LOVID – 6. kapitola z e-knihy pro YA, zdarma

Takže táta odjel pro zbytek. Já seděla v pokoji, který byl díky své poloze i navzdory chladnému počasí relativně nejteplejší. Mamka sice zapnula plynové topení, ale trubky byly pořád ještě jen vlahé. Pobíhala od pokoje k pokoji, sahala na ně a pomlaskávala: „Do večera snad bude tepleji. Včera jsme to s tátou ještě odvzdušňovali.“

„Jo, to brácha, když se odvzdušňuje…“ přidala jsem.

A Jakub byl hned mezi dveřmi. „Chceš, ségra, abych se odvzdušnil?“

Hodila jsem po něm polštářek.

„Jen si tu budeš muset ještě utřít prach. To už jsme opravdu nestihli.“

„To je dobrý, mami. Taky nemusíš dělat všechno.“

„Oh, to ráda slyším,“ usmála se.

„Půjčil bych ti na to večer použitý trenky, aby se ti to tu blýskalo jako z alabastru,“ pošťuchoval mě zase Jakub. Letěl další polštářek.

„Máš tady hodně místa, jen co je pravda,“ vydechla spokojeně mamka. Dvě postele, jako královna se tu budu rozvalovat, na to jsem se docela těšila. Stůl hned vedle postele, tam bude počítač. Dost možná, že budu na online hodně v leže…

„Hezky si to tu zařiď a s čímkoliv bys chtěla pomoci… Jen prosím nedělej díry do zdi…“

„Díry?“

„No, na hřebíčky, kdyby sis chtěla přibouchnout nějaké obrázky, plakáty… Táta ti pak přinese nástěnku. Korkovou.“

„To je trochu … nerebelské,“ dodala jsem.

„A od kdy seš rebel, Lucko?“

„Tak třeba bych mohla začít. Tady v divočině… Je možný všechno.“

Výhled z okna na dvůr, vlevo hned les, vpravo les a v dálce před sebou… silnice, která prochází lesem.

Mamka pak hned seběhla po schodech dolů, aby pomohla babičce.

„Dám ti to sem do skříně, chceš?“ slyšela jsem ji.

„Dám si to tam sama, Jani, ještě nejsem tak stará,“ bránila se babička.

„Tak jsem to nemyslela. Jen jestli chceš pomoc.“

„Ne, neboj, to já zvládnu.“

„A nechceš kafe? Nebo čaj,“ zkoušela to alespoň přes horký nápoj, protože jak říká Sheldon Cooper, teplý nápoj je prý něčím, co prolomuje emocionálně napjaté ledy nebo utěšuje vnitřní bolest.

„Pak si uvařím… Přivezla jsem si nějaké pytlíčky…“ Babička začínala být silně rezolutní. Jak vím, v mamce takové postoje akorát přidělávají vrásky na čele. Tady je všeho dost a ona nechce nic jiného, než abychom tu fungovali jako celek. Jako jedna rodina. Ale pokud bude mít babička chuť všechno vydělovat na moje a vaše… Ach jo, snad je to jen počáteční rozmrzelost z nenadálého rychlého stěhování.

„Taky tu máme čaj. Spoustu čaje. Ovocné, černé, zelené, bylinkové.“

„Mám tu svůh oblíbený. Pak si ho uvařím.“ To bude těžký. Hodně těžký.

Bylo mi jasný, že když mamka odcházela z babiččina pokoje, krčila obočím, jestli si na sebe neupletla bič a nebude své dobroty litovat. Jakub proletěl kolem. Jemu bylo jedno, jak jeho pokoj vypadá. Tašku si hodil za dveře a lze jen doufat, že ji během celého pobytu vůbec otevře. Ale mamka ho chytla za rameno a zašeptala mu: „Jdi za babičkou a nějak ji, však víš… rozvesel a zeptej se, jestli nechce, abys ji uvařil čaj. No tak jdi.“

A za chvíli byl slyšet z pokoje smích a brácha šel k rychlovarný konvici. Uvařil babičce čaj, ta vytáhla z kufru sušenky a už seděli na gauči u krbu, dívali se spolu na plameny a nic neříkali.

„To půjde, to půjde…“ šeptala si mamka pro sebe.

Z postele jsem zkontrolovala signál. Wifi v pořádku, nemusím jet přes data. V devět večer táta zapojoval počítač, občas u toho utrousil nějaké neopakovatelné slovo, protože navzdory tomu, že všechno udělal správně, myš a klávesnice se nechtěla chytnout a na monitoru běžely nějaké hlášky o opravě dat.

Pokračovat na další stránce.

Stránky: 1 2 3 4