LOVID

LOVID – 6. kapitola z e-knihy pro YA, zdarma

A tak jsme vyrazili.

Babička stejně celou cestu jela s respirátorem na obličeji, ale nevadilo nám to. My jsme si taky nechali roušky. Mamka zářila a Jakub taky. V autě na tabletu ukazoval babičce různé fotky, které nedávaly žádný smysl ani umělecký pohled. Vyfotil skříň a svůj bordel na židli a úspěchy v Minecraftu. Ono to stejně přes ty listy skoro nebylo vidět. To abych nezapomněla: Babička si skutečně sbalila i květiny v květináči a my jsme měli každý jednu na klíně. Vypadali jsme, jako když jsme vykoupili celý zahradnictví.

Babička dostala pokoj nejblíž kuchyni a koupelně. Musela jen projít přes takovou větší místnost, které jsme přezdívali „u krbu“. Dřív tu byla jídelna, ale stoly a židle se při poslední rekonstrukci odnesly a už nevrátily. Naopak se sem postavil gauč a dvě křesla tety Lídy, která ho měla dřív v obýváku a bylo jí líto ho vyhodit. Podél kratší stěny byla vysoká vestavěná skříň s mnoha dvířky a naproti gauči stál krb.

Seděli jsme ve studeném baráku v bundách, táta připravil papíry a dřívka, která měl naštípaná už od léta, podpálil a brzy byly přes sklo vidět zlatavé jazyky. Dlouho ještě potom nestoupla teplota, ale stačil jen pohled na oheň a hned nám bylo tepleji.

Já s bráchou jsme se zabydleli v horním patře a mamka s taťkou si vzali obývák. Je tam rozkládací gauč, strašně nepohodlný. Je mi jasný, že to na něm dlouho nevydrží a budou hledat možnosti, jak by se k někomu k nám nastěhovali nebo nás jinak přešoupli v baráku, aby si mohli narovnat bolavá záda.

Já jsem si vybrala pokoj hned vedle terasy. Dvě vysoké pohodlné postele vedle sebe a prázdné skříně, protože se tu nábytek sestěhovával rovněž od tety Lídy. Vypadaly jako nové, ale teta se prostě po rozvodu rozhodla, že všechno musí pryč a byt musí dostat novou energii a tudíž nový nábytek, koberec a zdi barvu.

Brácha si vzal pokoj na konci chodby. V létě v něm je hrozný parno, protože je tam prťavý okno a špatně se tam větrá. Jsou tam starý skříně ještě z tátova dětství a ve vitrinách vystavená jeho autíčka, stavebnice a knížky se zažloutlými listy. Je tam jen jedna postel a na zemi ještě tlustá matrace z našeho bytu, když jsme kupovali nové postele a tahle pak lichá přebývala. Je široká, velmi pohodlná a rozhodně se na ni spí líp než na té staré posteli.

Takže nakonec je tu postelí a matrací dost. Je jen otázka jen času, kdy táta s mámou pochopí, že na tom gauči v obýváku se opravdu spát nedá.

Z aut jsme vynosili poslední zavazadla, leccos měli naši navezené už z pátka. Nosit tašky po schodech nahoru a hned běžet dolů pro další a zas nahoru… Když chtěl před časem Lodyha, abychom natočili krátké video, jak sportujeme, tak to jsem měla nafilmovat právě tohle. Sedla jsem si pak na postel a oddechovala, ale hned po chvíli jsem se rozhlížela kolem sebe a přemýšlela, co všechno ve svém novém pokoji změním.

„Hej, nepotřebujete ještě něco?“ houkal táta ze spodu. „Vracím se ještě dom pro počítače, tak kdo si co zapomněl, musí si vzpomenout teď a nebo nikdy.“

Mám nabíječku? Hrklo ve mně. Otevřela jsem cestovní tašku, postranní kapsy, přední kapsu, druhou tašku, jo batoh… uf, byla tam. Takže nic nepotřebuju.

Jakub si vzpomněl, že si nevzal kartáček na zuby. Typický. To byl nejspíš úmysl.

„Nevadí,“ řekla mamka. „Máme náhradní. Nezapomeň prosím raději vypnout vodu. Člověk nikdy neví, víš…“ vysvětlovala taťkovi. Asi ji pořád sžíralo špatné svědomí, jak jsme před třemi, čtyřmi lety trochu vytopili sousedku. Nebylo to tak zlý, jen nám vytekla celá pračka. A přišla na to dřív než my. Ale táta ji přinesl lahvinku vína a ona stejně byla už pod parou a začala s tátou dost krutě nahlas na chodbě koketovat, takže nakonec si pro něho musela mamka dojít a chtivou sousedku zastrkávat zpátky do jejího kutlochu ke třem kočkám, které se jí motaly kolem nohou.

„Ses tam nemusel tak dlouho zdržovat!“ vrčela tehdy na něho cestou po schodech.

„Jsem chtěl být jen slušnej…“

Přičichla k němu: „A ty sis s ní už přiťukl, že jo?“

„Jednoho panáčka.“

„Bože, člověk tě pošle za ní dolů, abychom si jako napravili reputaci, a ty se zlískáš ještě mezi dveřmi.“

„Nezlískal jsem se. Dali jsme si jednoho usmiřovacího panáka.“

A pak mu otřela flek na tváři a dodala: „A jednu usmiřovací pusu taky, že?“

„Jen jednu!“ upozornil táta.

Pokračovat na další stránce.

Stránky: 1 2 3 4

2 komentáře

Zanechat Odpověď

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

error: Content is protected !!