„Budeme si hrát?“ vyprskl ten cizí kluk

Byl oblečený jak ze starého filmu a hlavně měl na sobě kraťasy a žádné boty, i když v tom starém domě byla docela obstojná zima.

„Co seš zač?“ zeptal jsem se. Vojta se schovával za mými zády, ale moc dobře si toho kluka prohlížel. Ty jeho roztřepané umouněné vlasy a potrhanou košili a špinavé nohy.

„Čeněk. Uděláme si branky, jo? A budeme čutat.“

„Počkej, ty jako chceš s tímhle tady hrát fotbal?“

„Jasně, kopanou. Copak to neumíš?“

„O to nejde. Ale kde ses tady vzal? Vždyť tady přece nikdo nebydlí. A nikdo sem nesmí,“ divil jsem se.

„To bych se mohl zeptat stejně. A vy dva tady jako děláte… co jako?“

„Jsou to zloději,“ opáčila paní v rámu.

„My teda nejsme žádní zloději!“ rozčilil jsem se.

„Nejsme zloději,“ přišpitával Vojta.

„Tak co tady děláte? Přišli jste si pro poslední obraz, co tu zůstal! Ale mě nedostanete!“ A hned se zamračila, až její celá tvář zrudla a červená barva se začínala rozlévat i po zbytku obrazu až ke starému rámu, který přitom vydával praskavé zvuky.

A to bylo hodně divný. Jednak proto, že původní obraz byl černobílý. A když odmyslím, jaký je to nesmysl, aby na nás mluvila nakreslená paní, tak přece ani není možný, aby ještě přitom měnila barvy a vzteky drtila rám. A co je to v tom koutku? Že by jiskřička?

„Počkej, neblázni.“ Přiběhl k ní ten cizí umouněný kluk a přitiskl prsty na jiskru v rámu. „Málem jsi chytla, Amálie. Oni nejsou zloději, že ne?“ obrátil se na nás. „Co by tady taky kradli? Nic tu nezbylo. A ty jsi neuloupitelná, to se přece všude ví, že jo, kluci?“

Přitakávali jsme, i když jsme o žádné neuloupitelné Amálii nikdy neslyšeli.

„Nesmíte ji takhle rozčilovat,“ dodal. „Kdyby to přehnala, mohla by vzplanout. A s ní by pak shořel celý dům.“

„A co je to vůbec za paní?“ zašeptal Vojta.

Jenže ta osoba měla nejspíš hodně dobrý sluch, protože hned na to hlasitě zařvala, až zrudla s obrazem i půlka zdi: „A ven!“

Tak jsme se lekli, až jsme vyběhli přes vedlejší místnost ke schodišti a zastavili se až u té podivné sochy. Čeněk nepřicházel. Nejspíš byl na její výstřelky zvyklý, nebo ji uklidňoval.

„Třeba už tam hoří,“ dodal Vojta. „A on to tam musí hasit.“

Pokrčil jsem rameny, že nevím, a pak jsem zalapal přes nosní dírky, jako že necítím žádný kouř, tak se asi nejspíš neděje nic hrozného.

„Víš, co je zvláštní?“ pokračoval Vojta.

„Tady je všechno zvláštní,“ řekl jsem rozmrzele.

„To ano, máš pravdu, nic tu není normální. Ale já myslel. Podívej se na tu sochu. No, nevypadá jako Čeněk?“

Měl pravdu. Vypadala. Jenže ta socha i ten obraz tu přece musely být pěknou řádku let. Možná klidně sto let. Nebo ještě dýl. A to by přece nemohl být ten kluk. Jenže stejně tak by se neměla oživovat tvář v obraze.

„Takže ten kluk je jistojistě duch!“ řekl stroze Vojta, aby hned rozhodně přidal: „A to já tady nebudu. Já jdu domů!“

Scházel po schodech. Na třetím se za mnou otočil. „A ty jako nejdeš?“

Nechtěl jsem. Konečně jsem se sem dostal. „Chtěl bych se dozvědět víc. Počkej, Vojto, no jen řekni, kdy máš možnost se setkat s opravdovým duchem?“

„Nikdy a nikdy to nechci. Jsou nebezpeční.“

„Jak tohle můžeš tvrdit? Copak ti někdy nějaký duch něco udělal?“

„Tak to teda já moc dobře vím, jak to chodí,“ čertil se Vojta. „Už jsem viděl hodně filmů.“

„Jenže kreslených a vymyšlených.“

„Ať si. Ale viděl!“

Neměl jsem sílu se s ním hádat, chtěl jsem ho přemluvit, aby zůstal. A pak moji snahu přerušil Čeněk. V tu chvíli stál hned na kraji schodiště. Ani jsem si nevšiml, že by kolem mě prošel. Takže to potvrzovalo mou teorii, že musí být duch. Ti totiž mohou být neviditelní!

„Co se tady hádáte?“ zlobil se. „Sotva jsem stihl uklidnit Amálii, ještě abych uklidňoval vás?“ A překřížil ruce, abychom viděli, že je hodně naštvaný.

„My se nehádáme. My jdeme domů!“ řekl rázně Vojta.

„Ale proč?“ Hned k němu Čeněk přiskočil. Díval se na něho s prosíkem. „Proč byste chodili! Vždyť jste sotva přišli. Kašli na Amálii. Ona je prostě taková. No. Panovačná. Navíc ji štve, že je jen kopie. Jako chápeš, ne?“

„Ne, nechápu a nechci chápat,“ pořád se zlobil Vojta.

„Co je s ním? Ale ty ještě nepůjdeš, že jo?“ podíval se na mě.

„Čeňku, vážně, ty jsi duch?“ zeptal jsem se napřímo.

Pokračování brzy.

Martina Boučková