LOVID – 33. kapitola z e-knihy pro YA zdarma

Sedla jsem si znovu na zadek, nebylo to ani daleko, protože jsem stále byla v jakémsi předklonu, takže to stejně zavánělo blízkým pádem, a snažila se levou rukou rozvázat boty. Nicky si sundala svoje. Popadla klacek a snažila se z nich dostat aspoň nějaké nánosy hlíny. Měla to vše hotové dřív, než já sundanou první botu.

„Ukaž, to je doba,“ zavrčela a sundala mi druhou. A nazula mi svoje boty.

„A v čem půjdeš ty?“

„V ničem.“

„Jako vážně?“

„A máš pocit, že za to, co jsem udělala, si nějaké boty zasloužím?“

Našpulila jsem pusu, pak zkroutila rty. Překvápko.

„Pojedu vedle tebe krokem na kole a vezmu ti brusle. Ukaž, jestli můžeš dopajdat dom.“

Takže jsme se přesouvaly jako šneci. Já jsem se podivně kymácela, nemohla jsem vypnout pravou nohu a taky jsem si musela levou rukou držet tu pravou pochroumanou ruku, protože když byla na volno, tak to bylo velmi nepříjemný a bolestivý. Nicky svázala brusle tkaničkami a dala je za nosič. Každou chvíli otáčela hlavu do zadu, protože brusle neměly v úmyslu zůstávat nehybně na jednom místě a svou vahou měly tendenci se stáčet k jedné straně.

Šly jsme dobrých čtyřicet minut, podle mě další celou věčnost, ale Nicky to pak prohodila, když jsme se konečně blížily k brance. Odvázala brusle, podala mi je.

„Ty boty si nech.“

„Proč?“

„Už je nechci.“

„Protože jsem je měla na noze já?“

„Prostě je nechci. A co teď? Jsou vaši doma?“ Pak natáhla krk jako surikata, protože zezadu slyšela hluk. „Jasně, jsou.“ Táta s bráchou byli v plném nasazení a zbytek světa jim byl ukradený. „Takže se asi půjdeš umýt, převlíknout a …“

Bylo jí jasný, co řeknu: „A asi pojedu do nemocnice na rentgen s tou rukou a kolenem, že.“

„To bys asi měla…“ V hlase byly značné obavy. „A co jim řekneš?“

„Tak asi nebudu lhát, že.“

Stiskla rty. Sklopila hlavu. „Jasně, rozumím. Takže chceš ode mě něco?“

„Co myslíš?“

„Peníze. Kolik potřebuješ?“

Nadzvedla jsem obočí. „Proč peníze?“

„Tak… zničila jsem ti hadry.“ Ovládala intonaci hlasu, aby nedala najevo, co si o mém oblečení myslela ještě předtím, než ho úplně dodrbala ta stráň a pád. „A taky máš nějakou další újmu, že…“

„Chceš mi dát peníze, abych nikomu neřekla, že jsi mě shodila?“ zeptala jsem se na rovinu.

„Hele, promiň. Já jsem tě chtěla strčit, fakt, a myslela jsem, že jen spadneš třeba na zadek, nebo tak nějak, že prostě zůstaneš na silnici, zanadáváš a pojedeš dál. Tohle jsem nechtěla, promiň.“

„A ulevilo se ti aspoň?“ zamračila jsem se ještě víc.

„Chceš to slyšet? Jako vážně? Ne, neulevilo. Štve mě to. Všechno je na nic. A ještě k tomu táta. Je tu se mnou do Velikonoc a je fakt nepříčetnej.“

„Asi má důvod.“

„Jasně. Má. Chceš to slyšet, že jo? Jsem kráva. Dobře. Možná by si mě mohl všímat častěji a nebo vůbec. Hele, já tady nechci křičet. Takže dělej, jak uznáš za vhodný. Kdybys potřebovala peníze, tak si řekni.“

„Jsem slyšela, že je teď spíš budeš potřebovat ty.“

Pokračování na další stránce.

Stránky: 1 2 3