LOVID – 4. kapitola z e-knihy pro YA, zdarma
„Budu potřebovat posilu. Kdo se mnou pojede na nákup?“ zeptal se táta.
Pochopitelně jsme s bráchou vrčeli. „A nemůže jet mamka?“ snažil se Kuba najít východisko.
„Myslím: ještě další posilu,“ zdůraznil táta. „Bude toho hodně.“
To se mi teda strašně chtělo. Nasadit respirátor, takže jsem musela doma nechat brýle, protože při každém výdechu se mi celé zamlží. A táta to vzal skutečně z gruntu. V marketu jsme vypadali jako asijští obchodníci, kteří si kupují zásoby do svého malého obchůdku podle toho, co je v akci. Jenže my brali vše. Deset kilo mouky.
„Bude to stačit?“ řekla jsem sarkasticky.
„Máš pravdu, vezmu radši patnáct,“ na to mamka.
Vtip se nepovedl. Celá krabice těstovin. Brambory. Tři obří pytle ucpaly prostor ve spodní části vozíku. Protlaky, koření, ale i čínské polívky (schvaluju), kečup (jasně, to musí být), jogurty, sýry, maso, vejce jak pro celou armádu, mražená zelenina, hromada sušenek (v pořádku), a taky brambůrky (mamka se překonala!) a spousta dalšího, že to z vozíku přetékalo a museli jsme opatrně manipulovat, aby se ta pyramida jídla nezhroutila na dlažbu, nebo nezasypala nějaké škvrně, co se vždycky pravidelně motá mezi všemi cizími vozíky.
„Šest tisíc třista dvacet dva,“ řekla prodavačka. Ty kráso! To všechno projíme? Je mi zle.
A když to táta vyskládal do kufru až po okraj a něco ještě vedle mě na zadní sedačku, jen dodal: „Zítra se stavíme ještě na rychlovku na otočku na to, co jsme zapomněli nebo nepobrali.“
„A tobě to nepřipadá už dost?“ pokrčila jsem čelem.
„Ještě nemáme hlavně drogerii, toaletní papír, šampony, zubní pastu a tak dále…“
„Ale něco máme doma, to si nemůžeme vzít?“ trucovala jsem.
„Ano, máme, ale to si doma necháme, až se vrátíme, aby to tam bylo. Nechci stěhovat naše věci sem a tam, když to má dlouhou trvanlivost. Na chalupu si z bytu odvezeme samozřejmě vyjma oblečení a učení do školy hlavně to, co by se mohlo rychle zkazit.“
Autem jsme zaparkovali ze zadní strany domku za dvorkem, kde je okno do kuchyně. Táta otevřel kufr, já jsem stála u okna a máma za mnou. A už to jelo. Táta vyndával věci z kufru, podával mi je do okna, já je skládala na zem vedle sebe a mamka pak pobíhala po přízemí, aby dala věci do komory nebo do lednice a mrazáku.
Respirátor jsem měla mokrý, obličej mokrý, oblečení mokrý. To nebyl nákup, to byly galeje. Doufala jsem, že na tu otočku už pojedou beze mě. Dostala jsem tedy za úkol rozmyslet, co si vše zabalím, abychom se brzy nemuseli zase vracet pro nějaké drobnosti, bez kterých bych nebyla schopna fungovat. Chalupa sice není až na konci světa, sic to tam tak vypadá, ale táta se zapřel, že by chtěl zůstat maximální čas právě tam, „v kontaktu s přírodou a životní energií“, připojen na internetu kvůli home officu, a prý – podle jeho slov – do „smogového“ města se vracet co nejméně.
„Hele, stejně to nebude na věčnost,“ snažil se mě uklidňovat. „Jak asi dlouho může trvat tahle pandemie?“
To jsme si říkali už loni v březnu. Desátého nám ve škole řekli, že kvůli nařízení se následujícího dne do školy nejde, ale že je to jen na čtrnáct dní. Takže jsem si ve škole nechali tělák, spoustu krámů a Kobliha plnou skříňku sušenek, tyčinek, brambůrek a bonbonů. Tehdy jeho radar ještě nefungoval správně. Část toho sice vyklepal do batohu, aby prý těch čtrnáct dní netrpěl nedostatkem cukru, ale stejně do dvou třetin byla skříňka zaplněna.
Jenže ze čtrnácti dnů byly asi dva měsíce. Pak jsme šli na chvíli do školy a už byly prázdniny. A mysleli jsme si, že se tenhle úlet už nebude opakovat. Jenže od čtrnáctého října jsme zase doma. Uběhl podzim, zima, a za pár týdnů bude jaro, i když na to počasí nevypadá, a pořád jsme na tom stejně, akorát to má oproti jaru systém. Tehdy jsme dostávali úkoly jen přes teamsy a posílali je zpátky. Spala jsem do desíti, jedenácti. Kdežto teď se ráno přihlašujeme na online výuku, která po těch měsících už tak zdivočela, že se některé učitelky dokonce přestaly na hodinu líčit, až jsme je málem vůbec nepoznali.
Pokračování na další stránce.
Jeden komentář
Pingback: