LOVID – 24. kapitola z e-knihy pro YA, zdarma

Čekat na odpověď bylo dost stresující. Taky jsem nechtěla hned hnát Filipa ven, abychom sice byli spolu, což bych ráda, ale na druhou stranu bych mu tak zkřížila možnosti, aby vše od Kačky vyzvěděl. A nemohla jsem mu pořád psát, jak to vypadá, protože by si myslel, že jsem hysterka. A já jsem tedy uvnitř opravdu pěkně hysterčila.

Otevřela jsem si Nikči Instagram. Samozřejmě, jak by ne. Když jsem jí měla plnou hlavu. A nová fotka: „Běh se svou nejlepší followerkou“ s dalším textem „Milí přátelé, včera se tu znenadání objevila úžasná kočanda Katie, na které jsou vidět perfektní výsledky tvrdé práce a všeho, co zveřejňuji na svém Instagramu. Držte se a budete vypadat taky tak skvěle. Mimochodem, je to taky setra mého miláčka.“  A selfíčko, sic s rouškou, ale obě dokonalé.

Zrádkyně! Oči ji vyškrábu! Jak mohla tak rychle obrátit! Tohle není fér.

Když už to vypadalo, že si snad najdu na netu, jak vyrobit nějakou výbušninu z dostupných věcí z lesa a garáže, a hodím ji směrem do jejího pokoje, přistála mi zpráva na mobilu.

„Ahoj, ráno jsem mluvila s Nicky. Musíme se sejít. Kačka.“

Cože? Jako cože? Cože? Nevěřila jsem vlastním očím. Co je tohle za hru?

Nádech, výdech. Musím být v klidu. Odepsala jsem: „Slyšela jsem. A máte pěknou fotku na jejím instáči.“

Reakce hned, bez váhání. Je profesionálka! „Ano, já vím. Takhle se k ní dostanu blíž.“

„Chceš mi namluvit, že nejste výborné kamarádky?“ Myslí si, že jsem pitomá?

Poslala mi rovnou hlasovku. S dost rázným napruženým hlasem. „Vím, jak to vypadá. Já opravdu miluju její program na vylepšení postavy a image. A i přes to, jaká to je potvora, se tím budu dál řídit, protože to funguje. Jenže ona sice vypadá dokonale, ale uvnitř je shnilá. Vyslechla jsem hodně zajímavých věcí. To by ses divila, kolik špíny v ní je! A hlavně, Lucko, něco ti povím. I když ji znám víc než tebe a měla bych věřit víc jí než tobě, tak jedno je rozhodující. Ona do toho všeho zatáhla i mýho bráchu. A to se na mě nezlob, nikdo a to povídám nikdo nebude urážet mou rodinu. I když si s bráchou někdy nerozumíme a je to beznadějnej romantik, mimochodem víš, že je do tebe blázen už roky, ne? Nechápu ho, ale budiž. A hlavně, je to můj brácha! To je nejdůležitější. I když mě z naší rodiny štve kdokoliv, je to můj vlastní problém. Ale jak se do nás pustí někdo z venku, tak to ti garantuju, nevyjde z toho dobře! Ani náhodou! Nevím, jestli mi věříš nebo ne, to nechám na tobě. Já moc dobře vím, co dělám!“

Takže jsem byla brutálně rozložená, vykolejená, úplně mimo, absolutně bez inteligence. Čemu mám teď věřit? Je opravdu tak tvrdá a mazaná? Nebo to řekla jen proto, aby mě umlčela? A myslela si, že přestanu pochybovat? Jak někdo tohle dokáže? Co jí říká? Jak se s ní baví? To jako spolu běhají, ona se jen usmívá a ptá se, Nicky odpovídá, a Kačka si nepřidá něco do svý polívčičky?

Navzdory svým předsevzetím, musela jsem se naládovat sacharidy, protože jinak by mi praskla hlava. Palačinky zalité horkou čokoládou a k tomu šlehačka ve spreji. Ještěže už mamka vstala a dala se do toho. A ještěže máme šlehaček ve spreji v komoře ještě osm. Dneska si ucpu žíly!

„Chtěli bychom zajet pro pár věcí do supermarketu, jak je hned za mostem. Pojedeš s námi?“ zeptala se mě mamka, když jsem zrovna měla nacpanou pusu k prasknutí jako sysel. Kdybych odpověděla, vylítne mi místo slov palačinka a po bradě steče šlehačka. Tak jsem jen chvíli třeštila oči, jako že nemůžu mluvit, ale spíš to vypadalo, že se dusím, a když jsem to konečně dokousala, což zabralo víc než minutu, protože toho bylo opravdu hodně, mamka už nervózně kroutila pusou.

„Ber si menší sousta,“ radila.

„Já vím, nejsem malá.“

„Nepřipadalo mi to. Takže jak?“

Tak jestli tam mají ty stojany s barevnou kosmetikou, mohla bych si koupit řasenku, a taky něco na vlasy a krém, abych vypadala líp. A voňavku. S ničím takovým jsem totiž na konec světa nepočítala. Na druhou stranu se mi taky moc nechtělo. Protože pořád ve mně bobtnal hněv. Mohla bych si ale koupit kýbl zmrzliny, to by mě mohlo uklidnit. A na zítra, až teda budu zase v pohodě, abych měla hodně zdrojů bílkovin, takže nějaké kvalitní sýry a šunku a tvaroh. Takže jsem nakonec souhlasila.

„Nakoupíme pouze to, co nám chybí. Na chalupě budeme už jen týden, tak ať toho nevezeme domů zbytečně moc,“ podotkl táta cestou autem.

„Fakt jen týden?“ zeptala se jsem s podivem.

„Nebylas to ty, kdo strašně spěchal domů?“ divila se mamka.

„Jo, ale…“

Pokračování na další stránce.

Stránky: 1 2 3