Klika k strašidelnému domu
Domov ztracených duší

Náhle jsem uslyšel zvláštní zvuk z horního patra

Čtvrté pokračování strašidelného příběhu Domov ztracených duší. Předchozí díl zde.

„Co je to?“ Vojta se ke mně ještě víc přitisknul.

„Asi vítr. Je tam přeci jenom to rozbité okno. Po včerejší bouřce. Pojď se tam podívat.“ Možná se ve mně probudilo trochu sebevědomí. Už bylo na čase. Ta věc s klíčem a zabouchnutými dveřmi se určitě vysvětlí. Dveře se mohly zavřít průvanem. A ten klíč? Netuším. Nevím! Třeba nějaký mechanický zámek? Nesmysl. Nevím. To se vysvětlí, určitě se to vysvětlí.

Chodbu v horním patře oddělovaly troje dveře. Jen jedny ale byly otevřené dokořán. Do nich jsme vstoupili. Přivítala nás široká místnost, nejspíš jídelna. Velký dřevěný stůl, ale jen tři židle, velká pec a na ní položené kožešiny. Snad byly dříve bílé, teď už jen šedé. Nějaké haraburdí a pootevřené dveře vpravo a vlevo. Letmo jsem si prohlédl prostor a nejprve nakoukl doprava. Dříve tam asi byla koupelna. Velká kovová vana na nožičkách a vedle ní pohozené kýble. Nebyly tu vodovodní kohoutky, takže se sem nosila voda po kýblech? Místnost působila dost chladně. Mýt bych se tam určitě nechtěl.

Dveře nalevo vedly do dalších dvou místností. Obě byly větší než můj dětský pokojík. Ale nebyl zde vůbec žádný nábytek. Byly opuštěné s šedivými zaprášenými zdmi plných pavučin, ale pěknou dřevěnou podlahou, která při chůzi vydávala praskavé zvuky. A jednou zvláštností! V posledním pokoji na zdi ještě zůstal viset jeden obraz. I když kolem byla spousta šmouh od dřívějších rámů, tenhle si nikdo nevzal.

Byl na něm portrét nějaké ženy.

Image Alt
Amálie Mánesová, wikipedie

Díval jsem se na její tvář a měl jsem pocit, že mě taky pozoruje. Vypadala mile a trošku smutně. Vlasy měla spletené do copánků a ty pak ještě do drdolu a v něm měla připevněnou květinu. Seděla v křesle v šatech s nadýchanými rukávy jako balony. Byl to hodně starý obraz, už se přes něj také táhly pavučiny.

„Kdo je ta paní?“ zeptal se mě Vojta.

Pokrčil jsem rameny. „Někdo z minulosti.“

„A proč se na nás dívá?“

„To se ti zdá. Jednou jsme byli se školou na zámku na výstavě a tam nám průvodce říkal, že dřív malíři uměli namalovat obraz tak, že to vypadalo, jako by se na nás odkudkoliv díval. To není doopravdy.“

„Tak jo. Ale proč je tu jediný?“

„Asi nemá žádnou cenu. Tak si ho zloděj nevzal,“ dodal jsem lhostejně.

Oči ženy se odvrátily na druhou stranu. Vojta si toho nevšiml, protože se díval zrovna jinam, ale já ano. A nedokázal jsem si to vysvětlit. Co to mělo znamenat?

Zvedl jsem prsty a drze jsem před ní lusknul. Ozvalo se: „Oh!“ a v tu chvíli měla ruce před obličejem, jako by se bránila.

„Vašku, co je to!“

„Ty jsi živá?“ zeptal jsem se jí.

Ale ona opět složila ruce na šaty a tvářila se jako předtím. A tak jsem se ukazováčkem dotkl její ruky. Nevím, co jsem čekal, ale nic se nestalo. Zase to byl jen obraz.

„Nechtěl jsem tě vyděsit, jen jsem zvědavý,“ řekl jsem. Ale obraz se tvářil jako obraz: bez pohnutí, jako bych si všechno jen vybájil ve svých představách. Vojta mě pozoroval s podivným nedůvěřivým výrazem.

A tak jsem si olízl dva prsty a postavil je před plátno. Někdo nás zamknul ve strašidelném domě a tenhle začarovaný obraz se bude tvářit jako by nic?

„Nechci ti ublížit, ale tohle není fér,“ mračil jsem se.

Ženě v rámu se nejprve začalo krčit čelo.

Byla určitě nervózní a strachy bez sebe, že bych ji rozmazal. Ale to já bych opravdu nikdy neudělal. Jenže mě nenapadlo nic jiného, jak ji donutit k vysvětlení, co se tu děje. Za pár vteřin to opravdu nevydržela a vyprskla: „Nech toho! Víš, kdo já jsem?“

„To teda nevím. Kdo jsi?“

„Vašku, ten obraz mluví?“ Ale vůbec jsem ho nevnímal.

„Je mi to jasný. Kdo by se o mě zajímal. Kdepak! To mí bratři, ti byli pro svět zajímaví! A co já? Vzduch. Jenže kdo se nakonec o ně musel starat?“

„Tak kdo jsi?“

Sklopila smutně hlavu a špitla. „Ale to je jedno. Stejně jsem jen kopie.“

„Kopie? A koho?“

Pokrčila čelem. „Jmenuji se Amálie. Amálie Mánesová.“

Jenže když viděla, že ani tentokrát se netvářím, že bych rozuměl, smutně oddechla. „Copak tobě nic neříká jméno Mánes? Mánes, slyšíš? A já jsem právě Mánesová… Stále nic? To snad není možný! Copak svět na naši rodinu zapomněl? Nic ti neříkají jména jako profesor Antonín Mánes, Quido Mánes, Josef Mánes?“

Pokrčil jsem rameny.

Žena se zatvářila dost trpce. „Nic netrvá věčně. Otec měl pravdu. Proč bych se pídila po nějaké slávě. Ve křoví jsem zůstávala, abych se o bratry starala a ti mohli svůj talent zvelebovat a co z toho! Ani že by Pepi neutkvěl nikomu v paměti! Inu, sláva, polní tráva. Uběhne čas a nikdo ani nevzdechne. Kéž bych se tohle nikdy nedozvěděla!“

Mluvila prapodivně, ale neměl jsem čas to řešit, protože najednou se z rohu místnosti ozvalo: „Hele, chytej!“ A cosi letělo vzduchem. Nestihl jsem ani pořádně zaostřit, ale jak mi ta věc skončila v rukách, všiml jsem si, že to byl hadrový míček. Takový docela šišatý, neumělý. Jako když si svážete dohromady hadříky a nacpete je do děravé ponožky.

Pokračování zde

Martina Boučková

2 komentáře

Zanechat Odpověď

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

error: Content is protected !!