letní louka na vesnici
Já a Anastázie,2. díl

Krajina zdivočelých bratránků a ochočených slepic

Krajina zdivočelých bratránků

Jak by mohl vypadat druhý díl knížky Já a Anastázie, Sedmikrásky pro dědečka? V roce 2019 jsem ho začala psát. Svého vydání se nejspíš nedočká. Ale co již vzniklo, si můžete zdarma přečíst na pokračování. Toto je druhá kapitola druhého dílu. Předchozí díl naleznete zde.

O knížce Já a AnastázieJak by mohlo vypadat pokračování
Bonusový příběh Cesta do země malovaných plakátůA nyní se pouštíte do čtení: Krajina zdivočelých bratránků a ochočených slepic

V Hradci jsme nakonec byli ze dvou týdnů jen jeden.

Ale to bych předbíhala. Celý to byla pohroma a myslím si, že si naši budou příště hodně dlouho rozmýšlet, zdali se ještě někdy vydáme za mými bratránky, nebo si je nedej bože ještě pozveme k nám domů.

Nejprve to ale začalo docela dobře. Strejda sekal trávník benzínovou sekačkou. Říkal, že se cítí skoro jako farmář se svým traktorem. Ale ve skutečnosti jen pevně držel rukojeť a chodil a hodně mi to připomínalo mamku, která takhle chodí s Ádou, když sedí v golfkách. Akorát že strejda tam místo dítěte kupil v přiloženém koši nasekané kousky trávy.

„Tohle je něco jako fitko,“ poznamenal, čímž chtěl zdůraznit, že se u toho sekání pořádně nadře.

„Ale kosou bys to nezvládl!“ provokoval ho můj táta.

„To víš, že zvládl, jenže na to musí být větší porost, ne takový mešíček, co mi tu roste. Ten si jenom stříhám a češu, aby byl tak akurát.“

A už vím, odkud má táta to akurát. Ono se to nejspíš traduje z jeho rodiny. Protože strejda je vlastně bratr mého táty.

„Ale viděl jsem, že jak jsme sem přijížděli, že jsou tu nějaký luka. Zarostlý. Jako by se o ně nikdo nestaral,“ řekl táta.

Strejda se zastavil, opřel se loktem o rukojeť sekačky a dlaní o svou bradu, jako by stál u nějakého vysokého barového stolu, a dodal: „Takže ty jako říkáš, že jim to tam máme posekat, jo?“

„A kosu máš?“

„No, nemám.“

„Tak jak můžeš říkat, že bys to kosou dal!“

„Copak jsem nějakej … ten? Viděl jsem to na internetu. Co by na tom bylo! Vždycky jsem měl ve škole z dílen a z tělocviku za jedna a víš, když táta potřeboval s něčím pomoct, řekl si vždycky mně.“

„Protože já jsem byl zatím ve škole,“ kabonil se můj táta.

„Nemachruj, šprte, někdo má vejšku a někdo barák,“ vytahoval se zase strejda.

„Tak Southfork to zrovna není,“ zašklebil se táta lišácky.

„Mami, co je to Southfork?“ zeptala jsem se, zatímco jsem ji tahala za rukáv, aby se na mě podívala, protože jsem z toho měla akorát tak pocit, že obě, mamka a teta, se dohadováním těch dospělých chlapů jen výtečně baví a snad se i sázejí, jak to dopadne.

„To je z jednoho starého seriálu. Takový obrovský ranč,“ odpověděla mamka.

„Aha, takže táta chce říct, že to tu má strejda vlastně malý, dobře,“ přikývla jsem.

„Southfork to sice není, ale svoje kvalitní stránky to třeba má. Podívej, máme tu zahradu, ovocné stromy, pořídili jsme si i slepice, psa a kočku. A to jsou teprve začátky.“

„Ale kosu nemáš!“

„Nemám, ale!“ zdvihl významně ukazováček. „Soused má. A já se ho zeptám, jestli mi ji půjčí.“

Krajina zdivočelých bratránků

Soused, postarší pán, sice půjčil, ale ne jen tak.

