bratránek trénuje slepice
Já a Anastázie,2. díl

Létat opravdu neumím, zato padat ano

Ráno jsem z okna viděla Aleše, jak drezuruje slepice.

Létat opravdu neumím

Jak by mohl vypadat druhý díl knížky Já a Anastázie, Sedmikrásky pro dědečka? V roce 2019 jsem ho začala psát. Svého vydání se nejspíš nedočká. Ale co již vzniklo, si můžete zdarma přečíst na pokračování. Toto je třetí a zatím nejspíš poslední část. První kapitola nese název Vysvědčení. Jenom růže nestačí, druhá pak Krajina zdivočelých bratránků a ochočených slepic. Právě vzhledem k výše uvedenému jsem v textu prozatím nepokračovala a věnovala se jiným projektům.

Než budete pokračovat ve čtení posledního příběhu: Létat opravdu neumím, zato padat ano, můžete se podívat na předchozí kapitoly nebo další příběhy:

Vysvědčení. Jenom růže nestačíMarkétky stránka – o knížce Já a Anastázie
Krajina zdivočelých bratránků a ochočených slepicBonusový příběh – Cesta do země malovaných plakátů
cvičené slepice

Chodil po dvorku a ony za ním jako vzorní pejskové. Když mě spatřil, jen houkl: „Pojď ven.“

Áda už byl taky vzhůru, seděl na polštáři u hlav mezi rodiči a maloval mámě modrou fixou něco obličeji. Všimla jsem si, že táta už byl celý počmáraný, stejně tak Ádovy ruce a pyžamo. Nechápu, kde k ní přišel, protože je má zakázané a já jsem si ani žádné fixy s sebou nebrala. Přemýšlela jsem, jestli mu ji mám vzít a naše vzbudit, ale nakonec jsem se raději jen potichu vytratila a pečlivě zavřela za sebou dveře. Stejně už je pozdě. A akorát by Áda začal křičet.

Aleš vyprovodil slepice zpátky na jejich místo a přivedl mě průchodem mezi dvěma dřevěnými kůlničkami na takový menší plácek.

„Tady to je teď naše menší schovka. Naši tu pak udělají altánek a bude se tu grilovat, ale teď tu trénujeme,“ řekl Honza a ukázal na spoustu starých matrací, položených na zemi.

„A co trénujete?“ zeptala jsem se a hned na to Honza s Pavlem začali různě poskakovat a dělat přemety a salta.

„Znáš parkour, že?“ zeptal se mě Aleš.

Kdo by dneska neznal! I někteří kluci z naší školy to zkoušejí. Ale to není jen tak. Udělat přemet a nezranit se. Jenže jsem musela uznat, že moji bratránci byli opravdu šikovní. Bylo poznat, že cvičí každou chvíli, kdy mají volno. A možná i proto jsem Honzu s Pavlem od začátku naší návštěvy ani moc neviděla.

„A ty netrénuješ?“ podívala jsem se na Aleše.

„Já nesmím. Mám hypermobilní klouby.“

„Cože to máš?“

„No, když jsem s klukama začínal, tak jsem si brzy vyhodil rameno. A když jsme byli u doktora, aby mi ho vrátil zpátky, tak mi řekli, že mám hypermobilní klouby, to je, že jsou jako volnější a některé věci bych raději neměl dělat, aby mě nemuseli každou chvíli v nemocnici skládat dohromady.“

„Chceš to taky zkusit?“ strčil do mě Honza.

Ale zakroutila jsem hlavou, že nemám zájem.

„Pojď se mnou,“ na to mě hned zase Aleš šťouchl do ruky a ukázal zpátky k tomu průchodu. Obě dřevěné stavby byly totiž od sebe vzdálené, asi jako jsou široké dveře. Prý tahle mezera je tam schválně, aby plácek za nimi mohl zůstat uzavřeným soukromým místem.

„Vylezem na střechu,“ řekl a ukázal na jednu z těch kůlniček.

„A proč?“

„Aby byla sranda.“

„A jak?“

„Takhle.“ Jak dořekl, hned se zapřel nohama o každou ze stěn a roztáhl ruce, až se jich prsty dotýkal. A pak posouval tu jednu nohu, tu druhou a ruce a než jsem se nadála, byl už nahoře, kde mezi kůlnami byl z každé strany trám, který objal rukama, přitáhl se silou nahoru a už na jednom seděl.

bratránek u kůlny

Tak parkour dělat nesmí a po stavbách šplhá nahoru jako opička? Podivila jsem se.

Vzápětí seděl na rovné střeše, nohama klimbal a smál se: „Polez! Polez nahoru, jestli to dokážeš.“

„Tak tohle teda nesvedu.“

„Ty nic nesvedeš! Přemet neuděláš a nahoru ani nevylezeš. Co ty vlastně umíš?“

„Tohle není fér! Já jdu pryč.“

„Počkej,“ zvolal ještě Aleš. „Vzadu je žebřík.“

„A tos to nemohl říct hned?“ zlobila jsem se. Jasně, musel se ukázat, jak to dokáže bez pomůcek. Když jsem se ale vydrápala nahoru na střechu, musela jsem uznat, že to zase nebyl moc špatný nápad. Nebyla to taková výška, ale za to velké dobrodružství. A pak dostal Aleš bláznivý nápad, že bychom mohli po střechách a trámech chodit z jedné kůlny na druhou. Přešli jsme jednou, dvakrát. A pak rychleji a ještě rychleji a pak jsem zaškobrtla, spadla dolů a zlomila si ruku.

Vůbec nechápu, že jsem se nechala takhle vyprovokovat. Vždyť tohle přece nejsem já! Mě baví něco objevovat a pátrat a ne se předvádět při hloupých kouskách. A ještě k tomu několik metrů nad zemí!

Brečela jsem jak malá holka a kluci mě doprovodili do baráku. Teta Drahomíra si v kuchyni zatím mazala housku taveným sýrem, podívala se na mě, jak jsem byla v obličeji špinavá od slz a hlíny, jak jsem měla své bílé triko zelené od trávy a hlavně, jak jsem si držela levačkou pravou ruku až po loket, protože mě ta ruka vůbec neposlouchala.

„Takže je to tady,“ jen zamumlala. Přistoupila ke mně blíž a opatrně sáhla na mou bolavou pravačku. Zasyčela jsem, až mi vytryskla slza, a ona dodala: „To bude zlomený.“

„A proč myslíš zrovna zlomený? Nemůže to být jen naražený?“ mračil se Honza.

„To se přece takhle hned nepozná,“ čertil se Pavel.

„Protože, milánkové, jste divá zvěř a ona na to není stavěná. Stačí chvilka nepozornosti a jak to dopadne? Jako bychom dali malé kuře doprostřed džungle! Vyprovokovali tě, viď?“ zeptala se mě.

Vzlykala jsem, ale lhářka nejsem. „Ne, můžu si za to sama.“

Drahomíra se mi nedůvěřivě podívala do očí. „Vážně? A co jsi teda dělala?“

Aleš syknul na náznak, abych mlčela. Ale to nebylo zapotřebí. Jsem přece dost chytrá na to, abych věděla, že si za to můžu sama. Nikdo mě nestrčil, nikdo mě nenutil.

„Blbnula. Teto, můžeš prosím dojít pro mamku a taťku?“

Brzy se ale strhla střeštěná groteska. V černobílém němém filmu by vynikla nejlépe. Mamka sešla po schodech dolů v náruči s převlečeným Ádou. Stěžovala si, že si počmáral celé pyžamko a má od toho ještě špinavé ruce, takže ho musí nejprve v koupelně pořádně umýt.

„Proč na mě všichni tak zíráte?“ divila se těm pohledům. „Ještě jsem se nečesala, ale snad nevypadám zase tak strašlivě!“ Protože ale kluci i Drahomíra společně jak sehraný tým si svými prsty pořád ukazovali na levou tvář, značně znejistěla. Nikde nebylo zrcadlo, aby se přesvědčila, co má s obličejem, a tak kvapně odcupitala s Ádou v náručí hned do koupelny. A pak se ozval křik. Už jí to došlo. Měla modře pomalovanou tvář. Postavila Ádu na zem a snažila se obličej umýt. Jenže to nešlo.

„Jak ses dostal k té fixe? A jak já to dostanu dolů?“

Drahomíra už stála mezi dveřmi. „Říkala jsem si dneska ráno, kam jsem ji dala. Měla jsem ji na kuchyňské lince vedle seznamu, co máme koupit. Chtěla jsem dopsat brambory, ale už nebylo čím.“

„Proč to nejde dolů?“ mračila se mamka a tvář už měla od drhnutí skoro celou červenou.

„Protože je to lihovka.“

To by ještě nebyla taková pohroma, stačí přece namastit pokožku nebo použít odlakovač na nehty nebo cokoliv s lihem, jenže to všechno funguje, když je kresba čerstvá. Jenže ta malůvka na tváři byla už delší dobu zaschlá.

„Co teď s tím?“

„Co nepůjde dolů, se zakryje make upem. Ale nevím,“ podívala se směrem do chodby, protože právě přicházel můj táta. „Jak bude slušet tvému choti.“

morče Hugo

Konečně doma!

„Divím se, že jsme tam vůbec přežili,“ povídám Alče, když jsme se už obě nacházely v mé laboratoři. Na pravé ruce jsem měla sádru od konečků prstů až po loket. Alča seděla naproti mě a s otevřenou pusou a vykulenýma očima jen poslouchala.

