LOVID

LOVID – 35. kapitola z e-knihy pro YA, zdarma

Seděli jsme na zastávce. I Filip mě rozmazloval. Poprvé přinesl deku, do které mě přes bundu zabalil, i když dnes bylo pěkných šestnáct stupňů. Pořád mi dával jednu rouškouvou za druhou: na ucho, na čepici, na vlasy, na rameno.

Stáhla jsem si deku aspoň přes nohy, aby byl spokojený a já se neuvařila horkem.

„Dneska je fakt hezky. Konečně začíná jaro,“ povzdechla jsem si.

„Ještě abych tě mohl už pořádně políbit. A vzít k nám domů. A vůbec, že.“ Pak se mi podíval vážně do očí. „A kdy vy teď vlastně plánujete, že se vrátíte do Pardubic?“

„Protože na zítra mamka s taťkou chystají další velký nákup, tak to asi jen tak rychle nebude.“

Jedna věta v něm vyvolala tolik radosti, že mě objal, sotva jsem držela rovnováhu, protože o pravou ruku jsem se  opřít nemohla.

A pak přijela Nicky. Jako by měla radar, že jsme na zastávce. Filip hned vystartoval, postavil se na půl metru před ní jako můj bodyguard. Do tváře jsem mu neviděla, ale bylo evidentní, že přátelsky se rozhodně nedíval.

„Co tu chceš?“ zavrčel na ni.

„Jen bych… chtěla bych se zeptat… Lucko, jak se máš? Jak to dopadlo?“ Poprvé mě oslovila jménem! „Nikdo mi tu nic nechce říct.“

„Zlomená ruka, zafixované koleno, nějaké odřeniny, to bude dobrý.“

„Promiň,“ řekla tišeji, ale přesto moc srozumitelně.

„Ty by ses nám měla vyhýbat obloukem,“ řekl rázně Filip.

„Filipe, tobě taky promiň. Jestli to pomůže, budu se teď omlouvat každý den. Jasný?“

„Myslím, že bys měla jet.“

„Chápu,“ sklopila hlavu a nasedla zpátky na kolo.

„Nicky!“ zavolala jsem na ni. „Hele, já vím… jestli už je to vše, jestli tahle válka skončila, tak… já už se nezlobím.“

Přes roušku nebylo vidět, ale podle očí bylo jasné, že se usmívá. „Díky. Opravdu dík. Já bych se ještě občas, jestli nebude vadit… zeptala, jak to vypadá i potom, jestli jsi ok.“

„Jasně.“

A odjela. Filip na mě zíral. Nekonečně dlouho. A pak se uklonil.

Uchichtla jsem se. „Co to děláš?“

„Lucko, ty jsi prostě boží. Jako respekt.“

Když si znovu sedl vedle mě, vzala jsem ho za ruku. Položila hlavu na rameno. „Já už se s ní nechci hádat, ani trápit, takhle to uzavřem a je to.“

„Až otevřou v létě hranice, kam bys se mnou chtěla jet?“ za chvíli začal z jiného soudku.

„Copak ty si myslíš, že oni fakt v létě otevřou hranice? Že se tohle někdy změní?“

„Já věřím, že jo.“

„Jestli nejsi moc velký optimista.“

„To mi chceš říci, že budeme chodit v rouškách celý život? Že se nikam nepodíváme?“

„Asi ne… Ale tomu létu moc nevěřím. Možná se roušky nosit už nebudou, ale já si na léto radši nic neplánuju.“

„Výborně. Takže ho budeš mít celý volný pro mě.“ Zasmál se nahlas.

„Seš mazanej, jako obvykle.“

„Samozřejmě. A jen tak mimochodem. Kdyby jako náhodou ty hranice otevřeli, kam bys chtěla jet?“

Přemýšlela jsem. S našima jsme byli párkrát v Chorvatsku, tam se mi ale moc nelíbilo. Jednou jsem byli na víkend v Paříži, to nebylo zly, ale chodili jsme jen po památkách. Možná bych chtěla vidět Egypt, Tunisko nebo klidně i Londýn.

„Asi kamkoliv, kde jsem ještě nebyla.“

„Co takhle Portugalsko?“

„Proč ne. Jestli se otevřou hranice… Ale.“

„Jaký ale…“

„Ale je mi teprve šestnáct a navíc jsem moc toho nenašetřila a nevím, jak mě naši zasponzorují. Tak nešlo by něco blíž?“

Pokračování na další stránce.

Stránky: 1 2 3

Jeden komentář

Zanechat Odpověď

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

error: Content is protected !!