Vydal se s nimi, vzali hned tři, každý z chlapů držel jednu. A pravda je, že táta a strejda se u toho tvářili tak pyšně, jako když se vojáci vrací z vítězné bitvy.

Nedalo nám to a hned jsme se k nim připojili. Mamka chtěla nejdřív vézt Ádu v golfkách, ale protože byla upozorněna, že nepůjdeme zrovna pohodlným terénem, vzala ho raději do náruče. Teta hvízdla na dva prsty a kluci vykoukli z oken.

„Jdete se taky podívat, jak táta zlomí kosu o trávu?“ zavolala na ně. A kluci neváhali a nechali všeho být a seběhli dolů.

„No to je podpora, Drahá,“ řekl strejda. Teta se totiž jmenuje Drahomíra. Možná pro někoho neobvyklé jméno, ale ve skutečnosti jich je prý v Česku ještě víc jak čtrnáct tisíc. Aspon to říká strejda. Zvykl si ji říkat zkráceně Drahá, ale někdy, když prý hodně škemrá, tak jí říká „Drahá Mirko, moje Drahomírko“. Většinou prý, když dostane neodolatelnou chuť na něco sladkého, ale ta mlsná je prý nevypočítatelná. Často takhkle stojí u potravinové skříňky a nic mu není dobrý. Pak mu teta Draho Mírka něco připraví a on si u toho spokojeně pomlaskává.

Vydali jsme se všichni za těmi třemi Mušketýry a já byla mezi kluky, protože pořád z kapes od tepláků vytahovali lentilky, tak jsem to měla i se svačinou. Když jsme dorazili na luka, začal soused brousit kosu a ukazoval chlapům, co mají dělat. To bylo ještě v pořádku. Pak jim předvedl, jak se mají správně postavit, jak přiložit kosu a rozmáchnout a setnout. A to už byla opravdu zábava. Strejda se teda rozmáchl pořádně, ale špatně to vytočil, takže kosou zcela minul všechny stonky, až v závěru lehce strčil do vrcholků, že odlétly některé drobné kousky a bílé kvítky jetele.

A strejda se hned zpříma postavil a řekl: „Tak vidíš.“

„Co vidím? Tady nejsi u holiče, když sekat, tak sekat,“ řekl na to můj táta. A také se postavil, rozmáchl a zapíchl špičku kosy do hlíny a nešlo mu to ven.

„Pánové, ne že mi je zničíte,“ zlobil se soused.

„Jestli vám ji zničí,“ přidal se strejda, „on byl vždycky tak trochu přetrhdílo, já vám koupím novou, o to se nebojte.“

Soused byl z těch dvou značně v rozpacích. Začalo mu docházet, že tohle asi nebudou jen tak obyčejné lekce správného zahradníka a chalupáře, ale že tu jde nejspíš o popichování dvou krocanů.

Strejda se znovu rozmáchl a tasil svou zbraň, kosu, do vysokého porostu, až opadlo trochu stonků, jenže z toho bylo jen takové střapaté býlí. Takhle posekaná tráva nemá vypadat. Soused jim znovu ukazoval, opravoval postoje, chytal za ruce a oba chlapi se snažili. A pak se jim do toho začali motat i bratránci, že prý to taky zkusí.

„To je jen pro zralí chlapi,“ dodal můj táta.

„Já jsem zralej až až,“ na to Aleš.

„Dřív chodila děcka na pole pomáhat už odmala,“ přidal se soused.

„Jenže my nemáme sjednané úrazové pojištění,“ zase na to teta. „Takže kluci se budou jen dívat.“

Po čase nás to ale už tolik nebavilo, protože jak táta tak i strejda to vzali dost vážně, a pořád se jen stavěli a máchali kosama, až mi to připomnělo jeden dokument o golfu, kde se také pořád dokola opakovalo, že důležité je, jak se k tomu postavíte, jak skloníte hůl a jak za to vezmete. Tak jsme se pak šli radši všichni po těch lukách projít s tím, že teta ještě zvolala: „Doufám, že se za pár hodin sejdeme na konci. Dejte tomu, pánové, pěknou fazónu.“

Večer pak táta učil strejdu tak zvaný mašličkový steh. To je tak, když nastříháte z náplastí spoustu mašliček a přikládáte na zraněné místo, aby dobře srostlo. Na tu ránu na lýtku, kam se po několika desítkách minut strejda kosou seknul, jich nakonec potřeboval přesně šest.

