Vysvědčení. Jenom růže nestačí.

Zdá se mi to, nebo se opravdu školní rok přehoupl moc rychle?

Jak by mohl vypadat druhý díl knížky Já a Anastázie, Sedmikrásky pro dědečka? V roce 2019 jsem ho začala psát. Svého vydání se nejspíš nedočká. Ale co již vzniklo, si můžete zdarma přečíst na pokračování. Toto je první kapitola druhého dílu. Poslední den školního roku, děti čeká vysvědčení a po něm přicházejí letní prázdniny.

MARKÉTKY STRÁNKA VZTAHUJÍCÍ SE KE KNÍŽCE K NALEZENÍ ZDE

Pamatuji si, jak mi ještě v květnu připadalo, že to bude trvat celou věčnost, než konečně začnou letní prázdniny. A potom ty dny před koncem pololetí byly tak přeplněné písemkami a zkoušením a já se na ně musela pořád připravovat! Měly jsem tak málo času na naše průzkumné cesty a přitom prázdniny byly pořád daleko. Jako by se dny jen vlekly a trucovitě drhly o stránky kalendáře a vůbec se nechtěly překlopit k třicátému červnu. A někdy jsem se jen unaveně dívala z okna na ty rozkvetlé stromy, jako by snad bylo možné v dálce na obzoru vidět vyčuhovat první odlesky prázdnin.

Je obecně známo, že když se člověk na něco moc těší, tak má pocit, jako by čas šel proti němu a on nemá sebemenší šanci, aby se toho dočkal. Jako by dny ubíhaly úplně podle jiných pravidel. Někomu jinému, kdo má odlišné starosti, hodiny a dny běží pořád stejně. Ale nám školákům se prostě zpomalují.

„To jsou paradoxy, viď?“ zamumlal na to táta.

To už jsem slyšela mockrát. A taky četla v komiksu o Sherlocku Holmesovi. Nejednou to řekl směrem k doktoru Watsonovi, když chtěl poukázat na něco zřejmého, čeho by si přece musel každý všimnout! Ale kdepak! Všem to uniklo, jen Holmesovi nikdy.

Ale co ve skutečnosti paradox je, to jsem přesně nevěděla. On se totiž takový paradox nedá ani pořádně za co chytit. Není to věc, ani zvíře, neuteče a neschová se. Jen jako by chtěl poklepat neviditelnou paličkou kdesi v mozku a zvolat: „Haló, budíček, jsme tam, nebo nám zase uletěly včely? Jestli se nám zdá, že to, co se říká, běží proti sobě jako beran hlavou proti zdi, tak já, pan Paradox tvrdím, že zdání klame. Na nesmysly není čas: v nesmyslu smysl je skryt.“

Jako třeba to s tím, co bylo dřív. Slepice nebo vejce? To už jsme zkoušely i s Alčou, alias Stejzi, mou nejlepší kámoškou, jakou si holka dovede jen představit. A to jsem si ještě před pár měsíci myslela, že žádné kamarády nepotřebuju. Ona říká, že první musela být rozhodně slepice. Protože ta snese vejce a z něho časem zase bude další slepice. Ale to přece nejde. To dá rozum, že ta slepice, co snesla vejce, musela nejprve vyrůst z malého kuřete. A odkud se asi berou kuřata? Z vejce přece! No, doberte se začátku. Jako by pořád před vámi utíkal.

„Jedno je jisté,“ dodala jsem na závěr. „Kohout určitě první být nemohl. To by se to celé zaseklo…“

„A my bychom tu pak nemusely řešit takové hlouposti.“

„Ale to nejsou hlouposti,“ zlobila jsem se. „A já na to jednou stejně přijdu. To se musí zjistit!“

A pak se to najednou zlomí.

Stojím u katedry a předávám paní učitelce nádhernou červenou růži, za níž dostávám vysvědčení. Až teprve teď jsem si všimla, že se k jejímu konci přilepil zkroucený kousek náplasti s obrázkem malé myšky, protože s ní táta u snídaně zápasil, jelikož mu nešla dobře rozbalit z obalu, a proto si pak vzal jinou. Myslím, že ta další byla už bez obrázku. Ráno totiž táta ještě růži stříhal ostré trny, aby se prý nikdo z nás nepopíchal. A pak to byl on, kdo si zalepoval zraněné prsty.

Není to teda vůbec tak jednoduché, jak to vypadá. Nejde jen o to, že předám květinu a dostanu kus papíru. Ta červená růže o tom, co nakonec dostanu za známky, vůbec nerozhoduje. Ale zase je to moc hezký.

Zatímco všechny děti ze školy vycházejí jen na lehko a Marek ještě k tomu jen v přezůvkách, protože se tak těšil na prázdniny, až si zapomněl boty v šatně. A taky paní učitelky si odnášejí obrovské náruče květin, které voní už z dálky.

Známky jsem znala mnohem dřív, protože jak by řekla děda: „Přece vidíš, co se ti klube v žákovský.“

Klube, to je tak legrační. Klubou se kuřata, i když vůbec nejsou v klubkách.

„Milá Markétko, ale kuřátka, i když možná vypadají jako spousta žlutých malých klubíček, to, že se klubou, vzniklo ve skutečnosti od klobat, jak někde jinde říkají místo klovat,“ odpověděl mi tehdy,  děda. „Ona se ta drobná písklata tím svým malým zobáčkem prostě jen vyklovávají ven ze skořápky.“

Ale copak mají mé známky v žákovský taky zobáčky, aby se tedy proklovaly až do vysvědčení? Kdepak, s dědou nebyla nouze o zábavu. A s tátou jakbysmet. On se totiž po posledním rodičáku nadmul pýchou a jen dodal: „Není divu, vždyť seš chytrá po tatínkovi.“

Načež ho mamka zase dloubla do boku a významně si odkašlala, aby tím vyslala jasnou zprávu, že na mých dobrých známkách má přeci jenom také nějaké zásluhy. A tak táta dodal: „A taky po mamince… ano, po mamince jsi opravdu moc … krásná.“

A pak se ti dva začnou pošťuchovat a je s nimi zábava, ze které vzejde, že vlastně na mém hezkém vysvědčení bezpochyby pracovalo celé příbuzenstvo. Takže proč by nakonec se mnou nemohli všichni spolu stát s kytkou u katedry a nepodávali paní učitelce pravici? A ne tak lepkavou od čokoládového bonbonu jako měl Marek! On totiž taky slaví posledního června narozeniny a přinesl nám všem výborné mlsání. A pro sebe ještě více.

Ve třičtvrtě na devět už všichni ze školy odcházejí. Každý rok z toho mám smíšené pocity: na jednu stranu je to opravdu super. Konečně, konečně, konečně jsou prázdniny a nic už to nemůže překazit. Ale na druhou nevím, proč se to ve mně tázavě svírá, že odcházet ze školy po první vyučovací hodině je vlastně proti všem pravidlům.

„Ty jsi ale legrační,“ smála se Alča. „Odcházet ze školy po první hodině je proti pravidlům! Pojď honem ven, nechci, aby nás tu zamkli! Kdo zůstane ve škole poslední, ten ji bude hlídat celé léto! Místo školníka!“ chichotala se a utíkala po schodech tak rychle, až se málem přerazila o sedmáka Rosťu.

„Tak co, holky, už o tom víte?“ zeptal. A přitom na Alču mrkl levým okem. Štvou mě kluci, kteří si o sobě myslí, že jsou strašní hezounci. I když je to pravda.

„A co jako máme vědět?“ podivila se.

„V celou budou deváťáci ze školní střechy pouštět vlaštovky, které si poskládali z vysvědčení!“ řekl významně a čekal na naše reakce. Ztuhly jsme jako špičaté rampouchy trčící z okapu uprostřed sibiřské zimy a ještě k tomu s vykulenýma očima a otevřenou pusou. Po několika dlouhých vteřinách, když jsem si začínala uvědomovat, že se mi z té pusy chce převalit ven slina, jsem vyprskla: „Děláš si legraci! To přece nemůžou!“

Ušklíbl se, ťuknul mi ukazováčkem do čela, až to zabolelo, a podotkl: „To víš, že dělám. Ale měly jste se vidět, holky. Takhle naletět!“

„Rosťo, zase?“ Přichomýtla se jedna jeho spolužačka. A vzápětí se jí kolem ramen zavěsila další. Obě už byly namalované jako dospělačky; dokonce jedna měla i červeně nalakované nehty! „Že si nedáš pokoj. Kolikáté už jsou?“ šklebila se ta druhá a propíchla nás takovým pohledem, jako že jsme hloupé a mělo nám to dojít hned. „Páté, šesté?“

Nebylo nám to vůbec příjemný, a proto jsme i bez rozloučení šly radši ven. Usoudily jsme, že bezpochyby nejhorší období života je puberta, protože to se pak člověk chová opravdu podivně, jako by spolkl všechnu moudrost světa a ještě ji zabalil do blyštivého alobalu falešných pozlátek. A to jen proto, aby vypadala co nejlépe. A zapřisáhly jsme se, že se nikdy nebudeme posmívat mladším a pokud to bude v našich silách, pubertu přeskočíme. Budeme prostě dlouho dětmi a až to už nebude možné, třeba kvůli práci, tak skočíme rovnou do dospěláctví.

Ale stejně jsme měly hlavu plnou dlouhého dvouměsíčního volna.

„Kdybych tak uměla zastavit čas. Měly bychom pak nekonečně dlouhé prázdniny.“

„A Áda by zůstal pořád mrně a spal by s našima a ti by nikdy nepřebudovali laboratoř v obyčejný dětský pokoj!“ usoudila jsem. „No jo, ale to v opravdovým životě ani nejde.“

„A kdy odjíždíš do Hradce?“ zeptala se a bylo na ni vidět, že jí moc mrzí, že tu spolu nějaký čas nebudeme.

Na první dva týdny totiž já, mamka, taťka a Áďa jedeme ke strejdovi, tetě a bratránkům, kteří se v Hradci ze sídliště z třípokojového bytu přestěhovali na kraj města do rodinného domku. Strejda totiž usoudil, že Aleš, Honza a Pavel jsou divá zvěř a ne normální děti, a tudíž si zaslouží větší výběh.

A i kdyby to mohlo někoho napadnout, tak si opravdu nekoupili nový dům ani proto, že by si nemohli ten svůj starý byt odemknout, protože Aleš potrefeně schoval klíče do mrazáku. Myslel si, že když je nikdo nenajde, tak budou muset zůstat doma, protože jinak by se už domů zpátky nedostali. Způsobil ale akorát tak obrovskou paniku a šílený nepořádek, jak rychle a zběsile ráno všichni hledali klíče. Od prvopočátečního nadzvedávání věcí to přešlo v doslova šílené odhazování polštářů z gauče a prohrabávání šuplat. Spousta věcí tím pádem vypadla na koberec. Pak následovalo vysypávání aktovek, batohů a kabelek, až nakonec to vyvrcholilo ve falešný tetin pláč, kdy si složila ruce do dlaně a skuhrala, že už na to nemá sílu, sbalí se a odstěhuje do blázince, protože tam bude rozhodně klidněji než doma. Maskovala tak akorát obrovský vztek, protože věděla, že v tom někdo z kluků má prsty, ale přetrhnout je prostě nemůže.

Alešovi se konečně jeho mamky zželelo, otevřel mrazák a všechny klíče vyndal ze spodního šuplete. Za trest musel po škole uklidit byt. Jenže copak by to zvládl? Je nejmladší z rodiny, takže mu chtěli jeho bratři, dvojčata Pavel a Honza, pomoci. Dopadlo to tak, že od té doby u nich doma už nikdo nic nemohl najít.

Vůbec si nejsem jistá, jestli je dobrý nápad jet do takové divočiny a zejména, když už i dvojčata Pavel a Honza se taky pomalu dostávají do puberty. Zatím to tedy na nich není znát, stále tropí ty samé vylomeniny jako malé opičky, jak jednou řekl strejda, a taky to, že by z nich v ZOO měli turisti určitě radost. Teta na to poznamenala, že jestli se nesklidní, tak je opravdu někde v kleci vystaví a bude vybírat vstupné. Vydělá prý tolik peněz, že nebude už muset nikdy chodit do práce.

„Jenže to se nesmí,“ poznamenal zase ten jejich přechytračelý benjamínek Aleš. „Nemůžeš, mami, zavírat děti do klece a ještě na nich vydělávat peníze!“

„To se ještě uvidí. Ještě jedna lotrovina a jdu si zjistit ne e-bay, za kolik se dají sehnat pořádné železné nezničitelné klece.“

„To se, maminko,“ dodal strejda, „pěkně prohneš na clu.“

„Na čem se prohneš?“ podivil se Aleš.

