pekelná továrna
Domov ztracených duší

A taky nejsem žádný prcek, abych se bál strašidelných historek

Pokračování strašidelného příběhu DOMOV ZTRACENÝCH DUŠÍ. 2. kapitola

Předchozí naleznete zde.

Říká se, že je v něm asi dvacet pokojů. Nad hlavními dveřmi je napsáno MDCCCL. To je římskými číslicemi rok, kdy byl dům postaven. 1850. Povím vám, co jsem všechno slyšel: Tehdy prý jedna zámožná rodina skoupila několik místních levných pozemků a nechala zde postavit obrovský dům s krásnými okolními zahradami. Vypadal by skoro jako zámek, kdyby měl nahoře věžičky, ale měl jen obyčejnou šikmou střechu.

Uprostřed zahrady prý stála fontánka se stříkající vodou.

kašna s vodou, která vše změní

Kolem ní byly kovové lavičky a kovové keře s kovovými malými ptáčky, připevněnými na větvích. Byla zde i hrací skříňka. Stačilo otočit klikou a jak voda tryskala, zněl krajinou zpěv kovových ptáčků.

Po fontánce, ani zahradách už není památky. Na bývalých pozemcích dnes stojí hospoda nebo se tu táhne silnice a největší kus zabírá pole.

Zámožné rodině patřila v Ústí továrna na výrobu ozubených koleček a různých železných trubek a drátů. Vůbec netuším, jak se takové věci vyrábějí, a tak když jsem ten příběh slyšel poprvé, představoval jsem si obrovskou halu s vysokými pecemi, ze kterých plál zlatý žhavý oheň. Představoval jsem si to úplně stejně, jak si myslím, že vypadá peklo. Proto celá hala v mých myšlenkách byla temně šedá a ponurá. Jen ten oheň z těch pecí propouštěl světlo a teplo.

Věděl jem, že když se pracuje se železem, musí se nejprve roztavit.

Domýšlel jsem si statné umouněné chlapy, kteří v obrovských kleštích vkládali do výhně kusy železa a pak to vedle na kovadlině, jakou mají běžně kováři, opracovávali do tvarů ozubených koleček a velkých kol. Bouchali těžkými kladivy a odštípávali kusy, aby získali ty správné tvary zubů. Pravda je, že kdyby se takhle opravdu ozubená kola vyráběla, tak by každý zub nejspíš vypadal jinak. Byl by z toho šišatý ozubený převod, který by nefungoval správně a jen nadskakoval, až by se zcela zasekl a celý stroj by se nakonec kvůli tomu rozbil.

ozubená kolečka z pekelné továrny

Vždycky se mi líbila ozubená kolečka. Jak jedno do druhého zapadají a pak se to celé roztočí. Stačí šťouchnout do krajního a točí se všechna. Ozubené převody jsou super starý vynález. Viděl jsem obrázek vozíku, který prý vyrobili Čínané hodně dávno před naším letopočtem. Stála na něm figurka muže s širokými rukávy. Používali ho místo kompasu, protože ať se vozík otočil na jakoukoliv stranu, vždycky ta figurka ukazovala na jih. I jejich vojáci měli obrněné vozy s ozubenými převody. Jenže nejlepší byly stejně vynálezy největšího génia všech dob, Leonarda da Vinciho.

Ten totiž za pomoci ozubených koleček navrhnul opravdové nebezpečné roboty vojáky. Zvnejšku vypadali jen jako chlapi v brnění, kteří ale uvnitř měli různé převody, díky nimž se mohli sami pohybovat! A na to přišel sám asi před pětseti lety. Nepotřeboval k tomu ani počítače, ani elektřinu, takový to byl génius! Škoda, že je ve skutečnosti nikdy nevyrobil. On si je totiž jen nakreslil. Jenže to nebyl jen nějaký obyčejný obrázek. Byl to technický výkres se všemi detaily. A když o pětset let později podle toho lidé sestrojili robota, tak užasli: opravdu fungoval! Nekecám. Viděl jsem to v televizi. Jen si představte, kdyby nakonec Leonardo všechny své náčrty a kresby uskutečnil. Co by se všechno mohlo stát? Možná by ty roboty a další geniální stroje od něho odkoupila nějaká zlá mocnost a pak by díky nim mohla ovládnout celý svět!

To je jako ve zlém snu!