Spoustu věcí jsem dokumentovala na svém mobilu a mohla jsem pak Alče poslat zajímavé fotografie z této nebezpečné výpravy za krásami přírody. Do deníku toho napíšu hodně, ale takovéto momentky je potřeba sdílet hned, aby si to i moje nejlepší kamarádka užila ještě za čerstva.

„No, ještěže si tu nohu neusekl celou,“ odepsala mi.

„To mě ani nestraš. Jsem ráda, že už jsme byli pryč a neviděla jsem, jak se to celé seběhlo.“

„Takže si do svého deníku můžeš napsat: první den, první úraz.“

louka s rosou

Stejzi mi pak poslala obrázek svého nového domácího mazlíčka.

Táta jí před pár dny pořídil morče.

„Jak se jmenuje?“ zeptala jsem se hned. Protože každý domácí mazlíček musí mít jméno.

„Hugo. To byl tátův nápad. Prý podle jednoho francouzského spisovatele. Ale to se pak nečte Hugo, ale Ígo, jenže já mu budu stejně říkat pořád Hugo. Znáš tu kreslenou pohádku o ošklivém hrbáčovi Quasimodovi, jak zvonil na ty velké zvony a zamiloval se do té černovlasé dívky?“

Odepsala jsem, že znám.

„Tak to natočili podle jeho knihy.“

„Ale proč tvůj táta dává jméno morčeti po nějakém francouzském spisovateli?“

„On tak pojmenovává všechna zvířata. Měli jsme kočku Sapfó a Agathu Christie a kocoura Stephena Kinga.“

„A kde jsou teď?“

„Sapfó byla hodně stará, táta si ji vzal už dospělou z útulku a asi před rokem nás opustila, Stephen King někam utekl za dobrodružstvím a Agathu bohužel někdo přejel. Má se Sapfó hrobeček vzadu za domem.“

„To je mi líto.“

„A taky máme rybičky, ani nevím, co je to za druh. Akorát že jedny jsou žlutý a druhé modrý a táta jim říká Ruchovci a Lumírovci. A dvě andulky, jedna se jmenovala Honoré a druhá de Balzac.“

„Tvůj táta dává zvířatům fakt zvláštní jména. Strejda tu má čtyři slepice, ani nechci vědět, co by tvého tátu napadlo.“

Na závěr mi ještě poslala krátké video morčete Huga, jak do sebe rychle souká pampeliškové listí a přitom očima bedlivě hýbá na všechny strany jako se dvěma hnědými korálky.

Myslím, že mít morče nebo kočku je lepší než rybičky, protože s těmi se člověk nepomazlí. Zase prý rybičky uklidňují. Někdo se rád dívá přes sklo na vodu, jak si tam pomalu proplouvají mezi rostlinkami nebo různými hračkami. U nás například v hale plaveckého bazénu mají obrovské akvárko a v něm model pirátské lodi, do které mohou rybky vplout a jiným otvorem vyplout. Když tam někdy s taťkou čekáme, až na nás přijde řada, tak se na ně ráda dívám, ale pořád chlupaté zvíře je prostě nejlepší.

„Honzo, jak se jmenují vaše slepice?“ zeptala jsem se bratránka.

„Nijak,“ odsekl.

„Jsou to prostě slepice, nic víc,“ dodal Pavel. „Taková hloupá zvířata.“

„Tak to si teda nemyslím,“ rozčílil se Aleš. „Náhodou, jsou chytrý jako psi!“

To mě teda překvapil, a tak jsem ho požádala, aby mi to názorně předvedl. Otevřel jim branku a začal na ně pomlaskávat: „Puťa, puťa, holky, ke mně!“ Na chvíli rozpačitě pohybovaly hlavou tu doleva, tu doprava, jako když si prověřují, že je vše kolem bezpečné. Možná právě proto, že jsem pro ně cizí, byly chvíli zdrženlivé. Ale pak se všechny svorně vydaly za Alešem. Kam se pohnul, tam šly za ním. Když zastavil, stály u něho. Jak se vydal na druhou stranu, hned ho následovaly. A když se rozeběhl pryč, rozeběhly se taky.

