LOVID

LOVID – 3. kapitola z e-knihy pro YA, zdarma

Takže budu na konci světa, nemám kluka a v noci mě sežerou komáři. Jasně, v tomhle ročním období ještě nejsou. Kdepak! Na naší chalupě je určitě možný všechno. Jsem dokonce ochotná připustit, že tam žije ten nejodolnější celoroční druh. Hlavně právě proto, že hned na kraji pozemku u lesa protéká zakalený potok, obrostlý řasami, na nichž sice na jaře rostou krásné bílé květy, takže vypadají hezky, ale ve skutečnosti by se měly raději celé vytrhávat, protože se v nich drží stojatá voda, naprosto dokonalá líheň pro ty ubzučené potvory. Jenže nikdo se k čištění potoka nemá, já teda rozhodně ne, to by měla být spíš práce pro chlapy. A táta se k tomu taky vždycky nedostane. Někdy v létě, když si vzpomene, a teď na konci zimy bych mu to ani neradila. Navíc je celý břeh hned zjara obrostlý kopřivami, takže tak.

Ale vadí mi toho víc. Potřebuju nejen svou postel, ale i typický hluk, na který jsem zvyklá. Ruch aut pod oknem, večer rozsvícené lampy a jejich světlo protahující se skrz žaluzie, hlasy lidí, co chodí kolem domu. Teď jak je všechno uzavřené, tak jsou noci klidnější. Jak jsou restaurace mimo provoz, už dlouho nikdo po půlnoci pod okny nezpíval nebo se nehádal.

V září, dva týdny předtím, než nám znovu po letní přestávce začala další online výuka, jsem tak nějak začala chodit s Markem. Je z vedlejší třídy a z Koblihovy vesnice. Počáply. Už v prváku jsem ho vídala na chodbách, sem tam před budovou a poblíž Koblihy a líbil se mi. Ale neřešila jsem to. A pak jsme čekali na autobusovém nádraží na náš spoj a Kobliha se právě s Markem vracel z Billy. Jen tak zabíjeli čas, protože jejich autobus měl jet až za třičtvrtě hodiny. Dorazili ke mně, něco povídali a Kobliha mě Markovi představil. Trochu jsem se červenala, protože jsem neměla tušení, jestli Marek ví, že se mi líbí. Přece jenom někdy je člověk nenápadný jako sáňky v létě, když na někoho zírá, jak vychází z budovy, jak pokračuje po cestě k parku, jak odbočí doleva, jak se otáčí, jak zvedá telefon, někomu volá, gestikuluje, přešlapuje, krásně se usmívá a pak se vrací, protože si něco zapomněl, a tak ke mně zvedá pohled. A já se nevyhnu očnímu kontaktu, uhýbám, jakože mi je to fuk, ale jsem rudá až za ušima, takže by musel být slepej, aby mu to nedošlo.

Kobliha je hodně výřečný a to je dobře, protože já jsem byla dost v rozpacích, absolutně bez inteligence a navíc neschopná se soustředit ani, kam bych se měla dívat. A Marek vypadal tak plaše, moc toho nenamluvil, hleděl si hlavně, aby snědl dílek pizzy, otíral si kečup ze svých rtů a stejně měl proužek ještě přes půlku tváře. Ale neřekla jsem mu to.

Když jsem pak jela domů, měla jsem pocit, že si o mně musí myslet, jak jsem absolutně hloupá, že se mu nemůžu nikdy líbit, když jsem se předvedla nebo spíš nepředvedla jako normální rozumný člověk. A protože si mě stejně nevšímal a znali jsme se jen od vidění, řekla jsem si, že to holt prostě rozchodím a nebudu ho už tak „nenápadně“ sledovat.

Jenže mi od něho přistála zpráva. Neznámý kontakt „Mark_owo“. Na profilovce Sépiák ze Sponge Boba. A ve zprávě jen „ahoj“.

Tak předně: na cizí kontakty nereaguju, a pokud se dotyčný neidentifikuje, kam patří, tak blokuju. S tím vážně nemám problém. Už se ke mně snažilo nabourat dost idiotů, abych věděla, že na tohle opravdu nemám čas.

„Dneska jsme se viděli na nádru. Byl jsem tam s Vildou.“

Kobliha se křestním jménem jmenuje Vilém, aby bylo jasno. Ale ve třídě mu stejně neřekneme jinak než Kobliha. Protože jsem stále nereagovala, pokračoval. „Asi jsem zrovna neudělal dobrej dojem. Nechceš se se mnou bavit.“

Tak jsem nafoukla tváře a dala se do odepisování. Na jednu stranu jsem byla hodně rozrušená, co když to opravdu byl on! Na druhou stranu stejně tak si ze mě mohl Kobliha dělat legraci.

„A jak poznám, že je to tvůj profil?“

Na to se projevil jako naprostý gentleman a poslal mi nejprve krátkou hlasovku a pak několika vteřinový video, ve kterém mi jen rozpačitě mával.

Když jsem uslyšela jeho hlas… Teď si musím dát chvilku pauzu, abych se z toho zase vzpamatovala… Takže když jsem uslyšela jeho hlas, došlo mi, že to nebylo jen sledování hezkého kluka, ale že v tom bude něco víc. Píchlo mě u srdce. Upřímně nikdy bych nečekala, že stačí slyšet něčí slova v hlasovce a hned se mi zamotá hlava, rozbuší srdce a je mi na omdlení. Věděla jsem, že tohle nemůžu nikomu říct, ani Simče, protože by to byl příšerný trapas. Přece mě nemůže zviklat něco tak… obyčejného! Hlasovek dostávám denně mraky, hlavně ze skupinovky. Nejvtipnější jsou od Straky, když popisuje svůj zápas s úkolem z matematiky. Začíná to nejprve hyperaktivními větami, často s přeházeným slovosledem, jako by na něčem ujížděl. Cítí v sobě nadšení, že si byl schopen přečíst zadání, že mu to je jasný, že si udělal zápis. Další vzápětí poslaná hlasovka je už o stupeň pomalejší, kde často vysvětluje své myšlenkové pochody, jak měl sice pocit, že mu to je absolutně jasný, ale ono mu to vůbec, ale vůbec jasný není. Sem tam si uleví nějakým vybraným slovem. Třetí hlasovka je už plná výrazů, které nemůžu ani opakovat, protože nejprve začne nadávat na ten úkol, co je to za paskvil, jaktože mu nevychází výsledek podle řešení vzadu v učebnici, následně si začne nadávat sám sobě, jak je – slušně řečeno – neschopný, tupý idiot. Opravdu tohle byl ještě slabý odvar toho, co z něho v té zprávě začíná sršet. A pak přijde poslední, čtvrtá hlasovka. Tam už brečí. Podle mého to předstírá. Ale vydává ty vzlykavé zvuky, kdy konstatuje, že je úplně retardovaný, že tu školu nedodělá, že nikdy nebude mít maturitu, že propadne a stejně mu to nepomůže, že raději odejde na učňák, ale možná by měl jít rovnou do továrny něco montovat, jestli to taky nezvrtá.

Pokračování na další stránce.

Stránky: 1 2 3

2 komentáře

Zanechat Odpověď

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

error: Content is protected !!