Clo je totiž takový poplatek, který se musí platit státu za to, že si člověk přiveze některé věci z ciziny. Na to se teta zamračila, že ať jí teda strejda poradí, když je takový vzdělaný.

„No co, přivážeme je ke stromu. To snad už nic neprovedou.“

Oni se pořád takhle škádlejí, ale ve skutečnosti se mají strašně rádi. A i když to kluci neradi slyší, já to řeknu, jak to je. Všichni do jednoho jsou to mamiňáci. Zlobí o sto šest, ale pak se večer přitulí k tetě, Pavel z jedné a Honza z druhé strany a Aleš se zkroutí u jejich nohou.

Zatímco já strávím první dva týdny v Hradci, Alča bude v Budově.

Podle všeho právě na začátku léta skoro nikdo ve městě nebude, tak aby mohla být aspoň trochu v přírodě. Může tak chodit pravidelně za Arizonou, koněm, kterého jsme si tak oblíbily a vymyslely mu nový vědecký název „kůň městský“, což byla tehdy opravdu legrace. Trochu tak Alče závidím, protože po Arizoně se mi bude stýskat. Já vím, že jsme za ní teď poslední dobou nebyly tak často, ale za to všechno mohou ty písemky.

Mamka balila tašky, táta byl ještě v práci a Áďa se pomalu plazil po dečce na koberci až k jejímu samotnému rohu, který pak strčil do pusy a žužlal, až z toho byl jen takový malý mokrý zámotek. A u toho si spokojeně brebentil.

Poslední dobou se pořád tváří spokojeně, ani moc nebrečí. Dokonce mu vyrašily na hlavě světlejší vlásky a vlastně vypadá docela roztomile. Možná to nebude nakonec taková pohroma. Ale stále si nedovedu představit, že se s ním budu muset někdy dělit o svou laboratoř. Možná by se dala v místnosti udělat přepážka, a protože je brácha ještě malý, místo normálních dveří by dole byly takové malé, jako mají psi a kočky. Klidně bych je mohla vyrobit sama. Stačí k tomu pravítko a tužka, abych si změřila a narýsovala otvor, a pak pilka. Mohla bych tam dát i nějaké záclonky, aby můj originální „bráchovlez“ vypadal hezky.

Ale kdybych nebyla doma, tak by musel být průchod zatarasený. Opravdu se nechci nikdy setkat s tím, že bude stejně jako tuhle dečku ožužlávat rohy mých knížek.

Jenže on už Áda není vůbec žádný mimino. Nedávno mu bylo osm měsíců, postavil se vedle stolu, pevně se držel desky a pomalu ho skoro celý obešel. Nejdřív mamka zajásala, jak je šikovný, a že já jsem takhle popocházela až o měsíc později, ale prý se to nedá srovnávat, protože také směle přiznává, že ona byla líná a začala chodit až po prvním roce. Následně ale dodala slabounkým hláskem „ajajaj“, a když jsem se jí zeptala, jestlí jí něco trápí, jen se na mě podívala s lehce kousavým pohledem a dodala: „Teď nám to teprve pořádně začne, Markétko.“

„Co nám začne?“

„Jak dítko zjistí, k čemu má nohy a ruce, horko těžko ho udržíme, aby je pořád nezkoušelo. Když ty jsi byla malá, než jsem se nadála, měla jsi na dlažbě vyndané nádobí z kuchyňské linky a už jsi bubnovala s lžícemi do hrnců. Strašný kravál! A ještě lepší, když sis vzala pokličky a hrála jsi jako na činely. Než jsem uklidila nádobí, už jsi měla vyndané oblečení, ručníky, spodní prádlo, prostě všechno ze šuplat, kam ses jen dosáhla. A než jsem zas tohle posbírala, nějakým způsobem, ani nevím jak, jsi byla opět zpátky v kuchyni a vyšplhala ses na kuchyňskou linku. Ve chvíli jsi už byla nad hrnci a přivonívala jsi k páře nad připravovaným obědem. Takže nevím, co nás s Ádou všechno čeká, ale díky tobě už mám opravdový výcvik a jsem připravená na všechno. Snad.“

Já, že jsem byla taklhe divoká? Měla jsem pocit, jako by mamka spíš vyprávěla o mých bratrancích. Já si teda vůbec nic z toho nepamatuju. A tak ani není divu, že jsem na mamku doslovo zírala s nedůvěřivým pohledem, jako že jsou to sice zábavné historky, ale kdo by jim věřil!