„Tak to je úžasný! Jak jsi to dokázal!“ divila jsem se.

„Vycvičil jsem je. Nic na tom není. Slepice vůbec nejsou hloupý. Jsou to náhodou moc chytrá zvířata.“

„A naučíš je ještě něco dalšího?“ vyzvídala jsem.

„Chtěl bych. Ale nevím co. Na spoustu věcí nejsou stavěný. Nemůžou třeba dělat kotrmelce, nebo se plazit po břiše jako pes. A taky neuletí, protože jim mamka přistřihla křídla. Ale něco vymyslím.“

Aleš si u mě získal respekt. A po pravdě jsem i přehodnotila situaci, že nejen chlupaté zvíře je super, ale slepici bych doma klidně mít taky mohla. Ani není tak velká jako hříbě, takže by klidně mohla s námi bydlet v bytě. A jak jsem tak dumala a slepice pobíhaly, došla mi jedna zásadní věc. Slepice se nijak nezaobírají hygienou a jak jdou, tak z nich občas něco vypadne. Hned mi došlo, že z tohoto důvodu slepice doma neprojde.

Psa měli zavřeného v takovém výběhu s boudou, ale když viděl slípky pobíhat po dvorku, nejdřív rozčíleně přimáčknul čumák k plotu a pak žárlivostí začal vztekle štěkat.

„A jak se jmenuje váš pes?“

„No, původně Ben, ale už nějakou dobu na něj naši volají jen Rafane. Protože pořád štěká, nebo když je puštěný, tak musí neustále něco trhat. Je strašně nevypočitatelný. Vůbec se s ním nedá ani hrát.“

„A ta kočka na okně?“

„Jen Míca. Přijde, nají se a hned je pryč. Nejlepší jsou prostě slepice. S nimi je tu největší legrace.“

Slepice běží na zavolání

Následujícího dne jsme se jeli koupat do místního písáku.

Říká se mu tak proto, že se tu dříve těžil písek. Protože ale kvůli horku je tam spousta lidí, strejda nás vzal na jedno místečko, kam se autem nikdo nedostane a musí se překročit nějaké překážky. Ale nakonec je tam příjemné soukromí.

Kluci se opravdu chovali jako zvěř. Skákali do vody s takovým řevem, až vyplašili všechny ptáky ve větvích. Mamka s Ádou byli na kraji, jen se cachtali, nebo si stavěli z písku a dělali bábovičky.

„O co, že tam uplavu dřív,“ řekl můj strejda a ukázal do dálky, kde byl menší ostrov s několika břízami.

„A kdo tvrdí, že jsi lepší plavec?“ na to můj táta.

„Hele, už se zase sázejí,“ ďoubla teta do mé mamky.

„Jak to vidíš?“ zeptala se teta.

„No, řeznou ránu už mají za sebou, tak že by křeč v noze?“

„Já tam za nimi ale nepolezu, abych je zachraňovala,“ prskala teta.

„Já ano!“ vypnul hruď Pavel.

„Já taky poplavu,“ hned se přidal Honza. A Aleš nic neříkal a už skočil do vody a plaval kraula.

„No to teda potěš,“ špitla teta. „Akorát se dostanu do televize. Nikdy jsem nechtěla být slavná, takže na sebe, pánové, dávejte pozor. Abych nebyla zoufalá matka roku! Která toho jinak krásného příjemného letního odpoledne ve…“ pak se podívala na hodinky, „čtvrt na dvě naposledy viděla svého muže a syny, když se hecovali, že doplavou k ostrovu uprostřed písáku, zatímco za běžných okolností nejsou ochotni k žádné fyzické aktivitě, ani nedoběhnou s košem, natož na nákup.“

Nevěděla jsem, co v tu chvíli dělat. Plavat s nimi, aby si nemysleli, že jsem bábovka a nedokážu to? Nebo zůstat s tetou, mamkou a Ádou, abych tím dokázala, že jsem rozumnější? Ale bylo to nakonec jedno. Protože chlapi neměli kvůli tempu čas si všimnout, jestli se ještě někdo další přidá, a plavali o sto šest, kdo bude první.

