LOVID – 15. kapitola z e-knihy pro YA zdarma

Ráno zpráva od Koblihy. „Žiješ?“ Čas odeslání jedna hodina ráno. Co mu jako na to mám napsat? Spím, ne? No, taky je pravda, že kdybychom nebyli na chalupě, ale doma, tak je docela pravděpodobné, že bych v tu hodinu ještě byla vzhůru. Scrollovala jsem výš. Aha, on to zkoušel víckrát. Sháněli mě do týmu ve Fortnite s poznámkou, jestli se ještě v páté sezóně jako hodlám objevit. Mé každodenní boje se zúžily do zatím pouhých dvou, co jsem tady.

Ale byl tu konečně víkend. Strčila jsem ruku do boty u krbu. Na povrchu suchá, uvnitř trošku vlhká, ale to se vsákne. V sedm ráno nehrála hudba. Nakoukla jsem do obýváku. Mamka s taťkou zařezávali, jako by celou noc pařili. Na stole pod utěrkou babiččiny buchty. Babička u sebe nebyla, procházela se s hrnkem čaje po venku. Brácha nejspíš ještě v posteli. Odmítla jsem běžet zpátky nahoru, abych si ho zkontrolovala.

Vzala jsem si buchtu, nasoukala se do bot, sic v pyžamu, ale s bundou přes sebe a vydala se za babičkou.

„Tohle je to, co mi nejvíc na chalupě vyhovuje,“ řekla jsem jí. „Nejsem učesaná, převlečená, namalovaná a stejně můžu být venku a jsem v pohodě.“

Tráva byla mokrá, nebe zatažené.

„Dneska bude celý den pršet,“ řekla babi. „Ale tady za okny je déšť jiný. Hezčí. U nás mám výhled na silnice a chodník, ale tady na les a trávu. Když prší, tak to nevadí.“

Koukla jsem do mobilu. Sobota déšť. Neděle, pondělí pod mrakem, a v úterý zase déšť. Max pět až sedm stupňů. Fuj. No, neva, já si poradím.

A pak si poradil i táta. Vzpomněl si, že chce vymalovat, ale protože mamka nebyla svolná k tomu, aby cokoliv dělal v baráku, rozhodl se, že vymaluje garáž.

„Prší,“ řekla mu, „Kam chceš jako dát věci? A to budeš tahat v tom dešti?“

„Tak aspoň tady u botníku,“ škemral, jako by tahání štětcem bylo něco tak úžasného, o co je dlouhodobě ošizený. Jak v tom filmu Páni kluci, kdy se kamarádi přetahovali, kdo bude natírat plot.

„Ne, povídám ne. Nech si tu garáž aspoň na zítra. To by už pršet nemělo.“

Svěsil nešťastně hlavu a pak vyzval Jakuba, aby si s ním šel zahrát šachy. Jenže si před sebe nerozložili plátno, ale každý si lehl u svého mobilu (táta) nebo tabletu (Jakub). Když Kuba radostně vykřikl „šach mat“, babi stála mezi dveřmi a nechápavě kroutila hlavou.

„A kde máte figurky?“

Takže pak hledala mamka nahoře v pokoji ve skříni, kde byly společenské hry. Přinesla dolů krabici nejen se šachy, ale i další, na které nás chtěla navnadit. Babi si dala s Kubou jednu hru, a když brácha radostně zařval: „Yes, šach mat pěti tahy!“ Tak babi zůstala jak přimražená.

„Jak? Jak jsi to udělal?“ koktala.

„S ním bych se do partie nepouštěla. Ve školním roce chodí na šachový kroužek. Jeho rekord je mat za dva tahy.“

„To snad ani není možný! Už jsem na to asi stará.“ A že si půjde radši číst knížku. Brácha byl ale z výher rozparáděný, takže přemlouval ještě mě a mamku, abychom si s ním zahrály, ale to byl holý nesmysl, protože já stěží znám pravidla a mamka taky nemá šanci. Ostatní krabice s dalšími hrami si jen tak prohlédl, něco zamumlal a lehl k tabletu, aby se spojil na nějaké online síti a zahrál si s dalšími šílenci šachy.

„Ten Kuba je opravdu machr,“ řekla babi dost rozšafně. Až jsem se divila, že takovou větu vůbec vyslovila právě ona. Mamka se smála, do toho ji zvonil mobil. „Se ho začnu za chvíli i bát, aby mě i jinde nepřelstil,“ pokračovala babi, jako by hraní šachů byla předzvěst budoucích podfuků, hackerovských nebo kouzelnických kousků.

Mamka se smíchy ohýbala v pase a jen zvedala ukazováček. „Počkej chvilku, volá Patrik, nemůžu se takhle smát, to by si mohl myslet, že tu máme nějakou covid párty.“

Babička si otřela oči pod brýlemi a jen dodala, ať ho pozdravuje a taky Gábinu a jejich Jirku, což je můj bratránek. Je jedináček.

Mamka zvedla telefon, ale stejně se pořád smála. Za chvíli ji ale úsměv na rtech ztuhl. A musela si sednout.

Když domluvila, viděla jsem, jak je celá bílá. Stála jsem kousek od ní, držela mě za paži oběma rukama jako za kůl, o který se musí opírat.

Pokračování na další stránce.

Stránky: 1 2 3