LOVID – 30. kapitola z e-knihy pro YA zdarma

Normálně člověk chodí s mobilem všude, i na záchod. Taková je prostě doba. Rodiče už nekroutí očima, protože to dělají taky tak. Ale babička má ještě tlačítkový mobil bez přístupu na internet, takže ta to ještě nechápe. Je k tomu hodně vtípků, jeden třeba říká: „Já na záchodě bez mobilu: v koupelně máme 450 dlaždic.“ Nebo fotky, když někdo trůní a v ruce drží šampon a čte si jeho složení ve všech jazycích. Opět: „já na záchodě bez mobilu.“ Tak jsme si zvykli ho mít s sebou, že prostě neuděláme žádnou potřebu, aniž bychom u toho něco nečetli nebo nesledovali.

Takže když jsem zatím četla složení sprchového gelu, protože jsem musela nechat mobil v pokoji v nabíječce, netušila jsem, že po dobu mé nepřítomnosti mi tam naskákaly už tři nepřijaté hovory a jedna výhružná zpráva: „Ty mi to jako nezvedáš!?“ Kačena.

„Promiň, mobil je v nabíječce. Nebyla jsem tu,“ odpověděla jsem zprávou.

Znovu začal mobil zvonit. Zvedla jsem to. Místo pozdravu začala hned řvát: „O co ti jde? To jako budeš teď mýho bráchu pořád ignorovat? Tak my ti pomůžeme zbavit se té psychopatky a ty nás nakonec jako normálně zazdíš?! To jsem od tebe nečekala! Vlastně, co to říkám, já jsem totiž od tebe nečekala vůbec nic! Aby ti to bylo jasný! Všechno jsem dělala jen pro bráchu, ty seš mi normálně ukradená!“

Nemohla jsem popadnout dech. Kačena je vždycky se vším rychle hotová. „Promiň, ale proč na mě řveš?“

„Ty se mě ještě ptáš? Kolik je to dní, kdy jsi naposledy normálně mluvila s bráchou? Kdy jste spolu byli venku?“

„Tak to je snad naše věc, ne?“

„Je a není! Brácha je teď naprosto nepoužitelnej. Sedí jen ve svým pokoji a bulí jak malá holka! A já se už asi taky neovládnu, covid necovid, vlítnu tam k tobě a jednu ti vrazím!“

„Promiň…“ špitla jsem. Ano, jsem kráva, tohle jsem nechtěla. Potřebovala bych tu schopnost zastavit čas, abych si to srovnala… nebo právě někoho jako je Kačena, aby mě nafackovala přes telefon a mně došlo, že to už vážně přeháním.

„Mně to neříkej! Mně se nemáš co omlouvat. Já jsem na tebe strašně naštvaná a nějaké to promiň to nezachrání. Okamžitě to s bráchou urovnej, nebo to ode mě schytáš. Buď s ním choď, nebo se s ním rozejdi, ale neignoruj ho!“

A praštila mi telefonem.

Ne, nebudu se vztekat, co si to dovoluje, protože tohle jsem přesně potřebovala. Nadechla jsem se, vydechla, nadechla, vydechla… z hluboka ještě jednou, znovu… tak už bych s tím dýchacím cvičením mohla skončit a zavolat Filipovi. Co bych mu ale měla říct? Ahoj, jak se máš? Blbý. Odpověď znám. Nebo, ahoj, co děláš? Po tom hovoru s Kačenou mi je jasný, že mi nepřizná: Sedím v pokoji a bulím jak malá holka. Musím vymyslet něco, co nebude trapný. Ale co?

Chvíli jsem přemýšlela, jak to nejlépe začít, dokonce jsem měla na jazyku i větu: „Hele, podle předpovědi to vypadá, že zas bude sněžit. Ideální počasí pro otužilce. Nepůjdeme na písák?“ Až jsem si nakonec sedla na postel, znovu vydechla a uvědomila si, že všechno tohle extra investigování, jak být rádoby vtipná, když jsem to vše pokazila, je nesmysl, že mu vlastně postačí jen mé upřímné „promiň“ a „jestli se můžeme sejít.“

„To bych byl rád,“ odpověděl.

„Teď? Na zastáce?“ zeptala jsem se.

„Budu tam za pět minut.“

Seděli jsem v té příšerné zimě a otravném větru, drželi se za ruce přes tlusté rukavice, díval se mi do očí, měl je vážně celý rudý od slz, a ptal se: „Jak je to vlastně s námi? Proč ses tak dlouho neozvala?“

I pár dní v tomhle století je věčnost, je mi to jasný. Všechno strašně rychle stárne.

„Moc se omlouvám,“ začala jsem. „Měla bych se ti po zbytek dnešního dne jen omlouvat. Netušila jsem, že z toho budeš tak…“

Došlo mu, jak je na něm zoufalství vidět, a to ještě neměl ani páru o tom, co mi všechno řekla Kačena.

„Jenže já jsem měla pocit, že si musím nechat všechno projít hlavou. Promiň, promiň…“

„Co projít hlavou? Jestli chceš být se mnou?“

Nejsem blbá? Jak jsem se mu dívala do očí, bylo mi jasný, že vůbec si pokládat otázku, zdali chci být s ním nebo ne, je holý nesmysl. Hned mě jeho pohled začal zahřívat, ale i ubližovat, protože jsem uvnitř sebe cítila, co jsem napáchala.

„To ne,“ lhala jsem. „Spíš… jak to proběhlo s Nicky. Bylo to tak… jak to říct… no, nenávistný. Ani jsem nečekala, co to se mnou udělá.“ A to byla pravda.

„Ale mohli jsme spolu o tom mluvit.“

„To jsme mohli. Jenže když něco potřebuju zpracovat, víš, uvnitř sebe, tak s tím potřebuju být sama.“

„Tak to si budu přát, aby mezi námi už nic takového nestálo, protože tohle bylo fakt peklo. Peklo pro mě. Lucko, já nechci vypadat jako nějaký slaboch, ale… já tě …“

Díval se mi tak zpříma do očí a jeho panenky se tak rychle mihotaly, jako by měl strach, že když je zastaví, unikne mu nějaký jiný kus prostoru, ve kterém jsem se nacházela. Jako by mě chtěl celou svým pohledem obejmout a nepustit.

„Já tě vážně miluju,“ zašeptal. „Vím, že to je šílený. Vlastně jsme si nedali ani pusu, ale… Lucko, jestli to není od tebe upřímný, tak… tak to radši skonči hned, než se zblázním.“

„Ty seš ten nejlepší člověk, co znám, Filipe,“ řekla jsem. „Opravdu. A jestli mi můžeš odpustit. Já se budu snažit se zlepšit, abych ti už neubližovala.“

Pokračování na další stránce.

Stránky: 1 2