Vyhrála dvojčata. Nevím, jestli byl Pavel nebo Honza o něco dřív na břehu, protože z té dálky to nebylo vidět, ale pak je dohnal strejda, hned po té Aleš a můj táta byl poslední. Jejich hulákání a hvízdání bylo slyšet i na tu velkou vzdálenost.

„Tak to přežili,“ oddechla si moje mamka.

„Nechval dne před večerem. Ještě mají cestu zpátky,“ mrkla na ni teta Drahomíra.

„Snad se nebudou hnát hned a odpočinou si.“

Zatímco jsem se zahřívala na dece, protože navzdory parnému počasí voda nebyla zase tak moc teplá, dívala jsem se do mobilu, zdali mi Alča neposlala nějakou novou zprávu. U písáku je fajn, ale radši bych byla se svou kámoškou, protože si s ní rozumím víc než s klukama.

Poslala mi několik fotek Huga a k tomu připsala.

„Představ si, že pro mě táta napsal malou knížku, docela tenounkou, má jen dvanáct stránek. Je o morčeti Hugovi. Je v ní schválně takový nafrnílek a já se tam o něho starám. Víš, co to znamená? Začínám se bát.“

Podrbala jsem se na čele. Proč by se měla bát knížky? Tak jsem se stejně zeptala ve zprávě. Odpověděla hned.

„Vždycky když mi táta chtěl sdělit něco důležitého, tak mi to napsal. Ale ne přímo, napsal to jako pohádku, nebo příběh. Jenže mi to nikdy z toho hned nedošlo. Zase něco kuje a nemůže mi to říct na rovinu!“

„Tak se ho na to zeptej,“ odepsala jsem.

„A víš co? Já to neudělám. Když chce takovou hru, tak ji má mít. Už taky nejsem malá holka, takže bych tomu měla konečně přijít na kloub.“

„Prosím, prosím, pošleš mi to taky? Třeba bych ti mohla pomoci,“ žadonila jsem.

„Neboj, ofotím to a pošlu. Pak mi dej vědět, co si o tom myslíš.“

Byla jsem strašně zvědavá. Tohle jsem ještě nikdy nezažila. A až teprve večer mi v poště na mobilu přistály stránky. Bylo tam hodně obrázků morčete Huga. Její táta si dal skutečně práci s tím, že nafotil Huga u pampelišky, v kleci, v jejich ložnici, při procházce po chodbě, v roztomilém kloboučku a s malými brejličkami, na prťavé skluzavce a v mnoha dalších situacích.

Morče Hugo

Jmenuji se Hugo.

Tak začala první stránka, na které byl obrázek morčete ve velkých brýlích, díky nimž hned vypadalo chytřeji, než si jen člověk u takového hlodavce umí představit.

„Moje jméno je velmi neobvyklé a těžko byste na světě hledali dalšího takového. Jsem jedinečný svého druhu, inteligentní, krásný, úžasný a skromný. Mí zdivočelí předkové pocházejí z jižní Ameriky, ale já jsem tvor civilizovaný. Nedostal jsem se ke svým současným dvounožcům náhodou. Nějakou dobu jsem pobýval v neútulné dřevěné bedýnce spolu s dalšími svými kamarády, ale necítil jsem se tam dobře. Prostor byl příliš stísněný a zapáchající. Má krása a bystrý duch toužil po hezčím příbytku. A hlavně, cítil sem se příliš zanedbaný. Copak se dá v klidu žít mezi tolika bobky?

Potřeboval jsem víc světla a rozumnou lidskou společnost, protože ani já nejsem jen tak obyčejný hlodavec. Jsem příliš moudrý, než abych marnil dni s někým, kdo ani neocení můj zpěv, a místo toho ho zaměňuje jen za jakési kvikání. Ano, i hudebního nadání se mi dostalo.

