nejprve měli strach, než si zvykli
Dva tygři

Ostré drápy, silná tlapka, následuje rychlá facka

Dva tygři tankují super rodeo – 1. kapitola

Předchozí: Úvod – zde

Okatý kocour, stále zvědavý

Když jsme si přivezli tygry domů, rozhodně z toho neměli takovou radost jako my. Člověka blaží příjemný pocit, protože kočky, psi a mnoho dalších domácích mazlíčků ho dokážou už na první pohled okouzlit svou osobností, často upřeným, zpočátku vyděšeným pohledem a na dotek hebkou srstí, které se touží dotýkat. A není to ani tak ze sobeckých důvodů, protože mu je to příjemné, ale domnívá se, že právě po tomhle to zvířátko touží. Po lidském doteku a po pořádném drbání. Díváte se do těch lesklých očí plných zmatku, radosti, smutku, těkavosti, podle toho, v jakém rozpoložení se zvíře nachází, a říkáte si, že to, co děláte, je vždy správné. Nikdy byste mu přece nechtěli ublížit, a to ani v myšlenkách.

A platí to stejně tak pro tyto tygry: Potřebovali domov a člověka… Jenže to vše si myslí právě ten člověk. Ten, který si osopuje právo rozhodnout, že to, co dělá, je vždy dobré. Než mu dojde, že domestikování stejně jako obecně i budování vztahů musí být o kompromisech, aby ti tvorové z rozdílného světa, stejně tak lidé ve společném soužití mohli být spokojení, ne-li dokonce i šťastní.

Jenže tehdy to tak ještě nevnímali. Přijeli z jistého do cizího.

A vše, co je cizí, je pochopitelně prvořadě nebezpečné. Nedobrovolně opustili svůj kutlošek. A je zhola jedno, jak vypadal, protože to nejpodstatnější je, že byl jejich. V něm prožili většinu svého času, i když se narodili o kousek dál. Ale to byly jejich oči ještě slepé a oni tak závislí na své matce a lidské pomoci. Ach ano, aby přežili, skutečně potřebovali člověka, protože příroda opouští své nejslabší, ale člověk má tendenci ty nejzranitelnější zachraňovat, mnohdy za každou cenu, až za hranice soudnosti, protože je nedokáže opustit. Neboť čím víc se člověk obklopuje umělým světem, tím hůře snáší pohled na smrt, tím citlivěji přichází ke slabším a hledá způsoby, jak obejít krutý osud a udržet je na živu. Protože umělý svět je stálý. A je těžké připustit si, že v zásadě zákony přírody jsou drsné. To my nechceme, neumíme se s tím smířit. Měli bychom: je to přirozené. Ale nechceme…

Dříve lidé přistupovali ke zvířatům jinak.

Byli součástí hospodářství. Ale na sídlištích se nachází jen zlomek z celého bohatství přírody. A čeho je málo, to je cennější. I já jako městský člověk si těžko připouštím fakt, že na vesnicích minimálně dříve se málokdy bojovalo o záchranu slabého kočičího života, zatímco ve městech jsou mnohdy lidé pro to schopni udělat velmi hodně.

Pamatuji si, jak jsem jako dítě na prázdninách na vesnici šla kolem plechové popelnice, která mňoukala slepými koťaty, přikrytými popelem z kamen. A trápilo mě to a nedovedla jsem to pochopit. Stejně tak další způsoby, jak se lidé rychle zbavovali koťat, a kočce ponechali maximálně jedno, aby se netrápila. Jenže můj pohled je ten vzdálený. Z těch cihlových zdí betonového sídliště. Tehdy nebylo běžné kočky kastrovat, ale řešení následků, které použil člověk, zůstává pro mě stejně nepřijatelné. Nakonec, dnes ty možnosti jsou, a přesto víme, že stále to na mnoha místech není o moc lepší.

A tito kocouři patřili k těm šťastnějším: člověk ty slabé tvorečky krmil mlékem.

A rostli, řádili, běhali. Postupně odcházeli sourozenci na nová místa. A oni stále zůstávali. Byl to jejich domov.

Těžko by pochopili, že byl dočasný a stejně by ho za pár dnů museli opustit. Jenže pokud nemáte pojetí o čase a netrápí vás budoucnost, je pro vás změna, která vás vytrhne z vlastní spokojené přítomnosti, bolestivá. O to víc, když nechápete, proč se to děje, a co od toho můžete očekávat.

Takže zatímco my jsme si pochopitelně mysleli, že jsme za všech okolností jen ti hodní, v očích našich tygrů jsme byli padouši, před kterými je potřeba se mít na pozoru, a najít si ideálně takové místečko, kam bychom se k nim nemohli dostat.

Což se jim povedlo hned první noc.

Bydlíme v malém bytě, dvoupokoják bez balkonu. Ano, malý, ale útulný a nechceme jiný. A naivně jsme si mysleli, jak jsme zabezpečili všechny škvíry a není možné se v takovém krcálku schovat, aniž bychom nezůstávali stále v blízkém kontaktu a mohli si spolu na sebe zvykat.

Kocouří bratři

A některé skulinky jsme ponechali schválně: prostor pod postelí, pod kuchyňskou linkou a připravená byla i velká krabice s dekou, pěkně dnem vzhůru, výborný úkryt s výhledem a přitom s možností zůstat jakoby neviditelní.

Kocouři vyskákali z bedýnek, jeden zalezl pod kuchyňskou linku a druhý si sedl na stelivo a tenounce plakal. Ale nedovolil nám žádné objetí, ani utěšení jeho bolesti. A v hluboké noci se zvedli a prchli.

Ráno jsme prohledávali byt. Kam se jen… Vždyť jsou tu omezené prostory. Kam by… jenom… Copak jsou neviditelní? Že by utekli ven? Ale dveře jsou zamčené. Tak … kde jsou?

V koupelně, která je společná s toaletou, máme zídku po celé délce vany s otvorem jen pro trubky. S dvířky, která překonala. Zalezla do temných míst, odkud nebyla vidět ani skrz ta drobná dvířka. Dokud jsme dovnitř nestrčili baterku a neuslyšeli hadí syčení. Jeden se prozradil.

A tak nastaly naše dny, kdy jsme si začínali povídat s vanou.

ve skrýši pod vanou číhal kocour, co bude dál

Když jsme si čistili zuby, když jsme seděli na záchodě, když jsme jen procházeli místností, kdy jsme přes týden nezapnuli pračku, abychom je nevyděsili, kdykoliv jsme se mihnuli, tak jsme mluvili, aby začali vnímat naše hlasy.

Přikrčení, vyděšení, skrytí až za samotným břichem vany, přitisknutí na betonu u cihlové zdi. V prachu, špíně, to vše dýchali. A když už se naše pohledy setkaly a po mnoha slovech to vypadalo, že jsme na přátelské vlně, vložila jsem na kraj díry prsty, aby si je očuchali, a dostala jsem takovou ránu s varovným syčením, až jsem se příšerně lekla. Kdepak roční koťátka! Opravdoví tygři! Takovou sílu, co měl v tlapce! V té drobné štíhlé hebké tlapce… je to vůbec možné? Nikdy by mě to nenapadlo. Čekala jsem plácnutí, drápnutí, ale takovou šlehu, jako když mě někdo flákne pevným předmětem obrovskou silou a rychlostí, to mne opravdu překvapilo. A získali si můj respekt: Kdepak, dokud z úkrytu nevylezete, mé ruce neuvidíte!

Jak to bylo dál? Pokračování příště

A z dnešních dnů jen na ochutnávku: Hraní s hračkou.

Zanechat Odpověď

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

error: Content is protected !!