V těch dávných dobách často vedla jedna země válku proti druhé. A pak další proti třetí a čtvrtá proti páté a pak zase jinak a dokola. Často jen kvůli většímu území. Války jsou dobrý jen jako hry na počítači, jinak si myslím, že jsou nesmyslný. Ať se na mě nikdo nezlobí, ale k čemu mi je dobýt větší území, když kvůli tomu musí umřít tolik lidí? Co tím vlastně doopravdy získám? Jen rozbité domy a velké louky s mrtvými vojáky! Kdyby je tam ti zlomyslní vládci raději nechali v klidu být, mohli se ti lidé alespoň o ty louky a pole starat. Ale takhle byli chlapi ve válce a nemohli pracovat, a tak měli jejich rodiny málo jídla a často hlad. Táta říká, že mám prý zajímavý úhel pohledu a že ve válkách šlo o víc, ale jsem na to ještě prý malý. Tak to teda nevím, jestli chci vůbec někdy vyrůst, abych si o válkách myslel něco jiného.

Jenže to jsem docela odběhl. Takhle moc jsem až nechtěl. Občas se mi stává, že se nad něčím zamyslím a pak odběhnu daleko pryč. Mamka mi to říká pořád. Když se mě třeba zeptala, proč jsem dostal trojku z písemky z přírodovědy. Tak já nejprve začnu s tím, co tam bylo za zadání, ale po chvíli nějak zjistím, že jsem se tím povídáním dostal až do našeho lesa a pak k včerejšímu filmu v televizi, a nestačím se divit, jakou že to má souvislost s tou špatnou známkou.

Takže zpátky k ozubených kolečkům: prostě se nějak vyrábějí, ale představa pekelné továrny v tomto příběhu je na místě. Protože to nevíte, co bylo dál.

Představoval jsem si, jak před tou halou stojí obrovský vybetonovaný prostor, na němž jsou do komínu poskládány všechny kovové věci. Nejspodněji by leželo největší ozubené kolo větší než člověk! A na něm o trochu menší, a pak ještě menší a další menší, až na samotném vrcholu té pyramidy by bylo nejmenší ozubené kolečko, co kdy vyrobili. A pak by byla vedle jen taková hromada drobounkých ozubených koleček, co se vkládají do hodinek. A o kus dál různé kovové dráty, smotané do obřích klubek.

ozubená kolečka steampunk

Jenže pravdou bylo, že tam nepracovali jen svalnatí chlapi, ale také děti. Stejně staré třeba jako já. I mladší. Nechodily do školy. Vstávaly za tmy. Byly často bosé a pohublé. Kolečko po kolečku dávaly do beden, které se pak koňskými spřeženími odvážely pryč z továrny. A to jen proto, aby dostaly drobné peníze a mohly si koupit něco k jídlu. Ruce měly poškrábané a pořezané a často byly nemocné, ale nemohly jen tak zůstat doma, aby se uzdravily.

Byla to opravdová pekelná továrna.

Jenže takových v té době bylo nespočet. Tohle bylo tehdy úplně normální, že ti nejchudší z nejchudších museli posílat své děti do práce, aby se uživili, a že dřely mnohem tvrději než dneska dospěláci. A hodně jich ani ve zdraví nedorostlo do dospělosti.

Ten zámožný pán, kterému později patřila ta továrna, měl dva syny, Adriána a Alexeje. Starší Adrián umřel dřív, než oslavil své pětadvacáté narozeniny.

Žil si svůj šťastný život v jakési bublině, že svět je ten nejlepší z nejlepších a všechno je uspořádané, jak má být. A pak se jednoho dne strašně pohádal se svým otcem. Spatřil totiž něco, co nejspíš nikdy neměl vidět. A strašně ho to změnilo.

Celou dobu si myslel, že život je pro všechny stejně spravedlivý. Jeho otec je mocný a bohatý muž jenom proto, že si to zaslouží. Přece tvrdě pracoval! A kdo je chudý, ten si to taky zaslouží, protože je líný. Pak ho ale otec vzal do své továrny, aby mu ukázal, jak všechno funguje. Přál si, aby se stal jeho nástupcem. A synovi se to líbilo. Tady se taví železo, tady se řeže, tady se frézuje, tady se dělají všechny ty úžasné věci, které živí jeho rodinu a spousty dalších rodin. Pak přišel do skladu. A uviděl špinavé hubené děti, jak dávají kolečko po kolečku do bedýnky. Zíral na ně jako na přízrak. Co tady dělají? Proč nejsou ve škole nebo s kamarády venku? Nezdálo se mu to moc spravedlivý. Náhle se jedno z těch dětí rozeběhlo pro další bednu. Jenže ze zdi vyčuhovaly dráty. Nevšimlo si jich.

továrna Strašidelný dům

A ani se mi nechce popisovat, co se dělo dál. Slyšel jsem to několikrát z vyprávění. Podle všeho se mu jeden z ostrých drátů zapíchl do boku. Někdo dokonce říká, že ho prořízl skrz na skrz. Hrůza! Mohlo se to tak doopravdy stát? Chlapec prý zůstal stát jako přimražený a jen se zděšeně díval na svou ránu. Jako by ho to ochromilo. Potom omdlel. Ostatní mu přiběhli na pomoc.

