ telefonoval mi večer Filip. Strašně moc se mi líbí jeho hlas. Hlavně, když ho slyším přímo ze sluchátek, to mě polévá takové horko, že se někdy přistihnu, že vlastně zase tak poctivě neposlouchám, co říká, ale jsem unášená tou melodií hlasu.

Tahle doba je totiž šílená v tom, že nemůžeme nikam normálně chodit. Nemůžu s ním jít do kina, ani do obchoďáku, nemůžeme jít na koncert nebo na festival. A ani na fotbal, kdyby ho to bavilo, což vlastně ještě nevím. Tahle pandemie sebou přináší jedno velké minus: Když je člověk zamilovanej, tak si vlastně se svou láskou může hlavně volat a psát a to je vše. Ani pusu jsme si ještě nedali. Jako já vím, že spolu chodíme krátce. Je to pár dnů, už skoro dva týdny. Jenže to si zaslouží, abychom se líbali.

„Rozumíš?“ zeptal se mě. On celou dobu mluvil, já se kolébala jeho krásným hlasem a neměla tušení, co říkal.

„Ano,“ řekla jsem váhavě, takže mu to došlo.

„Ty jsi mě nevnímala.“

„Ale ano, jen občas to v tom zaškrtalo, že mi některá slova vypadla. Tak jsem tu lapala…“ bože, ani lhát neumím!

„Chtěl jsem ti hlavně říct, že cokoliv tě bude trápit, tak bychom o tom měli spolu mluvit,“ zopakoval.

„Dobře.“

„Co říkáš na mou ségru?“

„Připadá mi taková moc, jak to říct…“

„Panovačná,“ doplnil to za mě.

„Ano, to je přesně ono. Jak to můžou vaši dovolit, aby se v týhle době jen tak přestěhovala? Co babička a děda?“

„Chodí zase po domě s rouškou. Bydlí hlavně v přízemí, tam mají svou ložnici a blízko do kuchyně. Já mám se setrou pokoje nahoře. A táta spí taky dole, hned vedle obýváku. V takový komoře. Měla to být komora, ale on si tam dal postel. Nemá tam vůbec žádný prostor, ale trval na tom.“

„A proč?“ divila jsem se.

„Protože babi s dědou jsou fakt už hodně staří a děda je dost nemocný. A on prostě chce být hned po ruce, kdyby se něco stalo. Taky je na Kačenu naštvanej, ale vyhodit ji nedokázal.“

„To nechápu.“

„Já ale docela jo. Bojí se, aby se na něho Kačena úplně nevykašlala. Tak je to jeho dcera, že.“

„Ale dovolí si teda všechno. Vůbec nezná hranice.“

„Táta teď zase přízemí pořád dezinfikuje a nutí Kačenu, když jde dolů, aby si taky brala roušku. Ona prská, že stejně byla celou dobu zavřená doma s mámou a s tím jejím a že nic nemá, ale tak to víš, bojí se.“

„Každý se dneska bojí. Už aby tahle doba skončila.“

„Měl jsem pocit, že ti to vyhovuje,“ dodal tišeji.

„Ano, vyhovovalo. Donedávna. Když jsem byla doma. Od rána do večera v pyžamu, po škole hrála hry, prostě pohoda. Ale tady je to jiný. Něco se změnilo.“

„A copak?“

„Mám teď tebe.“

„Vážně?“ řekl spiklenecky. Vím, proč se takhle reaguje, aby to mohl slyšet ještě jednou. Abych zčervenala a byla v rozpacích přidat a on si to vychutnával.

„Vážně,“ zašeptala jsem. Moc ze mě nedostal.

„Já jsem s tebou moc rád.“

„Já taky.“

Pokračování na další stránce.

Stránky: 1 2 3