A proto jsem brilantně využil příležitosti jednoho letního večera. Tehdy ten náš chudý statek navštívil pan Bardura. Zatímco on si myslí, že mě vyhrál v kartách, já moc dobře vím, že mé stěhování do lepšího bylo zapříčiněno mým hypnotizujícím pohledem, kterým jsem dvounožce přesvědčil, co mají dělat. Je to jednoduché. Stačí, když takhle přimhouřím ta svá hnědá očka a už jsou z nich korálky přání. Ať si myslí, co chtějí, já si teď hovím v nevídaném luxusu, a moc dobře vím, jak to doopravdy bylo.

Už dávno mi bylo zřejmé, jaké mám přednosti a schopnosti. Jsem rozený vůdce smečky! A i tuto novou smečku dvounožců povedu se ctí, jakou jim správné morče může poskytnout. Budu hrdě bojovat za jejich štěstí a vysokou gramotnost!“

Seděla jsem právě v obýváku vedle tety Drahomíry. Odložila jsem na chvíli čtení a zeptala se: „Teto, kolik váží gramotnost?“

„Co prosím?“ podivila se.

„No, jakou má hmotnost gramotnost?“

„Nevím, copak se dá gramotnost postavit na váhu?“

Podrbala jsem se na bradě, jako by mě ta otázka svěděla. Asi jsem to vzala za špatný konec. „Víš, teto, já vlastně nevím, co je gramotnost.“

„A k čemu to potřebuješ? To děláš o letních prázdninách úkoly?“ divila se Drahomíra. „To ti moji kluci,“ začala hned jako by z jiného soudku.

Zamračila jsem se. Dospěláci pořád říkají, že se nemá odpovídat na otázku otázkou. Ale když už s tím teta začala, pokračovala jsem: „Takže ty nevíš, co je to gramotnost?“

Polkla na sucho tak hlasitě, až jsem měla pocit, že jsem uslyšela docvaknutí záklopky hrtanu.

„To znamená, jestli umíš číst a psát.“

„Výborně, děkuji,“ nadzvedla jsem významně obočí a raději jsem odešla do naší společné ložnice. Protože jsem se bála o holý život, poprosila jsem, zdali mohu přespávat ve stejném pokoji se svými rodiči a Ádou než s bratránky.

Sedla jsem si na postel a pokračovala jsem ve čtení. Docela dlouho se morče vytahovalo, jak je úžasné a oblíbené, jak mu všechno sluší a všichni ho milují.

„I když si možná dvounožka Alenka myslí,“ píše ve své knížce pan Bardura, „že se stala mou novou majitelkou, samozřejmě tomu není tak. Toto je obvyklé u vrtichvostů neboli psů, kteří se tak snadno poslušně upoutají ke svému páníčkovi. U nás morčat a stejně tak u koček, je hned jasné, kdo komu velí. Rozhodně nemám v úmyslu poslouchat nějaké lidské příkazy. A jak zazpívám své vysoké cé, očekávám, že naopak Alenka okamžitě ke mně přiběhne, bude mě konejšit a hýčkat.

Jsem moc rád, že oba víme, co máme za práci. Já být roztomilým a moudrým vzorem a ona milou a usměvavou společnicí. Dobře jsem zvolil, když jsem si u nových dvounožců vybral právě ji. Hezky mi ozdobila klícku nařasenými záclonkami, hýčká mě jídlem, pořád si se mnou povídá a ochotně po mně vždy uklízí bobky. A nikdy se na mě nezlobí. Vždyť ono ani vlastně není za co.“

Najednou se prudce rozrazily dveře. Úplně jsem se lekla, až mi málem spadl mobil na zem. Stál mezi nimi Aleš a volal na mě: „Pojď honem, strejdové se zase sází.“ A ve stejný okamžik jsem ze zdola uslyšela: „Tohle zvládnu levou zadní!“

Odložila jsem mobil a běžela dolů přes kuchyň do jídelny. Mamka s Drahomírou se opíraly o kuchyňskou linku a popíjely nějaký voňavý čaj, zatímco si mezi sebou něco šuškaly o svých manželech.

„Jsou jak malí, tohle nikdy neskončí,“ podotkla moje mamka.

