LOVID

LOVID – 27. kapitola z e-knihy pro YA, zdarma

Od Filipa mi přistála spousta fotek malých koťat.

„Já vím, že ty fotky nejsou pořád ostré, fotím to v šeru, nemůžu používat blesk,“ napsal. Všechna koťata už měla otevřené oči, ale mžourala, jako by byla nevyspalá. A postávala tak mátožně, jako by je vlastní nohy nemohly ani unést. Pět z nich bylo různě strakatých přesně jako Míca a jedno černé s drobnými bílými flíčky. Je mi jasný, který bude Jakub chtít.

„Jsou krásný.“

„Míca je na ně fakt pyšná. Ale babi nešťastná, co s nimi. Ani ti nebudu psát, jak se tahle situace dřív řešila.“

„Nepiš. Možná si jedno fakt vezmeme. Jakub pracuje na tom, aby rodiče povolili. Jemu to moc práce nedá. Na rozdíl ode mě.“

„Jo, to jsou ti mladší sourozenci. Těm je vždy vyhověno. Viz Kačena, že.“

Když jsem je pak ukazovala Jakubovi, samozřejmě že se u nich rozněžněl a řekl, že je musíme ještě ukázat našim, aby je snadněji přemluvil. Podle mě má stejně vyhráno. Pak se v něm ale probudilo i jeho temné já a vzpomněl si na Nicky. „Kdyby ji tak někdo zavřel do pokoje s kočkami. Ne s koťaty, aby jim neublížila, ale prostě s nějakými drsnými kočkami, které by si bránily svoje území. Když je na ně alergická.“

„Jenže to bychom byli přesně jako ona,“ řekla jsem. „Mně se ale spíš líbí ta verze, že ukážeme světu, jaká doopravdy je. Než že budeme stejně hnusní jako ona.“

„Jasně. Ale… Trochu bych jí to stejně přál.“

A další jejich spiklenecký nápad šel zase mimo mě. Jenže tentokrát se jim to málem nepodařilo. Po škole si Filip sedl na lavičku autobusové zastávky, díval se ledabyle do mobilu, jako že nemá co na práci, jen tak na někoho čeká. A kolem proběhly Kačena s Nicky. Obě přibrzdily. Kačena sic chtěla Nicky na svého bratra upozornit, ale to vůbec nemusela. Pro Nicky byl evidentně jasným magnetem. Začala se tam předním nakrucovat a protahovat šlachy vypnutím svých dokonalých nohou o lavičku.

„Co tady děláš?“ zeptala se jako by jen tak.

„Sedím, nevidíš?“

„Vidím.“ Začalo to velmi duchaplně.

„Ty na někoho čekáš, že jo…“ zaprskala. „Na tu…“ jako by mi nemohla přijít na jméno.

„Nepoběžíme radši?“ zeptala se Kačka, ale byla to lest. Moc dobře věděla, že kdyby Nicky odsekla, že jo, zas by našla důvod, proč tam být. Ale Nicky se nechtělo.

„A neměla bych teda jít já pryč, jestli si nechcete něco vyřídit?“ zeptala se znovu falešně.

„Jen tu zůstaň. Proč taky ne. Vždyť je to tvůj brácha, že,“ pokračovala Nicky.

„Hele, nakonec je dobře, že jsi tady,“ navázal Filip. Nicky se rozzářila, vypnula se jako stožár s břichem zataženým až k ledvinám, i když tedy žádné vůbec neměla, s prsy vypnutými jen udeřit, prostě ten postoj, kdy každá dokonalost musí být zvýrazněna a každá nedokonalost co nejvíc potlačena.

„Proč jsi dávala mou fotku na Instagram?“ zeptal se Filip. Nicky lehce ztuhly rysy: „Jakou fotku?“

„Nedělej se. Dala jsi tam mou fotku a mý babičky a holky a píšeš tam, že spolu chodíme. Ale my jsme spolu přece nikdy nechodili. Tak proč jsi to tam napsala?“

Mávla rukou, jako by to nebylo podstatné. „To máš jedno.“ Sedla si, namířila na sebe mobil a cvakla. Jako by vůbec nechápala, o co tu jde.

„Ale mně to není jedno,“ říkal stále klidně. „Tys nás zase vyfotila?“

„A? O co ti jde? Tohle je přece normální. Jsme tu spolu, tak vytvářím vzpomínku.“

„Jenže pak to na netu zkreslíš. A to není fér.“

„Nepřeháněj. Lidi mají rádi drama.“

„Tak to určitě, ale proč lhát?“

„Komu na tom sejde. Podívej se, jaký to má úspěch. A mimochodem, musíš uznat, že nám to spolu rozhodně sluší víc než s tou…“

„Hele, važ slova. Neříkalas náhodou, že jsem looser?“

„Já?“ strnuly jí rysy. „Kdo ti to prosím tě nakukal?“

„Slyšel jsem to. Že bys mě stejně jen tady využila a pak, až by ses vrátila do Prahy, tak bys o mě ztratila zájem…“ stále mluvil klidně.

„To je nesmysl!“ vyštěkla Nicky. „To ti určitě nakecala ta tvoje…“ a zas spolkla ten výraz, který už měla na jazyku a určitě by mi nelichotil.

Pokračování na další stránce.

Stránky: 1 2 3 4

Jeden komentář

Zanechat Odpověď

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

error: Content is protected !!