Syn toho zámožného muže to celé pozoroval a přitom se nemohl pohnout z místa. Jako by ho něco svázalo se zemí. Tak se lekl, že nemohl udělat ani krok. Bylo to poprvé, co spatřil tenhle jiný špinavý svět. Bylo to poprvé, kdy uviděl, že je někdo zraněný a přitom kolem něho nepobíhají lékaři v bílém plášti. Jako by vstoupil do duše samotného pekla. Pak do něho někdo strčil a řekl: „Pane, pojďte pryč, tohle není pro vaše oči.“

V tu chvíli se prý probral ze své strnulosti.

Ale místo aby odešel, přistoupil k  zemdlelému chlapci. Přes spoustu hlav, které ho zakrývaly a snažily se mu nějak pomoci, spatřil jeho pobledlou tvář. Prý se chlapec ještě otočil a podíval se mu do očí. A na ten pohled už nikdy nezapomněl.

Tehdy řekl otci, že se vše musí změnit.

Pohádali se. Otec ho varoval, že to není možné. Víš, kolik tohle všechno stojí peněz? Křičel na něho. Kolik musí platit lidem za práci a pak ty nešikovné děti! Ty si beztak nic nezaslouží! Všechny ty jeho návrhy a změny by vyšly na nehorázné peníze. A jim by nezbylo nic jiného, než nakonec všechno zboží zdražit. A kdo by ho pak chtěl koupit? Nikdo! Každý by šel raději jinam. Celý podnik by nakonec zkrachoval a ze všech by se stali ještě větší chudáci. Nic se měnit nebude! Jakkoliv budeš chtít přilepšit těm chudákům, obrátí se to jen proti tobě!

Rozhněvaný syn si oblékl pracovní oděv a ze zlosti začal každý den chodit do dílny, aby pracoval s ostatními. Dřel v továrně tvrdě jako každý další až do toho osudného dne, kdy se vážně zranil. A protože ještě neexistovalo očkování proti tetanu, zemřel na infekci.

Druhý mladší syn byl jiný. Zámožný pán chtěl, aby tedy on převzal jeho továrnu. Ale po předešlé zkušenosti s Adriánem mu raději zakázal, aby tam vůbec chodil. Tušil, že se řítí do záhuby. Jestliže nebude mít pokračovatele, všechno tohle pekelné bohatství skončí. A tak si najal manažery, kteří se mu o jeho podnik měli starat. A sám se vydal do důchodu.

Mladší syn Alexej byl umělec. Maloval hezké obrazy, ale téměř žádný neprodal. Užíval si krásy přírody a prý se ani nezajímal o to, jak se doma objevuje jídlo a další věci. Žil si svůj šťastný život. Když nakonec zemřel i zámožný pán, zůstával ve velkém domě docela sám. O nic se nestaral a nezajímal. Důležité pro něho bylo jen to, že měl vždy připravené jídlo, ustlanou postel a uklizený dům. S nikým se ani moc nebavil.

Vždycky byl velký samotář. Služebnictvo se ho stranilo a domýšlelo si o něm různé bláznivé historky. Že se prý v noci proměňuje ve vlkodlaka, že se nemůže nikdy podívat do zrcadla, protože byl ve skutečnosti upír. Ale že může za bílého dne chodit ven, protože má vždy přes sebe dlouhý plášť a vysoký klobouk. A to i v případě, že byla úmorně horká léta. Že v něm vládne zlý démon, a proto se mu nesmí nikdo nikdy napřímo podívat do očí po dobu delší jak dvě sekundy. Že na zdi svého pokoje má obraz ženy, která ho nestále pozoruje svým soustředěným pohledem a ovládá ho jako loutku. Byla to prý jediná žena, se kterou si rozuměl.

Sotva z toho něco mohla být pravda. Když však přišla i jeho poslední hodinka, zůstal nadobro sám ve svém pokoji naproti obrazu ženy, která se na něho pořád dívala.

Pokračování zde. – Připravuje se.

člověk Leonardo da Vinci

Martina Boučková

2 komentáře

Zanechat Odpověď

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

error: Content is protected !!