LOVID – 14. kapitola z e-knihy pro YA, zdarma

Táta v přízemí pochodoval s telefonem a řešil nějaké pracovní věci. Prý chůze pomáhá tříbit mysl. Sedla jsem si do obýváku k mámě z jedné strany a z druhé byl brácha, babička v křesle. V televizi běželo ČT24, mamka v ruce ovladač, aby to co nejdříve přepnula na Simpsonovi, snad proto, abychom takhle setrvali co nejdéle.

„Je na vás hezký pohled,“ řekla babička. Nestává se to už často, že bych si takhle k mamce sedla, ale výjimečně na chvilku, ani si to neuvědomím. Kdyby na to babi neupozornila. Navíc, jak jsem vyšší, tak spíš vedle ní přečuhuju.

„V Česku se ve čtvrtek prokázalo 14 554 nových případů covidu-19. Je to méně než v úterý a ve středu a také o něco méně než před týdnem. Ministr zdravotnictví Jan Blatný uvedl, že denní přírůstky nově nakažených se začínají stabilizovat a tak by po 21. březnu mohlo dojít k zrušení omezení pohybu,“ četl redaktor ze zařízení. Nemocnice kolabují, někteří pacienti se převážejí do Německa, Polska a dokonce Švýcarska. Nemocniční sestry jsou na prášky. Hroutí se z kumulace špatných zpráv, potřebují vydechnout a vidět také dobré výsledky, ne jen umírající. Rusko zatím jako první a jediné zaregistrovalo očkovací látku proti covidu pro zvířata. A studenti zdravotních středních a vysokých škol by měli jít povinně pomáhat do nemocnic.

„Je mi z toho úzko,“ řekla babička. „Ještěže se toho děda nedožil.“

„Mami, tak už to přepni. Babička je z toho akorát smutná.“ Jakub šťouchal loktem do mamky.

„Aspoň že jsem tady s vámi. Tohle poslouchat zavřená v bytě… aspoň že tak…“ dodala ještě babička.

Mamka přepnula program. Simpsonovi právě začali. Brácha se tvářil spokojeně, ale babička byla v obličeji pořád taková zdrcená a hodně smutná. Mamka ji sledovala, nakonec se naklonila k Jakubovi, něcomu zašeptala, Jakub vstal a šel si sednout na opěrku u křesla, aby se k babičce přitulil. „Babi, že zítra zase upečeš ty buchty…“ škemral.

Pohladila ho po vlasech. Na tohle tulení byl už dost velký. Navíc vůbec patří k těm vyšším ve třídě, má přes 155 centimetrů. Jenže se dokáže tak snadno zkroutit a tvářit se roztomile a jemu to je vlastně úplně jedno, co by si kdo myslel; pro mamku je vždycky zbraní, jak obměkčit nebo rozveselit babičku.

„Mohla bych třeba hned, kdybys mi šel pomoci,“ zkoušela to. Bylo jasný, že se bráchovi do toho moc nechce, přeci jenom si právě vydobyl svůj seriál, ale jak zvedl hlavu a viděl mamky zřejmý posouvající pohled s nadzvednutým obočím, řekl, že klidně.

Jakmile odešli a věděla jsem, že mě neslyší, kvituju mamce, že je pěkně mazaná.

„Ale tohle je mírumilovná lest. Nakonec oba budou šťastní.“

„Babi víc.“

„Však jo a Simpsonovi stejně pořád opakují. Kuba je zná nazpaměť.“

Pak se ke mně otočila s takovým opravdu hodně hřejivým pohledem: „A co ty a Filip od vedle? Trávíte spolu víc času…“

„Mami…“

„Já nechci vyzvídat, ale zvědavá jsem. Jaký je? Já si ho pamatuju jen jako malého kluka ze základky. To byl docela fajn.“

„Teď je taky fajn.“

„Jsem ráda, že tu máš i někoho jiného než jen lidi na internetu. Jen prosím, nechte si ty roušky. A kdyby to šlo, nebuďte u sebe tak blízko…“

„Mami, kdyby mu něco bylo, tak by se to už projevilo,“ trošku jsem zavrčela.

Přikývla. „Já vím, … asi jo…máš pravdu, ale… ta dnešní doba je fakt těžká. Nemocnice nestíhají…“

Chytla jsem ji za ruku. „To bude dobrý, mami.“

„Myslím, že je to dneska těžší pro všechny. Podívej na babičku, jak je z toho špatná. A mně je z toho taky fakt smutno. A vy přicházíte o dětství.“

„Já o nic nepřicházím. Není to zas tak hrozný,“ snažila jsem se ji uklidnit. „Teda jako ti lidi v nemocnicích, to je mi líto. Ale pro nás doma… My jsme v pohodě. Hele brácha štípal dříví a teď peče buchty. No, nejsi ráda? Konečně jsi ho odtrhla od tabletu. A jsme tu celá rodina pohromadě. Kdy jindy jsme takhle byli dlouho spolu? Jsme tu jako na dovolené. Jen by se to počasí mohlo změnit.“

Přikývla. „To je fajn, že vidíš hlavně to dobré.“

„Tak moc nekoukej na zprávy. Dost to člověku ubírá energie.“

„Ale musím být v obraze, abych věděla, co se ještě nesmí a co už může…“

„Tady na konci světa? Tady můžeme všechno,“ opětovala jsem jí úsměv. „A až to rozpustí a budeme moct všude, tak to hned poznáš. Zase začne po silnici jezdit víc aut.“

„Máš pravdu. Teď je to tu klidnější.“

„Táta je taky spokojenej. Pamatuješ, jak jsme tu byli v létě a on nadával, jaký je tady provoz? Že si vyjel do přírody, kolem dokola les, ale kolik lidí na silnici! Auta, cyklisti… Jednu chvíli už vybuchl a házel směrem k plotu nářadí.“

„Jo, naštěstí byl tak daleko, že stejně nikam nedohodil, jen se občas nějaký šroubovák zapíchl do hlíny.“ Smála se, i když tenkrát na něho volala z okna, aby se zklidnil, že ještě někomu ublíží.

„Tak vidíš! Máme se… máme se vlastně výborně.“

Pokračovat na další kapitolu zde.

Vrátit se na předchozí kapitolu zde.

Přejít na hlavní stránku zde.

Martina Boučková

Stránky: 1 2 3