LOVID

LOVID – 14. kapitola z e-knihy pro YA, zdarma

V předsíni jsem se pomalu vysvlékávala ze špinavého oblečení a bot. Brácha přiběhl jako první a dostal záchvat smíchu, že se prý transformuju v divoké prase, ale že mi může pomoc.

„Otevři tu pikslu, já vezmu štětku a přetřu tě na bílo, to pak ta hnědá vidět nebude.“

„Z tebe bude mít maminka radost,“ řekla mimoděk babička, která nakoukla mezi dveřmi a hned zalezla.

„Já si to sama vyperu,“ volala jsem za ní.

„I boty?“ ukazoval brácha štětkou jako ukazovátkem. Byly na nich nánosy, že bych z nich seškrábala tak do půlky menšího květináče.

„Taky,“ dodala jsem rázně.

Už tam stála mamka, pusu dokořán a držela se za hrudník, jako by viděla obrovského pavouka.

„A ven!“ zvolala.

Dívala jsem se na ni zhrzeně. „Ale já si to uklidím.“

„Ne, jdi ven za dveře. Je tam opřený klacek, co si přitáhl Kuba z lesa a nechtěl vyhodit, a teď se nám hodí, co Kubíku?“

„Ale to je můj klacek!“

„Jasně, takže tím tvý klackem Lucinka nejprve seškrábe ty nánosy. Pak si přinese lavor, boty umyje, oblečení hodí do pračky a setře předsíň, kterou tu už pěkně vylepšila od hlíny, že. A sebe taky…“

„Sebe taky hodí do pračky, jo?“ vtipkoval brácha.

„Do pračky nebo do vany, mně je to jedno, jak si to zařídí, ale po domě bude chodit čistá!“

Babi znovu vystrčila hlavu mezi dveře a dodala poslední moudro: „Příště si vem na rande holinky a pláštěnku.“

Výborně! Takže nejen že se nemůžeme políbit a schováváme se pod roušky a respirátory, ještě se budu oblíkat jako hnojař! Farmářka hledá muže!

Vyčistit boty, to byla opravdu výzva! Chvílemi jsem měla pocit, že bych je nejradši hodila do potoka a pak jen pokrčila rameny: „Uplavaly…“

Naštěstí mě mamka nechala s klackem mučit asi jen dvacet minut, pak si ke mně dřepla a povídá: „Nech je v tom ponořený, až se zbytek rozmočí, a pak je dej do pračky. Až budou vypraný, postav je ke krbu, aby oschly.“

Horší bylo, že nemám žádný náhradní boty, až skutečně na ty holínky, takže jsem si tak vlastně sama sobě zařídila domácí vězení, což by mi doma vůbec nevadilo. Tohle jsem trochu podcenila, ale mamka se jen usmívala a opakovala: „Je ti šestnáct. Nemůžu myslet i za tebe. A každá špatná zkušenost je dobrou lekcí pro příště.“

Ano, ale stejně to bylo super. I přes ty vrstvy bláta a červené drobné zaschlé jizvičky od trnů jsem hořela radostí. Stalo se totiž něco naprosto úžasného a nic mi to nemůže zkazit. Mám kluka! A ne ledajekého, fakt božího. Je mi s ním opravdu moc dobře. Nejradši bych s ním byla celý den a je vlastně dobře, že nemůžu, protože bych se mu akorát tak přejedla a mohlo by se to pokazit. Vlastně tahle blátivá zkušenost je další dobrým dílkem do perfektní skládačky. Zabrání mi dělat ty začátečnické koniny. A vztah na začátku je právě hodně citlivý a nesmí se to zvorat!

Nevím, jak to mají kluci, ale pro nás holky je opravdu to sebeovládání nejtěžší věc. Když jsme zamilovaný, tak bychom se na svýho kluka nejraději pevně nalepily, abychom s ním mohly být pořád, ve dne v noci. Netoužíme po ničem jiném, než po tom úžasném pocitu, chceme jeho pozornost, polibky, úsměv, chceme být na stejný vlně, chceme od něho, aby sršel nápady, kterými by nás stále překvapoval, jsme na měkko i ze sebemenších dárků, chceme spoustu nesmyslů a stupňovat tu hřejivou slast u srdce, ale to je chyba. Protože pak se z nás stávají nesnesitelné dotěrné stíhačky a kluk se začne dusit. A zdrhne. Raději napíšu milion otravných zamilovaných zpráv a hned je obratem smažu. Jsem jako spalující oheň, který vyprskuje zlaté drobné prskavky, jen jich nesmí být hodně pohromadě, aby nepodpálil celý les. Takhle je vyprskám a hned uhasím. Ležím v posteli, pitomě se směju. Zírám do stropu, nemyslím, v hlavě duto, ale je mi nádherně. A vím, že takhle vydržím až do večera, ale musí mi ještě před spaním napsat, nebo se pak ta radost stejným tempem ochlazuje, koutky se stahují dolů, oči vlhnou a mně by mohlo být příšerně. Já se znám.

Pokračování na další stránce.

Stránky: 1 2 3

Jeden komentář

Zanechat Odpověď

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

error: Content is protected !!