LOVID – 20. kapitola, z e-knihy pro YA, zdarma

Zírala jsem na krátké video, ve kterém rudě nasupěná nepříliš vábně vypadající hysterka, tedy já, rázně útočí nataženou rukou a bum pěst. Není vidět, kam ta pěst doletěla, obraz se zakymácel, pohled na zem, pak pomalu nahoru a zpátky na tvář nasupěné vytočené obludy bez špetky vychování, tedy mně.

A text: „Tak dnes si na mě ta holka počkala a zmlátila mě. Vaše NickyS.“

Jak to mohla nafilmovat? Jako bych se přímo dívala na mě… Jako by… ty brýle! Tak ona neměla dioptrický brýle! Jasně, říkala o nich. Někdy je používala na stream při běhání. Ta potvora!

„Schválně tě vyprovokovala,“ řekla Simča. „Normálně jsi jí naletěla.“

K videu nebyl potřeba žádný zvuk, byl to němý krátký obrázek o příšerné holce, která chce ublížit zhrzené citlivé krásce.

Pak fotografie. Smutný výraz a vizáž vypovídající za všechno. Nateklý ret, v pravém koutku zaschlá kapka krve. Monokl u oka. Cože? Ale do oka jsem ji neuhodila!

„Máš teda páru,“ okomentovala to Simča.

„Ale já jsem jí tu modřinu na oku neudělala,“ bránila jsem se.

„Tak to jako se pak praštila ještě jednou sama, aby to vypadalo?“

„Spíš mě napadá, jestli si to nedomalovala.“

„Tak to je krutopřísný. Kočando, tebe už nic nezachrání. Podle všeho si tě tahle mrcha užívá a moc dobře ví, jak na to.“

Rozbrečela jsem se. Jsem slaboch. „Jestli tohle uvidí máma nebo babi…“

„Že tě zrovna tohle trápí. Mně nejvíc vadí, že si to vůbec dovolí! Že je tak rafinovaná a krutá. Ona je normálně klasický padouch z animáku. Bez srdce, bez citu. Je to démon bez duše!“

Komentářů pod videem a fotkou přibývalo, až jsem je nestačila číst. Ale ani jsem je číst nechtěla! Vždyť co věta, co zkratka, co nenávistný gif, tím víc jsem se cítila příšerněji, absolutně k ničemu, prázdná a nejhorší na celém světě. Už jsem ztrácela i pevnou půdu pod nohama, že jsem opravdu ta nevinná. Vždyť já jsem fakticky proti ní opravdu vystřelila! Dala jsem ji ránu. Tohle je jen důsledek toho, že se neumím ovládat.

Celý svět mě teď nenávidí. A až si zjistí, kdo jsem, až mě tam někdo pozná, tak to bude ještě horší peklo.

Jako by měl brácha radar! Místo aby o přestávce hrál Minecraft, který klidně dává i s mými spolužáky navzdory věkovému rozdílu, nechápu, vstoupil do mého pokoje a chvíli na mě jen tak zíral. Hned jsem si ho nevšimla. Dusila jsem si ve své bolesti, ani jsem nezaznamenala, že hodina už skončila. Štěstí, že nemám u počítače kameru, protože bych určitě za ten svůj útrpný obličej schytala mnoho otázek a rádoby psychologických rad.

„Lucko, co je?“ zeptal se mě, čímž mně probral z temnoty.

„Nic,“ odsekla jsem.

„Tak to teda kecáš. Vidím, jak se tváříš.“

„To jo, ale nic ti do toho není.“

„Tak to kecáš podruhý. Mně je do toho vždycky hodně. Si jako nemysli, že když jsem mladší, že jsem k ničemu. Co se děje?“

„Já o tom fakt nechci mluvit.“

„Jestli mi to neřekneš, tak si to zjistím sám! Ale možná se budu při hledání ptát tam, kde bys nechtěla abych se ptal, takže?“

Jako vážně musím mít tak chytrýho bráchu? Šachový drtič, matematický génius a doteď přečetl víc knih než já, i když ho pořád vidím u tabletu, tak stejně. Když si najde nějakou chvilku, přechroustá je strašně rychle.

„Tak pojď sem,“ ukázala jsem na postel. A pak mu předložila mobil a snažila se vysvětlit, co se stalo.

„Takže kyberšikana…  Na první pohled nevypadá jako taková mrcha.“

„Zdání klame.“

„Přesně. Co ji provedem?“ zadíval se hned rázně, jako by řešení nebylo vůbec těžké.

„Ale to není jen tak. Já jsem si s ní chtěla jen promluvit, aby stáhla moje fotky. A podívej, jak to dopadlo! Je to mazaná potvora. Přelstila mě a jsem na tom ještě hůř.“

Jenomže Jakub trval na tom, že něco vymyslí a bude to prý pecka. A taky mě požádal, abych nic Filipovi neříkala. V tom jsem s ním byla za jedno. Mám ho ráda, ale i když se známe teoreticky spoustu let, fakticky se znám jen chvilku.

Pokračovat na další kapitolu zde.

Vrátit se na předchozí kapitolu zde.

Přejít na hlavní stránku zde.

Martina Boučková