O tom, jak paní Lázníčková rozpůlila stůl

Veselá ukázka o tom, jak to dopadne, když vám přes prázdniny hlídá vašeho miláčka potkana někdo, kdo se takových hlodavců ve skutečnosti strašně bojí..

Janička se tedy jako správný chovatel potkanů neprojevila. Kdybych ji měl oznámkovat, tak by dostala čtyři minus.

Ale pořád to asi bylo lepší než vloni, kdy nám Macka hlídala paní Lázníčková. To se děly věci! Sotva jsme tehdy zaparkovali kufry do chodby, už zvonila za dveřmi s klecí omotanou nějakým hadrem.

„Děkuji, ale až budete chtít toho hlodavce pohlídat příště, zeptejte se radši vedle. Já asi nebudu doma.“

„Vy se budete stěhovat?“ zeptal jsem se mezi dveřmi.

„To ne, synku,“ odpověděla paní Lázníčková. Vždycky mi říká synku, i když její syn nejsem. „Ale jak bych ti to řekla, ten tvůj hlodavec je pro mě až příliš hlučný a divoký společník. Já už jsem starší osoba a dlouho i trvá, než v noci usnu. A sotva zaberu, tak on začne dělat kravál, hrabe, hryže, naráží do klece…“

„To on chce drbáníčko,“ poznamenal jsem rozumně.

Načež paní Lázníčková nakrčila čelo a dodala něco v tom smyslu, že by na něho nesáhla ani v gumové rukavici. Klec vyklízela lopatkou, na kterou Macek útočil nebo naskakoval.

„A nejhorší bylo,“ dodala, „když se z té lopatky rozhodl přelézt na mou ruku.“

Vyprávěla nám, jak rychle upustila lopatku a utíkala se schovat do koupelny. Když prý znovu sebrala odvahu a srdce jí přestalo tak silně bušit, vrátila se zpátky do pokoje. Jenže vtom si uvědomila, že při rychlém úprku nezavřela dvířka od klece, čehož Macek hned využil a vydal se na procházku po bytě paní Lázníčkové. Ta nejprve opatrně nahlédla za mříže, jestli se třeba nezmýlila. Přesto se bála, že na ni Macek vyskočí někde zpoza rohu.

Ze žádného rohu svého doupěte na ni nevybafl, ale postavil se jí na bačkoru, kterou měla nasazenou na levé noze. Vytřeštila oči a hbitě vyskočila na křeslo. Obě bačkory zůstaly na koberci. Macek se nejdříve taky pořádně vyděsil a zalezl do vybrané levé papuče, ale asi se mu tam nelíbilo, protože brzy následoval paní Lázničkovou na křeslo. A pak už si jen hráli na honěnou. Paní Lázníčková pokračovala z křesla na stůl, ten byl ale moc blízko, takže na něj mohl Macek v klidu přelézt. Poté seskočila na koberec a utíkala se rychle zavřít do kuchyně. Zavolala strejdu Jardu, jak říkáme jejímu dospělému synovi, že je v ohrožení života, nemůže chytit nebezpečného hlodavce a navíc se jí rozpadl stůl.

Mamka poslouchala vyprávění paní Lázníčkové s vykulenýma očima a bylo vidět, že je z toho dost nesvá. Dokonce jí zrůžověly tváře, protože se za Macka styděla. A to já ani náhodou, spíš jsem byl na Marcela hrdý. Chtěl bych to všechno vidět. Ale protože jsem nemohl, díval jsem se aspoň s Mackem z okna pokoje, odkud je výhled na parkoviště, a bylo mi jasné, že to velké lesklé prkno, co stojí opřené u popelnice, je jistojistě bývalý stůl paní Lázníčkové.

Martina Boučková

Více o knížce na Karlíkově stránce.

Líbí se vám? Tak neváhejte, kupte si Tajemství dědečkova deníku nebo půjčte v knihovně. Užijte si s ní spoustu legrace. Zkuste třeba MEGAKNIHY

SCIO DOPORUČUJE:

Chcete ještě jednu ukázku?

O tom, jak jsem zakotvil u babičky Vodněnky

Naši se mají. Zatímco oni si odletěli na Kefalonii, já jsem musel zakotvit u babičky Vodněnky v Přelouči. Moje babička, které na hlavě roste cukrová vata, se jmenuje Albína Vodněnská. Tak se totiž jmenovala i moje mamka za svobodna. Teda ne Albína, ale Eva. Vodněnská.

Jakmile babičce její černé havraní vlasy zbělaly, rozhodla se pro ráznou změnu svého zevnějšku. Svou hlavu možná nezodpovědně svěřila dceři paní Kacafírkové, která bydlí o dva bloky vedle. Vodněnka nejspíš nemá čuch na lidi. Každému přece musí být hned podezřelé, že když se někdo dobrovolně obarví nazeleno a navíc mu z hlavy do všech stran trčí bodliny, nemůže to dobře dopadnout.

Pokračujte zde.