To se mi vůbec nezdá. Já bych sebe spíš viděla v jiných barvách: jak sedím na podobné dečce, ale kolem mě je spousta barevných knížek. A taky stavebnice! To mě vždycky strašně moc bavilo. Hlavně, když jsem nemusela stavět podle návodu, ale mohla si to vymyslet sama.

Ale vyházet prádlo ze šuplíků? Nádobí na podlahu? Dělat kravál? Kdepak! To nejsem já!

Jenže pak se mamce začaly vybavovat další historky. Jak jsem třeba obtiskávala mastné čokoládové prstíky od palačinek. Nakonec jsem prý ve dvou letech vzala zelenou fixu a počmárala jí žlutou sedačku v obýváku. Tu už nemáme, odvezla se k babičce za tu její starou.

„Nešlo to ničím umýt.“

„Hm, asi kvalitní fixa,“ mračila jsem se.

„To určitě. Ale zajímavé je, že se časem nějak vsákla nebo možná ošoupala. Sedačka byla z eko kůže a první zmizely ty čáry na místě, kde se sedí, a až za několik let ty ostatní z boku křesla. Něco malo tam ještě zůstalo, ale na první pohled si toho cizí člověk ani nevšimne.“

„A zlobila ses na mě hodně?“ musela jsem se zeptat, protože jsi teda vůbec nepamatuji na to, že bych byla nějaký vandal domácího nábytku a ani to, že by se na mě někdy mamka víc zlobila.

„Nemohla jsem. Vždyť ty jsi sama za mnou přišla. Chtěla ses pochlubit, oči ti zářily, jak jsi byla šťastná. A odvedla jsi mě do obýváku, abys mi hned ukázala, jak jsi moc hezky vylepšila naši nudnou drahou sedačku.“

„A mami, jak jsi to udělala, že jsem nakonec nevymalovala fixami celý byt?“ byla jsem napnutá jako kšandy. Přece když mi nevynadala, tak proč ze mě nevyrostl vandal?

„Pochválila jsem tě, pohladila po vlasech, pusu jsem ti dala a pak jsem tě požádala, jestli bys mi tak krásné obrázky raději vždycky namalovala jen na papír, abych si ji mohla schovat do velkých desek na věky věků. Hned ses toho s nadšením chytla, sedla ke stolu s papíry a stejnou fixou si počmárala hned několik.“

Skoro jsem se bála zeptat, přece jenom je to slib, na druhou stranu čmáranice, ale nedalo mi to: „A schovaný je máš?“

„Společně jsem vybraly ty nejlepší a ano, tvé obrázky už od mala mám uschovaný v krabicích v garáži.“

Áda si pořád něco dokola brblá, jako by se snad snažil mluvit.

A nejvíc ho baví hra na schovávanou. Stačí skrýt malýho koníka pod dečku, on vykulí oči, jako bych byla kouzelník, pak tu dečku nadzvedne, a jak spatří koníka, znovu vykulí oči a vzápětí se začne srandovně hihňat jako chechtající pytlík. Tohle dovádění s bráchou mě opravdu baví.

Ale abych se doma mezi těmi všemi hromádkami k balení na cestu nepletla, šla jsem radši s Alčou ven.

„Chtěla bych jet za Arizonou. Když ji tak dlouho neuvidím,“ smutně jsem podotkla.

„Ale ona tam teď není.“

„Jak to?“ zamračila jsem se. Opravdu jsem se zlobila. Skoro jsem měla pocit, jako by mi Alča chtěla zabránit vidět se s naší Arizonou!

„Táta povídal, že prý chtějí, aby měla hříbátko, tak ji vzali na nějaký vyšetření.“

„A to nemůže veterinář přijet na statek?“

Alča pokrčila rameny. „Já nevím, takhle to říkal táta.“

„Jsem zvědavá, jak bude vypadat její hříbátko!“

„Určitě bude černé po mamince,“ zasnila se Alča.

