LOVID

LOVID – 33. kapitola z e-knihy pro YA zdarma

Za chvíli jsem uslyšela známý zvuk přijíždějícího a brzdícího kola. Seskok. Lehký dupot podrážek… Zvedla jsem hlavu. Nicky.

Seskákala ke mně, nohy se jí podkluzovaly. Bylo tu taky hodně mazlavého bláta ze včerejšího deště. Chytla mě ze zadu v podpaží a snažila se vytáhnout. Nešlo to, nohy se jí totálně podklouzly a sesupla se na zadek.

„Zaklínily se mi nohy,“ řekla jsem. Odmítala jsem s ní diskutovat o tom, proč mě sem srazila, jestliže se v ní tedy najednou hnulo svědomí.

Zvedla se, opatrně mě obešla až k botám a z celého ostnatného kluba vytahovala nejdřív jednu a pak druhou nohu. Trny byly zapíchané hluboko do kalhot a při škubání jsem je cítila až v mase. Zadek měla celý hnědý s obtisknutým blátem z předchozího pádu. I když měla na rukách elegantní rukavice, stejně občas zasyčela a uhnula, jak jí trny bodaly.

Když jsem měla nohy venku, zeptala se: „Můžeš vstát?“

„Tady bych to asi neriskovala,“ dodala jsem, protože by se mi podklouzla kolečka a já bych ještě zahučela hlouběji.

„Zkus to po kolenou. Vydrápat se nahoru.“

Otočila jsem se, zapřela špičkama bot a snažila se vylézt, ale občas jsem zapomněla a opřela se o pravou ruku, což mě hned srazilo bradou do hlíny.

„Mám něco s rukou.“

„S kterou?“

„S pravou.“

„To bude asi naražený,“ řekla mimoděk. Sehnula se, aby mě znovu chytla za podpaží. „Snaž se drápat koleny, já tě budu přidržívat. Když se dostanem na silnici, tak už to půjde líp.“

Byl to zápas lidi versus bláto. Možná lépe: neobratná zraněná holka v inlinech s vymóděnou internetovou celebritou, která měla nánosy bláta až po kotníky. Už ani nebylo poznat, jestli a jaké vůbec má boty.

Na silnici jsme se vydrápaly až po dlouhých minutách. Nevím, kolik času to zabralo, podle mého: věčnost.

Seděla jsem na silnici, studělo mě to do zadku, ale to mě v tu chvíli bylo úplně jedno. Brusle byly taky jedna velká hnědá hnusná hromada, kalhoty – zejména na kolenou – bláto, bláto, bláto. Bunda hnus, rukavice hnus. Prostě jeden velký hnus. A Nicky na tom nebyla o moc líp.

„A teď se můžeš postavit?“ zeptala se.

Při pohledu na kolečka jsem si říkala, jestli se tohle vůbec rozjede. Pomáhala mi vstát, funěla u toho, protože to není žádná sranda zvednout někoho s tímhle na nohách.

„Měla bys zhubnout,“ řekla mi na podporu.

„O to jsem se tady snažila, ale holt jsem tu někomu překážela, že…“ odsekla jsem.

„Někomu?“ V hlase byl určitý náběh nejistoty a přitom naděje, protože se určitě domnívala, že netuším, kdo jí tam srazil.

„Nemysli si, já vím, že jsi to byla ty,“ sebrala jsem jí zbytky naděje.

„Tak sorry,“ odsekla.

Cítila jsem i divnou bolest v pravém koleni. Při pokusu natáhnout nohu mi v něm hodně píchalo, takže se mé tělo příčilo proti postavení.

„Hele, takhle mi ale nepomáháš,“ syčela Nicky.

„Strašně mě to bolí,“ vrčela jsem.

„Možná by to bez bruslí šlo líp,“ řekla.

„To rozhodně, ale bosa nepůjdu.“

„Kolikátku máš nohu?“

„Třicet osm, proč?“

„Já taky. Sundej brusle.“

Pokračování na další stránce.

Stránky: 1 2 3

Zanechat Odpověď

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

error: Content is protected !!