„Ale zase na druhou stranu, co vyvádějí tihle chlapiska, tak jsou naopak zase naši kluci klidnější. U nich nikdy opravdu nevím, jak to dopadne. Tady to zase jako pohromu nevidím.“

„Jenže co to mají za nápady? No, víš přece jak vypadal Karel, když doplaval zpátky na břeh?“ mluvila mamka o taťkovi. Nazpátek z ostrova se vrátil tak vyčerpaný, že brzy na dece usnul.

„Žádný atlet to sice není, ale zase tohle by mohla být zábava.“

Byla jsem strašně moc zvědavá, jaký si zvolili náročný úkol. A tak jsem nakonec jako opařená stála na dvorku, které slabě osvětlovalo žluté světlo, do něhož narážely můry bekyně mnišky. Když Pavel s Honzou každý přinesl po jedné malé tříkolce.

„Co to je?“ vyslovila jsem otázku nahlas, ačkoliv měla znít jinak: proč tříkolky?

„Staré, dobré, ale vydrželi. Nevýhoda mít dvojčata je ta, že všechno musíš kupovat dvakrát,“ řekla teta Drahomíra.  „To už bude aspoň osm let, co na nich jezdili.

„Ale vypadají dobře,“ dodala mamka.

„To je tím mdlým světlem. Počkej, až je uvidíš ráno.“

„Pokud přežijou tuhle divokou jízdu,“ poznamenala ještě mamka. A už se u kůlen na druhé straně dvorku připravovali oba tátové na start. Cíl byla hlavní brána.

Jak dosedli na malé sedátko, pod jejich tíhou se obě tříkolky lehce zabořily do vlhké hlíny. Pak se ani jeden nemohl podrážkou trefit do šlapek. Když už se podařilo nasadit jednu botu, při druhé málem spadli. Naštěstí náklony vyrovnávali koleny nebo alespoň převážením těla. Byl to nekonečný souboj dlouhých nohou s malými nízkými šlapkami.

„Takhle to nejde,“ zabručel strejda.

„Jak potom ti chlapi jezdí na těch malých motorkách? Vždyť tam přece ty nohy nějak musí nasoukat.“

„Ale tys říkal, že to dáš!“ hned se chytil strejda.

„Však taky dám! Máme špatnou techniku a v zadání nebylo odšlapat na dětské tříkolce, nýbrž cituji: o co, že nedojedeš na dětské tříkolce ani pět metrů, natož abys přejel celý dvorek!“

Oba se na sebe zadívali s vážnou tváří, a jak táta dořekl tuhle větu, jako by v nich hrklo. V tu chvíli táta i strejda začali těmi svými dlouhými nohami doslova po zemi pádlovat a odráželi se, jako by tříkolka byla jenom odstrkovadlo. Bylo to opravdu náročné a dost napínavé. Oba funěli, jak silně museli zabírat. A vypadalo, že jsou v obličeji už pořádně rudí, ale v tom mdlém světle toho opravdu mnoho vidět nebylo, takže nevím, jestli to nakonec nebyl jen optický klam.

Kluci křičeli a fandili strejdovi a já jsem se je snažila přehlušet svým pokřikem. Pes za plotem rafal jako o život a spustil takový štěkací alarm ke všem hlídačům ve vesnici, až sousedi na obou stranách i přes silnici vyšli k brankám, rozsvěcovali venkovní osvětlení nebo s sebou brali baterky a dívali se, co se to takhle pozdě večer venku děje.

Tentokrát vyhrál táta. Ne že by měl lepší fyzičku, ale spíš se strejdovi nějak zamotali nohy a přepadl na bok. Táta nadzvedl nad hlavu tříkolku s vítězoslavným pokřikem: „Jo, jo, jsem dobrej!“ A dokola radostně poskakoval.

Jenže život na vesnici je jiný než ve městě. Já už jsem byla dávno zalezlá v ložnici, za to lidé z okolí se začali shlukovat kolem strejdova plotu, povídat si, smát se a tu a tam něco ochutnávat.

POKRAČOVÁNÍ ZDE Létat opravdu neumím, zato padat ano

Morče vaří

Martina Boučková

2 komentáře

Zanechat Odpověď

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

error: Content is protected !!