„To ale takhle vůbec nemusí být. Já jsem třeba celá po tátovi.“

Táta sice nejednou řekl, že jsem krásná po mamince, ale přitom je hned na první pohled jasný, že mám tátovy geny. Jeho oči, nos, barvu vlasů a mamka nejednou poznamenala, že se stejně směju. Často ale také dodává, že se řehtám jako kobyla nebo hihňám jako malý psík. Jednou jsem viděla na YouTube malé štěně, které vydávalo podobné chichotající zvuky jako já, ale spíš to vypadalo, že se bojí, protože bylo ve velké krabici, v takovém neumělém pelíšku, spolu s ostatními sourozenci, kteří si ho vůbec nevšímali.

„Ale ať bude jakýkoliv, určitě bude krásný.“

„Klidně se jí může narodit malá zebra,“ podotkla jsem. „Teda vlastně ona to není úplně zebra, je to takový zebrokůň podle jeho rodičů. Mláďátko vypadá opravdu nádherně. Má třeba pruhovanou hlavu a nohy, ale za to úplně bílé tělo a hřívu.“

„Neuvěřitelný! Jako snížek v pyžamu!“

„Ale kde by tady vzali zebru, že?“ dodala jsem.

„Tak to bude docela obyčejný krásný hříbě. A víš co? Mohla bych se zeptat taťky, jestli by nám nedovolil si ho vzít do Budova. Malý hříbě přece nepotřebuje tolik místa…“

„A psí boudu jako pro tvé prasátko, co jsi měla, když jsi byla malá, mu dělat nemusíte,“ zašklebila jsem se.

„Ale uznej, že by se k nám na zahradu vešel. A táta by mohl nechat postavit malou stáj. A já bych se o něho starala.“

Trošku jsem začala závidět, že my máme tak malý prostory a že kdybych chtěla hříbě, tak bych ho musela leda tak zaparkovat dole v kolárně vedle jízdních kol našich sousedů. Tak jsem jen smutně přitakala: „Tak uvidíš, co na to tvůj táta.“

„Víš, on pro mě udělá všechno. Od té doby, co se odstěhoval od mámy a bydlí s Monikou, tak mám pocit, že je na mě hodnější. Dovolí mi i to, co by mi dřív zakázal. A dostanu všechno, na co si vzpomenu. Ale to já zase nejsem taková, že bych si vymýšlela nějaké hlouposti. Já vím, že to dělá jen proto, že mu je líto, že bydlíme každý jinde.“

Není taková, že by si vymýšlela nějaké hlouposti! A to hříbě není hloupost? A v tu chvíli jsem se lekla. Sama sebe. Plácla jsem se přes tvář. Takovéhle myšlenky! Vždyť já normálně doopravdy závidím! Fuj!

„Proč se fackuješ?“ zeptala se Alča.

„Měla jsem pocit, že něco kolem letělo a bzučelo. Asi komár.“ A ještě k tomu lžu! Tak toto jde se mnou pěkně z kopce.

„No jo, nejvíc jich je u rybníka. A pak hodně otravují v noci. My máme v oknech sítě, jinak bych se nevyspala. Strašně mi to bzučení vadí,“ dodala.

Ani jsem se Alče nemohla podívat do očí, jak jsem se styděla.

„Hele, Stejzi,“ oslovila jsem ji přezdívkou, „jak teď teda budu ty dva týdny pryč. Ono se to nezdá, ale je to strašná věčnost, je to dost přes milion a dvě stě tisíc vteřin lidskýho života, tak mě napadlo, jak bychom mohly pokračovat v těch našich průzkumných denících.“

„První sešit už máme plný.“

„A mohly bychom si teď každá založit vlastní. Bude to taková prázdninová verze. Vždycky když nebudeme moct být spolu, tak budeme mít takové nouzové řešení, abychom na nic nezapomněly, a tam si budeme psát a až se zase sejdeme, tak si je vyměníme, a já si přečtu tvůj a ty můj, jo?“

Souhlasila. „A můžu tam dávat obrázky? Já toho asi víš namaluju, než napíšu.“

„Jo, klidně si maluj, nebo si tam něco nalep, to je jedno, budeme to dělat tak, aby to prostě bylo od srdce. Abychom tam měly to, co doopravdy chceme.“

Rozhodně byla pro.

Martina Boučková

POKRAČOVÁNÍ ZDE: Krajina zdivočelých bratránků a ochočených slepic.

Hodnocení knížky Já a Anastázie, nakladatelství Fragment z roku 2019 naleznete zde.

Facebook knížky zde