dva tygři na koberci
Dva tygři

Dva tygři tankují super rodeo – Úvod

Nastěhovali se k nám dva tygři. Pravda, pokud jsou tu mezi vámi zoologové nebo alespoň tací, kteří prošli vzděláním mateřské a základní školy, nejspíš zprvu právoplatně zapochybují o mém zdravém rozumu. Pruhy ještě nedělají tygra. Ovšemže, co by na to potom zebra, že.

Rovněž pokud tygr patří do čeledi kočkovitých, neznamená to, že každá kočka musí nutně být také tygr. Inu, bez obav, vím, co se nám usadilo v našem malém dvoupokojáku. Nikdy sice tihle dva nezbedníci nedorostou velikosti tygra, ale šelmy, to teda rozhodně jsou. O tom žádná! Pod to bych se mohla podepsat! Takže tak, klidně to zopakuji: Divoké šelmy se nám tu uhnízdily a ty v noci obracejí byt vzhůru nohama, abychom se ráno (a to prosím nenapravitelně a opakovaně) nestačili divit, čeho všeho jsou schopní.

Přitom to není tak dávno, kdy z nich byli ještě dva strašpytlové, kteří leda tak suplovali roli syčících hadů a fackujících obránců svého skromného území.

Ale pěkně od začátku

Teď to nebude zase tak veselé. To se občas stává. A ještě několikrát stane. Ale brzy se budeme zase smát.

Deset let nám dělal společnost, byl naším psychologem, přítelem a vládcem kocour, kterého řada z vás zná z upoutávek na knížku Já a Anastázie. Nikdo tu nejsme věčně, ale někteří nespravedlivě odcházejí dříve, než bych byla ochotna uvěřit, že nastal onen vyměřený čas. Mazlík, tak se jmenoval, nás opustil na selhání ledvin. Do posledních dnů, kdy už vážil zlomek své hmotnosti, se stále snažil být rodinnou chloubou, a ačkoliv se sotva belhal, stále mě doprovázel do kuchyně, aby nic neuniklo jeho pozornosti. Jistě se k němu později ještě vrátíme, on si to rozhodně zaslouží.

Kocour Mazlík a kniha Já a Anastázie, Sedmikrásky pro dědečka
Kocour čte knihu z nakladatelství Fragment

Když vás opustí nejlepší přítel, je těžké se s tím vyrovnat

Ať budete vymýšlet cokoliv, stejně v zásadě vše potřebuje svůj čas. Můžete v zármutku podléhat slabostem, obracet se na nejbližší nebo jen utíkat někam pryč od všeho, co by vám ho připomínalo. Můžete a jistě se nějakou dobu budete utápět ve smutku nebo naopak se snažit to ze sebe dostat přemírou aktivity a práce. Něco jiného je přijít o lidského přítele a něco jiného o domácího mazlíka. Každý z nich v našich srdcích zanechává jinak hlubokou jizvu.

A ačkoliv se říká, že každý je nahraditelný, srdci neporučíte. Vždycky bude tvrdit opak. Ale co rozhodně můžete, je pomoci někomu, kdo by čas na tomto světě nejspíš těžko zvládal bez bezmezných možností lásky, co nabízí vaše pomalu hojící se srdce. Nebo jakékoliv další, ale prostě nějaké. Neboť ne každý má to štěstí, aby měl někoho, s kým se bude cítit příjemně, v bezpečí a rád. Ať je to člověk nebo zvíře.

A protože tyto řádky jsou o těch druhých, pak si to přiznejme: Bohužel je tu mezi námi mnoho opuštěných zvířat, které by sice zvládli žít v pohodě bez lidí, ale to by jim v podmínkách současného lidského světa nemuselo být dopřáno. Jako jsou zdivočelé kočky ve městech.

Všem nám je jasné, že ony rozhodně nepotřebují člověka, aby zvládly přežít a byly šťastné. Ale člověk má na ně na svém území spadeno. Odchytává je. Nakládá s nimi, jak uzná za vhodné. A pak jsou tu silnice. A ty jsou skutečně nemilosrdné.

Takže opustil nás kocour, který byl králem našeho světa

Ale pořád bylo v našich srdcích hodně místa, abychom je mohli sdílet s někým dalším, kdo se třeba narodil tak slabý, že kdyby ho lidé každé dvě hodiny nepřikrmovali, už by tu nebyl. Kdo rok obýval prostory technické budovy s opakovanými nabídkami pro nový domov, ale nikdo o ně nestál. A proč? „Jsou mourovatí. Lidé nechtějí mourovaté kočky,“ přišla mi odpověď. Zvláštní. To by mě nenapadlo. A není to jedno? Co by tedy s nimi potom bylo?

Martina Boučková

Jeden komentář

Zanechat Odpověď

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

error: Content is protected !!