LOVID

Lovid – 2. kapitola z e-knihy pro YA zdarma

Když se mamka vrátila z práce, našla nás, mě a bráchu, prakticky v podobném stavu, v jakém nás ráno opouštěla. Oba jsme byli v pyžamu, brácha rozcuchaný, já jsem měla vlasy nějak pospínané, aby mi nepadaly do očí, a hlavně byly už taky trochu mastný, měla bych si je umýt, ale doma člověk tak zlenivěl… Oba jsme měli rozházené učení na stole. Jak skončilo vyučování, tak nás to přestalo zajímat. Kdo by to uklízel, když se druhý den jeden nanovo. A oběd taky zůstal v lednici. Nedotčený.

„To si to nemůžete dát na talíř a ohřát?“ zlobila se mamka.

„Ale já jsem neměl hlad,“ zalhal brácha. Prostě lenost, já se za to nestydím. Snědla jsem nějaké sušenky, zbytek sendviče z předchozího dne a taky jsem našla v batohu půlku balíku brambůrek, kdo ví jak starých, ale obal byl přehnutý a nezměkly. Takže za mě ještě v pohodě.

Nakonec obědvá se hypoteticky ve dvanáct, když člověk chvilku vydrží, mamka je doma ve tři, to se dá zvládnout.

„A mohla bys nám to teď ohřát?“ škemral brácha. Vždycky na mamku udělá takový kukuč a tím, že mu je teprve jedenáct, je vlastně ještě svým způsobem roztomilý. Mamka sice pronese pár poznámek, ale než se převlíkne, tak už porcuje jídlo a dává jeden a pak druhý talíř do mikrovlnky.

„Ty seš stejně nejlepší mamka!“ chválí ji brácha.

„Bez tebe bychom umřeli hlady. Nemůžeš chodit do práce,“ přidávám taky a tvářím se jako anděl, který ráno určitě nezaspal.

„Ale to takhle nejde. Musíte být trochu samostatný,“ přidává mamka s nadějí, že se její vize ujme.

„To asi nebude možný,“ pokračuje brácha, „my jsme děti 21. století, to nezvládneme.“

Mamka zakroutila hlavou. „Kde jsi tohle viděl? Takovou výmluvu…“ Když to pak večer vyprávěla tátovi u televize, jen se zasmál: „Jako tvůj brácha, viď? Taky se na všechno vymlouval, aby nic nemusel.“

Na to jsem nastražila uši. Takže strejda Matěj byl mazaný jako můj brácha? Možná to není tím dvacátým prvním stoletím, ale jen geny. Brácha je v tom nevinně, já jakbysmet, přinejmenším jsme to podědili z máminy strany.

„Línej jak pařez,“ podotkla mamka. „On radši nahlas řekl, že je neschopnej, než aby něco udělal. To já bych nesnesla, aby si to o mně někdo myslel.“

Takže opravuju: z máminy strany, ale od mámy přímo ne. Ta si snad nikdy neodpočine.

„Jo, to tys byla vždycky šprt, miláčku,“ dodal táta. Souhlasně přikyvuju, i když mě nevidí. Nevím, jaká byla jako dítě, ale pokud platí, co se tu proneslo, jinak to být nemůže.

„Ale člověk by přece měl být schopný se o sebe postarat!“ zvyšovala hlas.

„Hele, jsou to děti, zkoušejí, kde máme hranice. A ty jim v tom moc nepomáháš. Vždycky stejně uděláš, co řeknou.“

Vydechla. „Jsem prostě slaboch.“

„Máš je akorát moc ráda a…  Lucko!“ zvolal. „Zase posloucháš za dveřmi?“

Pokračování na další stránce.

Stránky: 1 2 3

2 komentáře

Zanechat Odpověď

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

error: Content is protected !!