„Taťka už má na obličeji jen pár šmouh a zhubnul za těch pár dnů dvě kila. Mamka říká, že mu to sice neuškodilo, ale že jeho příbuzné by teď nějaký čas raději ani neviděla. Oni jsou fajn a vlastně to byla i zábava, ale já jsem radši doma. A co u vás? Přečetla jsem si celý příběh o morčeti Hugovi a možná tuším, co se děje.“

Nejvíc mě totiž zaujala ta část, kdy pan Bardura slovy morčete Huga popisuje jakousi přípravu na nové obří morče. Bylo to tam asi takhle: zhýčkaný Hugo, které si myslí, že ho všichni milují a Alča mu musí sloužit a vyhovět s čímkoliv, co si zamane, si začalo všímat některých drobností kolem sebe, které ho zneklidňovaly.

„Jsem nejšťastnější morče na celém světě,“ říká o sobě Hugo. „Nikdo na mě nekřičí, nikdo mi nic nenařizuje a jídla mám vždy dostatek. Někdy mám ale pocit, že i když mám vlastně všechno, jako by mi pořád něco scházelo. Morče je tvor společenský a čím více má přátel kolem sebe, tím je šťastnější. Čas běží, slunce vychází a zapadá a Alenka přichází a odchází. Nějaký čas jsem s ní a jsem tomu moc rád. Ale pak musím být bez ní a je mi smutno. Chvíli jsem se zlobil, proč odchází? Pak jsem ale začal pochybovat o své pýše. Copak mohu chtít a poručit, aby byla Alenka pořád se mnou?

Samozřejmě mám své kouzlo a mohu ji zhypnotizovat. A přiznám se, že jsem to párkrát udělal. Ale šťastný jsem byl jen z půlky. Začalo mi totiž docházet něco velmi důležitého. Až jsem se zhrozil, jestli nestárnu!

Zrovna jsem pozoroval, kam až se táhnou večerní stíny, když jsem dumal nad moudrostí velkorysích. Ta říká, že moudří tvorové si uvědomují, že i ostatní tvorové kolem se sami mohou rozhodnout, jak budou trávit svůj volný čas. A pokud se ke mně stále navracejí, je to jen důkaz toho, že jsem jim dobrý přítelem.

Nevím, jestli jsem z toho přemýšlení byl smutný, nebo unavený. Chroupal jsem si granule, i když mi v tu chvíli přišly sušší a ani mi moc nechutnaly. Nikdy jsem neměl moc rád změny. Většinou to znamenalo, že nesvědčí o ničem dobrém. Myslel jsem, že pokud se mám skvěle, jakákoliv změna mi může akorát tak vzít kousek toho báječného pocitu. A navíc mám na to čich. Jak se něco začíná měnit, hned mě svrbí čumáček.

A taky že to přišlo. Všiml jsem si, že dvounožci nastěhovali do domu další klec. Ale ne jen tak ledajakou. Není kovová, ale dřevěná. A nemá strop. A místo podlahy z pilin je tam měkkoučká matrace. Ta klec je obrovská. Kdepak pro jedno morče! A jak mě svrbí čumáček, klidně bych mohl vložit tlapku do odkvetlých pampelišek a ani bych nekýchl, že mám pravdu: ta klec určitě není pro mě!

Copak si chtějí dvounožci pořídit nějaké nové a větší morče?“

Potom ten nový Stejzi mazlíček několik stránek dumá, co se to může dít, ale asi nejdůležitější je okamžik, kdy popisuje, jak dvounožci přehodili přes tu novou klec velké bílé záclony, o hodně hezčí, než ty, kterými má on vyzdobenou svou klícku.

„A ty víš, co by to mohlo znamenat?“ ptala se mě Stejzi.

„Ne tak úplně, ale myslím si, že bychom to mohli vypátrat. Něco mi to ale stejně připomíná. Pojď se mnou,“ a přivedla jsem Alču alias Stejzi k otevřeným dveřím ložnice, kde spí mamka s taťkou a s malým Ádou.

„Podívej se tamhle do rohu.“

„Kam?“

„No, kde má Áda postel.“

„A co je s ní?“

„Ty to nevidíš? Je to jako v té knížce od tvého taťky. Je to obrovská klec, ale není kovová, je dřevěná. A místo podlahy  má měkkou matraci. Já si myslím…“

„Ty si myslíš!“

Ani jsme to nemohly vyslovit, jen jsme otevřely pusu dokořán a s úlekem si překryly ústa.

Sedly jsem si pak znovu vedle sebe na postel a chvíli jen tak mlčely. Stejzi byla hodně zaražená, a tak jsem čas vyplňovala tím, že jsem pokračovala ve čtení příběhu. Časem se totiž ze zpupného morčete stalo hodné zvířátko, které si uvědomilo, že další morče do rodiny je vlastně dobrá zpráva. Mohlo by mít kamaráda.

dětská postel jako klícka pro morčátko

Martina Boučková

Jeden komentář

Zanechat Odpověď

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

error: Content is protected !!