LOVID – 24. kapitola z e-knihy pro YA, zdarma

Jako dítě jsem sníh milovala, teď už z něho neblázním, ale zase na druhou stranu, když přijde v zimě, umím si ho užít. Jednou, dvakrát a pak už se nemůžu dočkat, až bude zase teplo. Poslední týdny je ale obzvláště ošklivě, pořád prší, je i větší zima, říká se, že to je jeden z nejstudenějších březnů za dlouhé období a vrcholem bylo ono sněžení. Když jsme ale seděli na lavičce na autobusové zastávce a odhlédli od mobilu, viděli jsme jak bílé vločky dopadají na silnici, mělo to zvláštní kouzlo. K plné romantice by se hodilo, aby napadlo víc centimetrů a my mohli ve sněhu dělat andělíčky nebo Filip říkal, že by skákal lachtana a pak mi to ukázal na videu, jak to dělal v lednu před rokem na horách. Hezky břichem dolů a vlnit se, jako když se chce tučné zvířátko někam posunout, ale fakticky sebou mrskal jen na jednom místě a vydával ty zvláštně hýkavé a mručivé zvuky.

Jenže tohle byl sníh, který jen dopadal na zem, studený vítr ho rozháněl a za chvíli byl zase pryč.

„To chtějí běhat v takové zimě?“ vrtalo mi hlavou.

„Jejich problém. Nudí se.“

Brzy mi byla taky zima, že mě mrzly i prsty v rukavicích, tak jsem řekla, jestli by nevadilo, že bychom šli domů. Bohužel, každý k sobě.

„Já pak doma nasdílím obrazovku.“

„Nebo si jen budeme volat a povídat,“ dodal a při loučení mě pořádně objal, jako by byl obrovský medvěd, co mně chce zahřát. „Tak rád bych tě chtěl políbit. Myslíš, že bychom mohli? Vždyť kdybychom přece byli nějak… rozumíš, infikovaný, tak už by se to prokázalo.“

„Jasně, ale je tam Kačka a Nicky a …“

„Takže nechceš?“

„Chci, ale vydrží to?“ Ach jo. Když jsem to slíbila!

Tak vymyslel novou pusu. Rouškovou. Na čepici a na ucho a do vlasů. Smála jsem se. Bylo to super.

„Jen počkej, až mi to dovolíš, dám ti tolik pus, že budeš prosit, abych přestal,“ hihňal se. Tahle doba je fakt bláznivá. Člověk se dokáže smát i takovým věcem.

Mezi dveřmi se hned mamka zeptala, kde je Jakub.

„Nevím.“

„Doma není, on nebyl s tebou?“ divila se.

„Ne, ale Filip říkal, že má něco domluvenýho.“

„To je počasí! To si léta nepamatuju,“ otočila babička, přičemž v rukách svírala voňavý čaj, jako by pohledem na studenou krajinu pociťovala jakýsi vnitřní chlad. „Moje máma vyprávěla, že když nás napadli Němci, a to bylo taky čtrnáctého března, tak stejně jako dnes sněžilo. To byla totiž taky hodně divná doba. Jako dnes. Taky jsme všichni měli pocit, že nás nečeká nic dobrého a že tohle je nejspíš náš konec. Jako dnes. Jako dnes,“ tišeji pak opakovala poslední dvě věty.

„Před chvílí jsem zase mluvila s Gábinou,“ vzpomněla si mamka. „Je jí už o hodně lépe. Možná by jí mohli v půlce příštího týdne pustit domů. Prý trochu pokašlává, ale že to někteří lidé takhle mají i dlouho.“ Pak se znovu naklonila z okna, pomlaskala z toho sněžení, a ještě jednou se zeptala: „Ale kde je Jakub?“

„Já mu napíšu,“ řekla jsem. A záhy mi přišla odpověď: „Počkej, ségra, něco zařídím a hned jsem doma.“

„Mami, je v pohodě, píše, že jen něco dodělá a přijde.“

„Co on může mít tak důležitého,“ kroutila mamka hlavou.

Když se mezi dveřmi objevil táta: „Copak? Už se dal Jakub na lov? Nezmizel z kůlny ten luk? Aby nám pak domů nepřinesl kance. Zvěřinu já rád.“

„Ty jsi fakt vtipálek,“ šťouchla do něho mamka. „Copak umíš zpracovat takové maso?“

„Když ho Jakub přitáhne, pak jo,“ smál se.

Jasně, Jakub je Obelix, co ponese na zádech kance, složí ho před dveře. Ne, rovnou v kuchyni na podlahu. Máma z něho stáhne kůži, on z ní bude mít kabát a táta ho pak dá na rožeň. Fakt, určitě.

Když pak brácha asi za tři čtvrtě hodiny dorazil, máma se tvářila, jako by našla ztraceného syna. Vyděšený výraz ve tváři, dotýkala se ho dlaněmi, jako by ho nemohla ani poznat.

„Proč jsi byl tak dlouho venku v tý zimě? Co když budeš nemocný?“

„Jsem se otužoval,“ řekl lišácky. Tváře měl rudé jak rajčata a na pletené čepici přilepené sněhové hrudky.

„Oklepej se tady v předsíni, ať nenosíš ten sníh po domě. A pak se převlíkni do něčeho jiného. Musíš být promrzlý! Udělám ti kakao!“

„Mně ale není zima. Spíš tady je hrozný horko,“ vzdoroval bratr. Babička seděla zase u krbu, pozorovala zlaté ohnivé jazyky, a když si brácha sedl vedle ní, podala mu hrnek s kakaem.

„Tak co, ulovil jsi kance?“ mrkla na něj babička.

„Něco lepšího,“ řekl vítězoslavně Jakub.

„A co to je? Dá se to jíst?“ uslyšel táta, tak se hned přidal.

„Jíst se to sice nedá, ale mám z toho dobrý pocit.“

„Tak povídej.“

„No, to je právě to… ono se o tom nějak moc mluvit nedá. Prostě já a les a sníh. Ale fakt dobrý.“

Rodiče na sebe koukali s podivem, jestli Jakubovi neumrzla půlka mozku a neblouzní, ale když se naše pohledy setkaly, mrkl na mě a podíval se hodně důležitě.

Něco podnikl. Ale co?

Pokračovat do další kapitoly zde.

Vrátit se na předchozí kapitolu zde.

Přejít na hlavní stránku zde.

Martina Boučková

Stránky: 1 2 3