plot ke strašidelnému domu
Domov ztracených duší

A tak jsme se vydali do toho domu

Třetí pokračování strašidelného příběhu Domov ztracených duší.
Předchozí díl zde

Vzal jsem za kliku. Branka byla zamčená. Ale všiml jsem si, že laťka u plotu je uvolněná. Strčil jsem do ni rukama. Moc to nešlo, jen tolik, aby dovnitř mohli proklouznout dva kluci.

„Nedělej to,“ špitl Vojta.

„Nemusíš jít se mnou,“ řekl jsem. „Ale ne že mě práskneš!“

Proklouznul jsem dovnitř.

„Vašku! Vašku, nedělej to! To se nesmí!“ popotahoval Vojta.

Jenže já už byl na cizím pozemku. Už jsem byl na zakázaném území. Trochu jsem se chvěl, ale protože brácha byl pořád na silnici, cítil jsem se najednou mocnější a silnější.

„Tak pojď a neblbni,“ dodal jsem na povzbuzení. A tak se za mnou rozběhl.

Kolem domu byla neudržovaná předzahrádka plná divoké i uschlé trávy a trní. Cesta ke dveřím byla sice vydlážděná kamením, ale místy porušená a prorostlá plevelem. Z obou sousedních stran a podél hospody se táhla vysoká zeď postavená z řady vrstev placatých kamenů. Takže vůbec za ně nebylo vidět. Přistoupil jsem ke dveřím. Barva na dveřích se sloupávala do mnoha roztřepaných proužků, jako by se dveře samy chtěly svléknout ze starého kabátu. Naklonil jsem se, abych se podíval klíčovou dírkou. Nevím, proč jsem to dělal. Že snad uvidím uvnitř světlo? Nebo klíč v zámku? Po pravdě jsem neviděl nic. A tak jsem vzal za kliku. A bratr opět poodskočil o dva kroky vzad.

klíčová dírka ve strašidelném domě

Nemůžu se zlobit.

Děláme něco zakázaného a přitom dobrodružného a on je opravdu ještě malý. Ale protože jsem byl přesvědčený, že tam nikdo není a všechno, co se o tom domě říká, jsou jen povídačky, chtěl jsem za každou cenu dovnitř, abych dokázal, že já se jen tak zastrašit nenechám.

Jenže jsem se hned pořádně vyděsil. Klika povolila. Dveře byly odemčené! Co to znamená! Mýlil jsem se? Skrývá se snad někdo uvnitř?

„Co když tam opravdu někdo bydlí?“ přemýšlel stejně Vojta.

„A kdo by asi?“ bránil jsem se vlastnímu strachu.

„Třeba nějaký lupič!“

„Co by tady kradl! Poštu?“ pokoušel jsem se o vtip.

Dveře se s vrzotem otevřely. Připadalo mi, že ten příšerný zvuk musí být slyšet do velké dálky, dokonce až u nás doma. Až tak jsem se třásl strachy. Chodba byla úzká, tmavá a po zdech byla spousta pavučin a černých skvrn. Možná od sazí. Také jsem viděl pravidelné čtvercové a obdélníkové šmouhy. Nejspíš tu dříve visely obrazy, které někdo odvezl pryč. Možná tu nakonec byl lupič, pomyslel jsem.

Potichu jsme vstupovali.

Na konci chodby stály další dveře. Natáhl jsem ruku a přitom jsem opravdu slyšel, jak mi hlasitě buší srdce. Než jsem se však stihl kliky dotknout, sama pomalu klesla. Někdo musí být na druhé straně! Dveře se otevřely. S křikem jsme se s bráchou rozeběhli zpátky k hlavním dveřím. Bum. Zabouchly se. Viděl jsem velký železný klíč na ošumtělém provázku, jak se zasunul do zámku a dvakrát otočil. Pak vyklouzl a pověsil se na háček na zdi. Dost vysoko. Nedosáhl bych na něj, ani kdybych se postavil na špičky. Ale hlavně! Strašně jsem se bál. Myslím, že bych ani neměl odvahu se ho dotknout.

„Vašku, co je to? Co se to děje?“ vzlykal Vojta. „Tady opravdu straší!“

Přitiskl jsem se ke zdi. Chvíli se díval na zamčené dveře a hned zase na druhou stranu, kde zůstaly otevřené do haly. Co teď? Brácha se každou chvíli rozbrečí. A co nás čeká tam? Že by nakonec všechny ty báchorky byly pravdivé?

„Já chci domů! Vašku, já chci domů!“

Přitiskl jsem si jeho hlavu na srdce a řekl: „Brácha, neboj. To bude dobrý. To se vysvětlí.“ Ale sám jsem byl strachy bez sebe.

„A jak se dostaneme domů?“ naříkal.

„Ještě ne,“ chlácholil jsem ho. „Neboj. Ten dům chce, abychom šly dovnitř, tak to uděláme.“

„Jenže já se bojím.“

„Já vím, brácho, seš malej, ale neboj se, já tě ochráním.“

Kdyby tak věděl, jak jsem se cítil, jenže mu nezbývalo nic jiného, než mi věřit. Chytl mě za ruku, stejně jako vždycky drží mamku, a postupovali jsme chodbou k otevřeným dveřím do haly. Samozřejmě, že jsem se chvěl strachy, že se nám těsně před nosem zavřou. Dokonce jsem ve svých myšlenkách děsil představou, že by se stěny v chodbě začaly k sobě přibližovat a strop klesat a já bych jen klečel, objímal Vojtu a křičel: „Promiň, bráško, promiň, byl to hloupý nápad, promiň!“

staré schodiště ve strašidelném domě

Strach byl větší než můj rozum. Nic takového se nestalo a my jsme se dostali do velké haly. Studené a šedivé. Rovně vedly dva schůdky dolů k obyčejným dveřím, nejspíš do sklepa. Vlevo pak na konci chodby mířilo nahoru široké kamenné schodiště. Všude po zdech byly světlé obdélníkové otisky, jako by tam dříve visely obrazy. Podél zdi u schodiště vyčuhovaly kovové nástavce. Asi v nich byly dříve přidělané louče nebo v té době nejspíš pradávná elektrická osvětlení. Ale nic z nich nezbylo. Z oken horního patra se na schodiště táhlo slabé světlo. A tak jsme mohli postupovat dál.

V mezipatře stála zvláštní dřevěná socha. Už jsem něco podobného viděl. Ale tohle bylo jiné. Na kříži, který ale spíš připomínal kmen stromu s třemi hlavními větvemi s listy, byla přibitá postava chlapce. Možná tam měl být Ježíš, v tomhle se moc nevyznám. Jenže ve skutečnosti to byl asi desetiletý kluk. Měl rozčepýřené vlasy a pootevřené rty. Jako by chtěl něco říci. Jako by měl hlad. A jeho oči se nedívaly nahoru, ale přímo na nás.

„To je fakt dost děsivá socha,“ řekl Vojta. „A co to má v těch rukách?“

Zaměřil jsem se pohledem: Ten dřevěný kluk byl ke kmeni stromu přibitý velkými kovovými ozubenými kolečky. A z boku mu čouhal opravdový zkroucený drát.

Pokračování zde

Martina Boučková

Jeden komentář

Zanechat Odpověď

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

error: Content is protected !!